Stala se ze mne lovkyně na plný úvazek. 

Dny a noci jsem strávila na cestách. Měnila jsem auta, spala zoufale málo v zoufale špatných motelech, pila hektolitry kávy a sama sebe ujišťovala o tom, že všechno v pořádku. I když všechno bylo v nepořádku. 

Všechno.

Úplně všechno.

Lovila jsem věci, na které jsem si dříve sama netroufla. 

Nebála jsem se.

Přesně naopak - bylo to jako droga. Vyhledávala jsem to. Milovala jsem, když mi tělem proudil adrenalin a všechno bylo buď teď, nebo nikdy. Milovala jsem, když jsem bojovala sama se sebou, když jsem překonávala svoje vlastní limity. Milovala jsem ten pocit, který jsem měla druhý den - když mě bolelo celé tělo, a já byla natolik unavená, že jsem se nemohla ani zvednout z postele. A přesto jsem se zvednout musela. Vypila jsem hrnek kávy a pokračovala jsem tam, kde jsem včera skončila - v honbě na další nebezpečnou stvůru, která chodila po světě.

---

"Jenny, tady Bobby. Dlouho jsi tu nebyla, chci se jen ujistit, že jsi v pořádku. A mimochodem - to upíří hnízdo? Slušná práce!"

"Jenny, tady Bobby. Zase. Už jsou to skoro tři měsíce, co jsi se mi ozvala naposledy. Jsi stále  se Samem? Doufám, že jste oba v pořádku, ale můžete mi prosím, aspoň jeden, zvednout telefon?"

"Jenny, tady zase Bobby. Jen jsem chtěl... vlastně ani nevím co. Zavolej mi."

Zůstala jsem stát na jednom z mnoha odpočívadel, která lemovala silnice, které se brzy staly mým domovem. Naučila jsem se spát stočená na zadním sedadle auta, schovaná do spacáku. Místo polštáře jsem používala malou automatickou zbraň, kterou jsem měla vždy na dosah ruky. 

Ještě předtím, než jsem zavřela oči jsem zkontrolovala telefon.

Ten jediný byl pořád stejný.

Měla jsem nové auto. Obarvené vlasy. Používala jsem výraznější líčení. Provokativnější oblečení.  Jinou zubní pastu. Novou vůni, která byla o tolik jako opak k lehké, citronové, jakou jsem používala odjakživa. 

Všechno bylo jinak.

Jen můj telefon byl pořád stejný.

Byl to neměnný bod v čase a prostoru. Stejně jako můj rituál, který jsem opakovala pokaždé, předtím, než jsem šla spát. Zkontrolovala jsem, jestli mi nepřišla nová zpráva. Poslechla jsem si vzkaz v hlasové schránce, který mi zanechal Bobby. Nikdy jsem neodpověděla, a proto mě nepřekvapovala, že vzkazů bylo čím dál tím méně. A nakonec toho všeho jsem vytočila Samovo číslo. Nechala jsem telefon na prázdno zvonit a položila jsem to těsně předtím, než bych spadla do hlasové schránky. Pak jsem se stočila do malého, téměř neviditelného klubíčka, zavřela oči a pokusila se usnout tak rychle, aby mě nepronásledovaly žádné výčitky.

Jenže dneska bylo všechno jinak.

Dneska telefon nezvonil na prázdno. Po dvou zazvoněních se na druhé straně ozval Samův hlas. 

"Jenny?"

"Same?" zeptala jsem se nechápavě.

"Jenny, jsi to ty?"

"Jo. Jsem to já. Vždycky jsem to byla já."

Na malý okamžik telefon oněměl. Ale já věděla, že tam je. Že nikam neodešel. Slyšela jsem jeho dech a zoufale se snažila nerozbrečet. 

Nádech a výdech.

Ten nejvíc uklidňující zvuk, jaký jsem za poslední měsíce slyšela.

"Jenny, Bobby ho našel."

"Koho?" zeptala jsem se nechápavě.

"Trickstera."

Tentokrát jsem to byla já, kdo zůstal mlčet.

"Jenny?"

"Jsem tady."

"Chci, abys jela se mnou. Chci, abys toho zmrda zabila se mnou."

Myslela jsem na ty měsíce samoty. 

Myslela jsem na to, jak se ke mě otočil zády v momentě, kdy jsem ho potřebovala. A kdy potřeboval on mě.

Vzpomínala jsem na Deanovi pohaslé oči.

Na jeho zakrvácené tělo.

Na Samův zoufalý výraz v obličeji.

Jeho tiché vzlyky v mém náručí, když si myslel, že ho nikdo neslyší.

Vzpomínala jsem na sebe. Jak hrozně jsem se cítila. Jak jsem si vyčítala každý svůj pohyb, každý svůj nádech. Jak jsem proklínala osud, že je nespravedlivý. 

Jak jsem... Jak on... Jak my...

"Kam mám přijet?"

---

Bylo to zvláštní setkání.

