Ráno jsme počkali, až Dean zmizel v koupelně a pak si Sam přesedl ke mně na postel. Mluvili jsme šeptem, tak aby nás Dean neslyšel.

„Myslím, že vím, co se tu děje," zamumlal Sam, s hlasem tlumeným a rozhněvaným. „Měl jsem to vědět, měl jsem na to přijít dřív."

Nechápavě jsem natočila hlavu na stranu, protože na rozdíl od Sama mě nedávalo smysl nic.

„Je to Trickster?"

„Cože?"

„Trickster."

„Pořád se nechytám."

„Je to něco jako bůh, spíš malý bůžek. Má schopnost ohýbat realitu podle sebe, může tvořit různé alternativní světy, a vůbec všechno, co ho napadne. Jsou to mrchy, sarkastické mrchy, které se smějou cizímu neštěstí. S jedním jsme se s Deanem už setkali, vím jak na něj."

Přikývla jsem a ve stejný moment vylezl Dean z koupelny. Zkoumavým pohledem přejel nás dva, protože ve snaze mluvit co nejvíce potichu jsme stále seděli na mé posteli. Dean se však ušklíbl a pronesl: „Je od vás milé, že to děláte, když jsem v koupelně, a ne v noci, když spím vedle vás."

„Blbečku," zamumlal Sam a zvedl se z postele.

---

V bistru byl Sam netrpělivý. Pohledem neustále kontroloval Matthewse, jestli ještě stále sedí na svém místě.

Já s Deanem jsem mezitím procházela obvyklou ranní rutinou. Jeden Zajíc v pytli, spadnutá omáčka, vysvětlení toho co se děje, několik Deanových vtípků, které vůbec nebyli vtipné. Ne když je člověk slyší po sté.

Najednou ale Matthews dojedl a spolu s ním se zvedl i Sam. Než jsem se stihla zvednout, byli oba dva pryč a já běžela (s Deanem v závěsu) po ulici, rozhlížela se kolem sebe a snažila se zachytit alespoň nějakou stopu, která by mě dovedla k Samovi.

Naštěstí byl Dean pozornější než já a zatáhl mě do jedné z uliček, kde byl i Sam.

Pana Matthewse držel pevně pod krkem, zatímco v druhé ruce držel dřevěný kůl s hrotem, kterým byl přitisknutý na mužův krk.

Dean nechápavě střihl pohledem ze Sama na muže v obleku a zpátky ke mně. Neřekla jsem nic a zůstala stát několik kroků za mladším z bratrů, zatímco ten starší vedle mne.

„Mám ženu a děti. Dělám reklamu. Vůbec nechápu, o čem to mluvíte." Muž se tvářil vyděšeně, svůj pohled upřel na mě s Deanem s nadějí, že alespoň my máme zbytky rozumu a zabráníme Samovi v tom, co se chystal udělat.

Ale já i Dean jsme zůstali stát.

Mlčky.

„No tak, udělejte něco! Ten muž je blázen!"

„Já nejsem blázen," zavrčel Sam tvrdě, až mě to samotnou překvapilo. „A ty nejsi Matthews, nemáš ženu, ani děti. A už vůbec nepracuješ v reklamě. Jsi Trickster. Už jsme jednoho z vás dostali, a dostaneme i tebe."

Muži se rozšířil po tváři úsměv. Byl to samolibý úsměv, plný pobavení a triumfálnosti. Nedokázala jsem pochopit, proč se muž tak tváří, protože všechno bylo proti němu. Všechno. Jenže stačilo mrknutí oka, a všechno bylo jinak. Postarší obličej pana Matthews byl pryč a místo něj se na nás koukal obličej mladého muže, s úsměvem ještě širším a s očima, ve kterých mu pohrávalo pobavení.

„Vážně? Zabili?" zeptal se Trickster a já pochopila, že to je ten stejný, kterého bratři už jednou chytili. K pochopení tohoto prostého faktu mi pomohly i překvapené výrazy obou Winchesterů.

Sam jen na okamžik povolil svůj stisk, ale brzy byl znovu ve hře. Přitlačil na muže ještě silněji, a tomu se obličej (byť jen na velmi krátkou dobu) zkřivil bolestí.

„Proč tohle děláš?"

„Děláte si ze mě srandu, že jo? Pokud si to dobře pamatuji, tak naposledy jste mě, vy pitomci, chtěli zabít. Slečnu vynechávám, ale rád vás poznávám." Stočil pohled směrem ke mně a věnoval mi jedno krátké, laškovné mrknutí. Nakrčila jsem nos a zavrtěla jsem hlavou, ale on se stejně nepřestával usmívat. „Proč bych to neměl dělat?"

„Tak pro tebe je to sranda? Zabíjet Deana pořád a znovu dokola?"

„Za prvé – jo. Je to sranda. Je to ohromná sranda. Je to vlastně spíš... bžunda. A za druhé – tohle není žádný fórek na Deana. Celé se to týká tebe. Sledovat, jak tvůj bratr každý den umírá znovu a znovu..."

„Hajzle," zavrčela jsem potichu. Přesto ne dost potichu, abych nebyla slyšet. Stočily se ke mně tři páry očí a jeden samolibý úšklebek.

Trickster rychle pokračoval. „Jak dlouho ti bude trvat, než si uvědomíš, že svého bratra nemůžeš zachránit?"

Mezi námi zavládlo ticho.

Krátké, nepříjemné ticho.

„Víš co si myslím?" Promluvil konečně Sam. „Že když tě zabiju, tak to celé skončí, co myslíš?"

