V hlavě jsem měla milion myšlenek, a každá se hlásila o slovo rozličným způsobem. Vzájemně se překřikovaly a prosily o moji pozornost. Měla jsem z toho v hlavě akorát chaos a nedokázala se soustředit ani na jednu z nich.

Potichu jsem vstala z postele a přehodila přes sebe Deanovu bundu, která ležela přehozená přes křeslo v miniaturní kuchyňce, která byla součástí našeho pokoje. Z nočního stolku jsem popadla svůj mobilní telefon i se sluchátky, a pak se téměř neslyšně vypravila ven.

Na sobě jsem měla kalhoty od pyžama, i přesto jsem se posadila před dveře do našeho pokoje. Chvíli jsem brouzdala svým telefonem, než jsem našla tu správnou písničku, akorát pro dnešního ráno. Zastrčila jsem si sluchátka do uší a zhluboka se nadechla.

Byla zima.

Ale bylo to osvěžující.

Studený vítr se otíral o moje tváře a já se mohla konečně začít soustředit na svoje myšlenky.

Dean.

Sam.

Ruby.

Všechno se motalo kolem nich, stejně jako vždycky. Zůstala jsem uvězněná uprostřed toho podivného útvaru. Věděla jsem všechno, stejně jako jsem nevěděla nic.

Sam bezmezně důvěřoval Ruby, protože věřil tomu, že dokáže zabránit tomu, aby se Dean dostal do pekla.

Dean ztrácel naději.

Ruby ho nedokáže zachránit.

Ruby se mě pokusila zabít, nesnáší mě, nevěří mi. Podkopává mi nohy při každé příležitosti.

Nic nedávalo smysl.

A já jsem seděla před motelovým pokojem, oblečená v kožené bundě a pyžamových kalhotách jako dokonalé ztělesnění toho, jak vypadá svět vzhůru nohama.

---

„Florida."

„Cože?"

„Však víte. Sluníčko, teploučko. Nějaké pláže, trocha opalování, trocha alkoholu."

„Jenny, ty jsi nemocná?"

Seděla jsem s hrnkem teplé kávy na posteli a sledovala oba bratry, jak balí svoje věci. Neměli toho moc, přesto jim to trvalo dlouho. Rozhodně déle, než mě, protože já měla svoje zavazadlo zabalené od včerejšího večera.

„Nejsem. Jenom jsem si říkala, že by to mohla být sranda."

Dean se zprudka narovnal, v ruce držel jedno ze svých triček. Všechny vypadaly stejně – jednoduché, černé, bez potisku. Vsadím se, že jedno stálo méně než dolar. A že je prodávají v nějakém obchodě po více kusech. Kup tři, zaplatíš dvě. Nebo tak něco.

„Sranda?"

„Jo, sranda."

„Sammy, ona blouzní!"

„Neblouzním. Ale kdybych vám řekla, proč tam chci jet doopravdy vysmáli byste se mi."

Teď se narovnali oba dva. Zkoumali mě pohledem.

Já se zhluboka nadechla a sklopila zrak.

„Mystery Spot," zamumlala jsem potichu.

„Cože prosím? Slyšel jsem správně? Vážně jsi řekla... Mystery Spot?"

Přikývla jsem a schovala jsem svůj pohled v poloprázdném hrnku.

„Sammy, ona neblouzní. Ona se zbláznila."

Sam protočil oči a začal se znovu věnovat tomu, co dělal předtím – ve skládaní svého oblečení. Jakoby totiž nebylo úplně jedno, jestli to oblečení do tašky prostě jen hodí, nebo jestli tam bude ležet v dokonale vyrovnaných hromádkách. Až ho vytáhne, bude pomačkané tak jako tak.

„Jenom se tam podíváme."

„Jenny, tyhle ... tohle... je to jen habaďúra. V těchhle věcech se nadpřirozené věci nedějí. Upíři se neschovávají v muzeu podivna."

„Někdo tam zmizel."

---

Bylo to ráno, jako každé jiné.

Ze spánku mě probudil Dean, mumlající si melodii písničky z osmdesátých let. Sam seděl na posteli, mumlající vzteklé nadávky na svého bratra, který ho probudil onou písničkou, která kromě Deanových rtů, vycházela i z rádia, které stálo na nočním stolku hned vedle mojí postele.

Otráveně jsem natáhla ruku, abych rádio vypnula, nebo alespoň zeslabila, ale Dean mě přes ni pleskl, jakoby mi byly tři roky. Nechápavě jsem se na něj zadívala, na půl schovaná pod peřinou s očima jen tak, tak rozlepenýma od sebe.

„To je Asia, vole. Nemůžeš jen tak vypnout Asiu.Je to Sammyho oblíbená skupina."

„Blbečku."

„Před námi to nemusíš schovávat, Sammy."

---

Doplazili jsme se do bistra, které bylo jen pár kroků od našeho ubytování. Venku bylo nepřirozeně teplo, a já se potila v mikině, kterou jsem si ráno tvrdohlavě oblékla, i když mě bratři upozorňovali na to, že jsme na Floridě.