Nebylo to jen tím místem, kde jsme se setkali. V tom prazvláštním muzeum nadpřirozena, které bylo tak moc nepřirozené a obyčejné

Bylo to námi.

Já jsem byla úplně jiný člověk, než jakým jsem byla před půl rokem. Nebylo to jen těmi krátkými vlasy, výrazně nalíčenými očima, koženou bundou, nebo upnutými džínami. Bylo to vevnitř. Část mne, umřela spolu s Deanem. Ta nedospělá část mne, která se ráda smála, která ráda zpívala falešně na zadním sedadle, která si užívala jízdu s otevřeným oknem. Tu část mne nahradila nová Jenny - Jenny, která miluje adrenalin, Jenny, která nezná hranice, Jenny, která ráda riskuje.

I Sam vypadal jinak. Měl delší vlasy, rysy ztvrdlé neustálým lovem. Oblečení bylo až příliš špinavé a já si nemohla nevšimnout několika krvavých skvrn. 

Když jsem ho spatřila, po tváři se mi roztáhl úsměv. Byla to natolik přirozená reakce, až mě to samotnou překvapilo. Vystoupila jsem z auta, v ruce pevně držela naostřený dřevěný kolík.

On se taky usmíval. Nebo se o to alespoň pokoušel. Jeho tvář neviděla úsměv od té doby, než ode mne odešel. Byla jsem o tom přesvědčená a věděla jsem, že mám pravdu.

"Jenny," oslovil mě, když ke mne došel dost daleko na to, abych ho slyšela.

"Same."

A najednou jsem skončila v jeho náručí, aniž bych sama věděla jak.

---

"Bobby."

Náš přítel seděl jen několik kroků před námi. Při zvuku mého hlasu sebou trhl a zprudka se narovnal. Sam byl jen pár kroků za mnou, schovaný ve stínu, tak aby ho Bobby neviděl. 

"Jenny, kde jsi byla? Proč mi nikdy nezvedneš telefon? Kde je Sam?"

"Sam dorazí později," zalhala jsem.

Bobby jen přikývl. Nevyptával se.

Bobby se nikdy nevyptával. Vždy věděl, kdy je čas něco říct, a kdy je naopak čas mlčet. Byl v tom neomylný, stejně jako dnes.

"Našel jsem jedno zaklínadlo, který by se dal Trickster vyvolat. Problém je v tom, že je na to potřeba lidské krve."

"Kolik?"

"Hodně. Museli bychom nechat vykrvácet celého člověka."

"Někoho najdu," pronesla jsem chladně. Samotnou mě překvapilo, jak snadné to bylo. Nešlo o to, říct to. Šlo o to, že jsem to tak doopravdy myslela. Byla bych schopná zabít člověka, jen proto, abych přivedla Deana zpátky. Možná.

A nepřekvapilo to jen mne.

Překvapilo to i Bobby.

Beze slova na mě zůstal koukat.

Ticho.

Jedno mrknutí.

Druhé mrknutí.

"Zabij mne."

Ticho.

"Bobby," šeptla jsem potichu.

"Bude lepší, když to budu já, než když to bude civilista." 

Zadíval se mi do očí. Jen na krátký moment. Vložil mi do rukou nůž, který ani pořádně nevím, kde vzal. Pak se ke mne otočil zády a poklekl přede mnou. Když promluvil, třásl se mu hlas. "Ať je to rychlé a bezbolestné, prosím."

Jenže ve stejný moment vyskočil ve stínech ukrytý Sam. Zabodl do Bobbyho kolík a já se nezmohla na nic, než na hlasitý výkřik, tolik nepodobný mému já posledních dnů.

"Co jsi to udělal?" Zeptala jsem se nechápavě, zatímco jsem zírala na Bobbyho mrtvé tělo.

"Je to trik," zamumlal Sam, jenže Bobbyho tělo zůstávalo ležet před námi.

"Jenny, je to trik," řekl znovu. Jenže tentokrát (i když použil moje jméno) to nebylo určeno pro mne. Snažil se přesvědčit sám sebe. Snažil se přesvědčit své svědomí, že zabití našeho blízkého přítele, bylo správné rozhodnutí. 

Do očí se mi nahrnuly slzy.

"Same," šeptla jsem potichu.

"Je to trik," zopakoval znovu.

A ve stejné chvíli se Bobbyho tělo rozplynulo v modrém oblaku ničeho. Kolík z jeho zad dopadl na zem. A za námi se ozval Tricksterův hlas.

"Jen jsem si dělal prdel."

Zeširoka se usmál.

"Ale pravdou zůstává, že tento vtip, přestal být vtipný už před pár měsíci. Škoda. Byl to dobrej vtip."

Mezi námi zavládlo ticho.

Trickster se nepřestával usmívat.

Já potlačila všechny svoje slzy. Cítila jsem, jak ve mě vaří krev, a jak jediné po čem toužím, je skočit tomu zakrslému chlapíkovi po krku.

Jenže Sam byl jiného názoru. 

