„Hele, vole... Zajíc v pytli."

Dean se zeširoka usmál a podíval se na tabuli nad pokladnou v bistru.

Sam zatočil očima, od rána byl podrážděný, jako kdyby celou nos strávil ve vosím hnízdě.

Během pár okamžiků u nás byla servírka s úsměvem od ucha k uchu. Já si objednala kávu s kávou (protože lepší snídaně s větším obsahem kofeinu ještě nevymysleli) a Dean, pochopitelně, si objednal Zajíce v pytli. Ať už to bylo cokoliv.

„Poslyšte," spustil náhle Sam. „Nemáte takový pocit, že... se tohle už stalo."

„Myslíš jako deja vu?"

„Ne, Deane. Nemyslím deja vu."

„A co teda myslíš?"

„Však víš... Takový pocit, že tohle co se děje, už se stalo."

Zpozorněla jsem. A nebyla to jen tím, že mi servírka donesla hrnek kávy. Samova řeč upoutala moji pozornost. Do teď jsem si myslela, že to všechno byl jen sen. Hloupý, hloupý sen, kterému není třeba přikládat více pozornosti, než kolik si doopravdy zaslouží.

Hloupá, hloupá Jenny.

Copak už jsi zažila něco, co by se stalo jenom tak?

„Myslíš jako deja vu?" zeptal se znovu Dean.

„Ne. Nemyslím deja vu, Deane!"

Servírka s úsměvem na tváři položila před Deana talíř plný jídlem.

Jenže ve stejné chvíli ji s talíře vyklouzla i láhev s omáčkou. Ještě předtím, než stihla dopadnout na zem, natáhla jsem ruku a zachytila jsem.

Protože tohle se stalo i včera.

Úplně všechno se stalo i včera.

„Vím jak to myslíš," zamumlala jsem opatrně.

---

„Takže,..."

Se Samem jsme šli pár kroků před Deanem. Chodník byl úzký a my byli plni dojmů z toho, že ani jeden z nás není blázen, a že celá tahle šílená teorie o dnu, který se opakuje, je pravdivá. Mluvili jsme jeden přes druhého a tak jsme si ani nevšimli auta, které projelo jen pár centimetrů za našimi zády.

A nevšiml si ho ani Dean.

---

Zprudka jsem se posadila na posteli za zvuku příšerné písničky, která mě budila již třetí den.

Bylo úterý.

Už zase.

Vyměnila jsem si Samem jeden rychlý pohled a z něj pochopila, že je stejně zmatený jako já.

„Vstávat a cvičit děti!" Zahalekal Dean zvesela a natáhl se k mé posteli, aby zesílil rádio.

---

„Hele vole, Zajíc v pytli," zazubil se Dean a výrazně pokynul směrem k tabuli.

Se Samem jsme si vyměnili zmučený pohled, na který Dean zareagoval protočení očí. Když se chystal promluvil, objevila se u stolu číšnice. Ta stejná jako včera. A předevčírem. Všechno bylo stejné. Všechno, všechno, všechno.

„Dáte si něco?"

„Třikrát kávu, jeden Zajíc v pytli se slaninou navíc," zahuhlala jsem, než stihl Sam, nebo Dean promluvit.

Servírka si vše zapsala, a rychle odkráčela pryč.

„Jak jsi věděla, že chci slaninu navíc?" zabrblal ublíženě Dean.

„Protože si vždycky dáš slaninu navíc."

„Vždycky?"

„Deane, poslyš... Já vím, že to bude znít šíleně, ale..." V rychlosti jsem mu vyložila všechno, co jsme zatím se Samem věděli. Všechno o tom, jak je každý den stejný, jak jsme uvízli v nějaké podivně nesmyslné časové smyčce, která se opakuje každý den. Pořád se stejným koncem.

„S jakým koncem?" zeptal se Dean s pusou plnou sendviče.

„Umřeš," zamumlal Sam s hlavou sklopenou a pohledem upřeným na hladinu své kávy.

„Tak to prostě uděláme tak, abych neumřel, no ne?"

---

Člověk míní a svět činí.

Bylo nemožné udržet Deana naživu celých dvacet čtyři hodin.

Snažili jsme se.

Samozřejmě, že jsme se snažili.

Jenže smrt číhala do slova a do písmene na každým rohu.

Některé smrti byli nečekané (zásah elektrickým proudem, nebo podklouznutí ve sprše), některé smrti byli... tak trochu způsobené námi (to, když jsme se snažili rozebrat Mystery Spot do základů, a zatímco jsme se Samem přetahovali o sekeru, dopletl se mezi nás Dean. Náhodou. Opravdu.). Některé smrti byli možná trochu... komické (to, když na něho spadlo piano). Některé smrti byli pěkně k naštvaní (jako třeba ta tortilla se salmonelou – zrovna, když jsme si mysleli, že už nás nemůže nic překvapit!). Některé smrti byli prostě... smrti.

Přestala jsem počítat, kolikrát Dean umřel.

Bylo to pořád stejné.

Jednoho dne si šel pohladit psa, druhý den mu zaskočila snídaně.

A pak hrála Asia a byl tu nový a krásný den.

S novou a naprosto nečekanou příčinou smrti.

Snažili jsme se přijít na to, proč se to všechno děje. Rozebrali jsme Mystery Spot do základů a nenašli jsme nic, co by nasvědčovalo tomu, že v tomhle pitomém snu jsme uvízli díky čemukoliv nadpřirozenému, co by se tam mohlo nacházet.

Snažili jsme se dovolit Bobbymu, ale samozřejmě že v téhle pitomé realitě nefungovali telefony.

Snažili jsme se najít něco na internetu. V knihách.

Snažili jsme se odjet.

Zkusili jsme všechno

Do slova a do písmene všechno.

Jenže nic nezabíralo.

A pak najednou bylo všechno jinak.

No dobře, možná ne všechno. Ale pan Matthews, který sedával každý den u baru a dával si na snídani palačinky s javorovým sirupem a bylinkovým čajem měl najednou... jahodový sirup.

Málem jsem to přehlédla.

Všimla jsem si toho, až když jsme odcházeli.

Zatáhla jsem Sam za rukáv a ten se naštvaně zastavil v půlce kroku.

„Co je?" zavrčel nepříjemně.

A já ho chápala.

Uběhlo už spoustu dní a spoustu smrtí. A on viděl, každý den znovu a znovu, umřít svého bratra všemi možnými i nemožnými způsoby.

„Matthews si dal jahodový sirup."

„No a?"

„Každý den si dává javorový sirup, Same. Každý den. Ale dneska... dneska si dá jahodový. V tomhle světě se nic nemění. Každý den to stejné. Pan Hooley prosí o peníze, protože všechny včera naházel do automatu, Pan Putman sedí tamhle v rohu a přemýšlí nad životem, zatímco pije černou kávu. A pan Matthews sedí na tomhle místě a snídá svoje palačinky s javorovým sirupem. Nic se nemění. Nic kromě nás. Tak mi řekni jeden jediný důvod, proč si dneska dal jahodový sirup."

Jenže mi neodpověděl.

Místo toho začala hrát Asia.

A já byla znovu v hotelovém pokoji.

Nový den a nové ráno.

První den, kdy Dean neumřel.