„Dobře, dobře!" Trickster protočil očima, a hlas mu vyletěl o oktávu výš. „Když nerozumíš legraci, dobře. Necháme toho. Zítra ráno se probudíte, a bude středa, jasný?"

„Lžeš."

„Jestli jo, víš kde mě najít. U palačinek v baru." Mrknutí. „A ve středu si dávám javorový sirup. Už mě z toho jahodového začínaly bolet zuby. Je až moc sladký."

„Snazší tě bude zabít."

„Nemyslím si."

Luskl prsty a všechno bylo pryč.

---

„So také me away, I don't mind, but you better promise me – I'll be back in time!"

Zprudka jsem se narovnala na posteli a zkontrolovala jsem, kde jsem.

Byla jsem v motelovém pokoji.

Dean seděl na posteli naproti mně, Sam ležel na vedlejší posteli, pohled stejně zkoumavý a nechápavý, jako já.

„Co se stalo s Asiou?" zamumlala jsem, zatímco Sam se natáhl ke stolu, aby zkontroloval, který je den.

„Asia stojí za prd," pronesl Dean s kartáčkem v puse.

„Je středa!" Vykřikl ve stejný moment Sam.

„Jo, protože středa většinou následuje po úterku."

Vyskočila jsem z postele, div že jsem se nepřerazila o boty, které jsem měla položené hned vedle. Skočila jsem Deanovi kolem krku, a ten mě sjel nechápavým pohledem, pusu celou od zubní pasty. Tušila jsem, že je pravděpodobné, že část budu mít i na svém triku, ale v ten moment mi to bylo jedno. Úplně jedno.

„Ježíš marja, odprejskni," zahuhlal Dean, aby si zachoval svoji drsňáckou tvář. Nepřestával mě však držet v pase, čímž se prozradil. „Kolik jste těch úterků měli?"

„Nevím, přestal jsem to počítat," pronesl Sam, který už taky seděl na kraji postele, s úsměvem od ucha k uchu.

„Půjdu se převléct a pojedem?"

„Jo," přikývl Sam, zatímco Dean, stále s kartáčkem v ruce, se zatvářil zklamaně. „Bez snídaně?"

„Bez snídaně!"

---

Byla jsem v koupelně, kde jsem se převlékla z pyžama. Zrovna jsem si přes hlavu přetáhla čisté triko, když s k mým uším donesl výstřel.

Byl to nepatřičný zvuk, přesto naprosto známý.

Ani na minutu jsem nepochopila o tom, že to byl výstřel.

Jenže dneska byla středa.

Středa.

Stáhla jsem triko dolů a jen v ponožkách vyběhla před motel, kde už byl Sam. V náručí držel Deanovo tělo. Byl celý od bratrovy krve, oči pevně stisknuté k sobě.

„Měl bych se probudit," mumlal Sam. „Jenny, no tak – za chvíli se znovu probudíme."

Jenže dneska byla středa.

---

Dean byl mrtvý.

Bylo to nevyhnutelné a věděli jsme to všichni. Věděli jsme, že ten přijde. Ale nikdo z nás nepočítal s tím, že ten den přijde tak brzo a tak nečekaně.

Potom, co jsem Deana viděla umřít tolikrát, nepočítala jsem, že to bude tak bolet.

Že se každé ráno budu probouzet s pocitem nepředstavitelné prázdnoty.

Že se budu cítit, jako kdyby s Deanem umřel i kus mě samotné.

Netušila jsem, jak moc mi bude chybět slyšet jeho smích a falešný zpěv. Nebo jak moc si budu přát, aby byl na mne znovu nepříjemný a kritizoval mě za každou hloupost, kterou udělám.

Věděli jsme, že umře.

Věděli jsme, že se upsal té hloupě hloupé smlouvě, a že neexistuje způsob, jak ho z toho všeho zachránit.

Věděla jsem to já, věděl to Bobby a někde v hloubi své duše to musel vědět i Sam.

Jenže tohle bylo něco jiného.

Dean měl umřít v boji o svoji duši.

Neměl ho zastřelit maloměstský pobuda na parkovišti před motelem.

Všechno mělo být jinak.

---

V noci jsem často nemohla usnout.

Ležela jsem v posteli dlouho do noci a přemýšlela o tom, kde byla chyba. Co jsem mohla udělat jinak. Co jsem měla udělat jinak.

Když už jsem konečně usnula, nikdy jsem nespala klidným spánkem a nespala jsem dostatečně dlouho proto, abych mohla fungovat jako lidská bytost.

Byla jsem pronásledována nespočtem nočních můr, které všechny končily stejně.

Výstřelem.

Častokrát jsem se vzbudila s výkřikem.

Častokrát jsem brečela dlouho do noci.

Bolelo to – ve svých snech, po každé, když jsem zavřela oči, jsem to prožívala znovu a znovu.

Ze začátku jsem trávila hodně času se Samem. Byli jsme si blízko, tak jako ještě nikdy. Usínala jsem v jeho náručí, po nocích poslouchala jeho tichý pláč a slíbávala mu slané slzy ze tváře.

Byly jsme dva neúplné celky, které dávaly nějaký podivný smysl jenom dohromady.

Jenže najednou to bylo všechno pryč.

Sam se mi začal vzdalovat a já nemohla dělat nic, abych ho udržela u sebe. Utíkal pryč, daleko do svého světa a daleko ode mě.

Přestal mě objímat, přestal mě líbat.

Ztvrdly mu rysy a brzy ztvrdnout i on sám.

Nevím, co se stalo. Ani kdy se to stalo.

Vím jen to, že se to stalo.

Dean Winchester byl mrtvý.

Sam Winchester byl pryč.

A já byla najednou tak sama, jako ještě nikdy ve svém životě.