"Vrať ho zpátky."

"Koho? Deana? Neposlala ti má holka kytky? Dean je mrtvý, kámo. Ten už se nevrátí."

"Lžeš," zavrčela jsem nepřátelsky.

Trickster zvedl ruce v obraném gestu a pohled stočil na Sama. "Nepotřebovala mi náhubek?"

"Hajzle!"

Jenže Sam mi položil ruku na rameno a jemným, přesto však rázným pohybem, mě odstrčil. "Jenny, prosím. Buď potichu. Jen to celé zhoršuješ."

"Zhoršuju?! Ten debil se ti směje do obličeje, Same? Cožpak to nevidíš?"

"Jenny, prosím."

Zavrtěla jsem hlavou a zkousla jsem si ret. Měla jsem toho ještě spoustu, co jsem chtěla říct. Ale zůstala jsem potichu. Zůstala jsem potichu, jako poslušný pejsek.

"Prostě nás vrať zpátky do středy, nebo do úterý. Tam, kde to všechno začalo. Nepůjdeme pro tobě. Slibuji." Sam prosil, jako malé dítě, které prosí maminku o odpuštění. 

"Já ti nevím... I kdybych mohl..." 

"Ale ty můžeš!"

"Pravda!" Znovu ten samolibý úsměv na rtech, díky kterému se převracel žaludek. "Což neznamená, že bych měl. Same, tohle je lekce, kterou jsem se ti snažil vtlouct do té tvojí lidské hlavičky."

"Pche," odfrkla jsem si potichu, ale ne dostatečně potichu. Trickster ke mě stočil pohled, ale Sam mě zcela ignorovala. Koukal na mužíka před sebou, jako kdyby to byl svatý obrázek. Tricksterova tvář náhle zvážněla. Nespouštěl pohled ze mě, i když celou dobu mluvil k Samovi. "Tvoje posedlost záchranou Deana. To jak se pro sebe neustále obětujete. Nevzejde z toho nic dobrého!" Snížil hlas, téměř šeptal a jeho slova díky tomu vyzněla mnohem více než hrozivě. "Dean je tvoje slabost. Každý to ví, Same. Ví to i všichni špatní hoši. Dean bude tvoje smrt. Někdy musíš prostě nechat lidi jít." Došel až ke mne, i když jsem byla schovaná za Samem. Naklonil se až ke mne, a já měla co dělat, abych sebou necukla. "A někdy, musíš lidi držet tak blízko sobě, jak to jen jde," šeptl mi téměř do ucha, a potutelně se usmál.

"Vrať ho zpátky," zamumlal znovu Sam, čímž celý Tricksterův proslov vyšel na prázdno.

"Jako mluvit do zdi."

"Prostě... Jen... Prosím..." 

Trickster protočil oči. "Jak říkám. Už to stejně přestalo být vtipné."

A luskl prsty.

---

Ležela jsem v motelovém pokoji, dlouhé vlasy rozprostřené na polštáři. Ze spánku mě probudil rádiobudík, který vyhrával další hitovku z osmdesátých let, která ale bohužel nebyla pořádně hitová ani v době své největší slávy. 

Pomalu jsem otevřela oči a snažila se přijít na to, kde to vlastně jsem a co se vlastně stalo.

Postel vedle mě byla prázdná, a když jsem se narovnala spatřila jsem oba bratry v pevném objetí.

"Vole, kolik jsi těch úterků vlastně zažil?" mumlal Dean.

Dean.

Vyskočila jsem z postele a utíkala se přidat do toho podivného propletence, který tvořil těla obou bratrů. Schovala jsem se v náručí obou z nich. Snažila jsem se polykat slzy, ale bylo to marné. Stékaly mi po tváři, a já je nechala.

Byly to slzy štěstí.

"Tak dost. Je to docela teplý," zamumlal Dean netrpělivě a vysvobodil se z našeho objetí. Já zůstala ještě chvíli schovaná v medvědím objetí od Sama. Byl to jen krátký okamžik navíc. Ale bylo v něm schované mnohem víc, než by se dalo slovy vyjádřit.

---

Když jsme odjížděli z města, broukala jsem si s Deanem a s rádiem, zatímco Sam se nepřestával usmívat, i když pohledem sledovat měnící se krajinu za oknem. 

Dlouhé vlasy jsem měla volně rozpuštěné a přehozené přes rameno. Byla jsem oblečená do volné košile s legínami, na nohou tenisky. 

Všechno bylo přesně tak, jak mělo být.

Skoro.

Až na tu pitomou smlouvu.

Omlouvám se, že jste na novou kapitolu museli čekat tak dlouho. Mám teď "menší" technické potíže, ve své podstatě mi odešel notebook do věčných lovišť, a nejsem si jistá, jestli ještě půjde znovu rozchodit. Momentálně mám počítač půjčený od prarodičů a snažím se dohnat všechny resty (hlavně ty školní), které se mi tu za tu dobu nashromáždily.