A navíc jsem měla v krvi zoufalý nedostatek kofeinu.

Když jsme zasedli ke stolu, opřela jsem si hlavu do dlaně, a zívla si.

Servírka byla u nás téměř okamžitě, a hned se s úsměvem od ucha k uchu začala ptát, co si dáme.

„Kávu. Hodně kávy."

„A na jídlo?"

„Kávu."

Servírka pohledem sklouzla na Deana, a ten si hned objednal místní specialitu. Se slaninou navíc.

A Sam to stejné.

I když decentně dodal, že mu bude stačit poloviční dávka.

Mě bude stačit ta káva.

„Takže... Mystery Spot?" Spustil najednou Dean.

Byli jsme po jídle.

Můj mozek byl nastartovaný přívalem kofeinu, a začínal pomalu startovat.

„Jasně, Mystery Spot."

„Je to blbost," zamumlal Sam a Dean jen přikývl.

„Není. Zmizel tu člověk. A navíc, takový místa existují. Místa, kde fyzika funguje jiným způsobem, a dějí se tam věci, které jsou... mimo lidské chápaní. Třeba Bermudský trojúhelník."

Bratři mlčeli a zkoumali mě pohledem, který jasně vyjadřoval, co si o mě myslí.

„Můžeme se tam aspoň podívat?"

Další ticho.

„Prosím?"

Ticho.

„Když tam nic nebude, můžeme jít zítra na pláž."

---

Pod rouškou noci jsme se vloupali do budovy, která představovala muzeum všeho a zároveň ničeho. Stěny byly vymalovány psychadelickou zelenou, ze které mě přecházel zrak.

Procházeli jsme jednotlivými místnosti a já si nemohla nevšimnout, jak do sebe Sam s Deanem neustále pošťuchují lokty a s úsměvem na tváři ukazovali na všechny nadpřirozené artefakty, které tu byly vystaveny.

Jako třeba ten stůl, který byl přibitý ke stropu.

Uznávám, to bylo moc i na mně.

„Co vlastně hledáme?" zeptal se mě Sam, když jsem procházela jednotlivé místnosti s měřičem EMF v ruce.

„Něco, cokoliv."

„Takže víš, co děláš?"

„Jasný." Pokývala jsem hlavou a ruce si založila na bok. Chtěla jsem vypadat tak sebevědomě, jak to jen šlo.

„Jenny?"

„Dobře, dobře. Byl to... asi omyl. Uznávám. Největší záhada tohoto místa je fakt, že někteří lidi to považují za turistickou atrakci a jsou ochotni zaplatit skoro deset dolarů za to, aby viděli stůl přitlučený na stropě."

Sam s Deanem si vyměnili významné pohledy, zatímco já zastrčila měřič EMF do kapsy.

„Chcete mě vykrást?"

Za námi se ozval cizí hlas.

Všichni tři jsme se překvapivě otočil za ním.

Ve vchodu stál postarší muž, oči rozšířené strachem a napětím, v ruce svírající brokovnici, kterou mířil – k mému velkému překvapení – přímo na moje srdce. Pohledem jsem zatěkala od Sama s Deanem.

„Ne- my... Ne..." Koktala jsem zmateně, ruce zvednuté nad hlavou v gestu sebeobrany.

„Co tu chcete?!" Zavrčel muž nepříjemně. Hlas se mu lehce třásl. Byl vyděšený, i když se to snažil skrývat.

„Pane, my tu nechceme nic ukrást. Vlastně jsme na odchodu," promluvil Sam, hlasem klidným jako obláček.

Jasně, mu se to mluví – mu nikdo nemíří doma složenou brokovnicí na hrudník.

Pche.

„Tak proč tu jste?!"

A pak se všechno událo až příliš rychle.

Koutkem oka jsem zachytila, jak Dean vytáhl (ani pořádně nevím odkud) svoji zbraň. Namířil ji na muže, a ten když si všiml, že Dean je ozbrojený rychle přemístil hlaveň své brokovnice z mojí hrudě na tu Deanovi.

A pak se ozval výstřel.

Moje tělo mě přestalo poslouchat.

Sledovala jsem se, jak se Dean zhroutil k zemi, s ošklivou, krvavou ránou uprostřed hrudníku.

Sledovala jsem se, jak se k němu Sam rozběhl, v marné snaze ho zachránit se mu snažil zastavit krvácení.

Slyšela jsem, jak na mě křičí, ať zavolám záchranku.

Slyšela jsem, jak se muž omlouvá.

Všechno jsem vnímala, ale sama jsem nebyla schopná se pohnout.

A pak bylo ráno.

Ze spánku mě vzbudily hned první tóny Heat of the Moments od Asii.

Zprudka jsem se narovnala a rozhlédla se kolem.

Dean seděl na posteli naproti mně.

Zeširoka se usmíval.

„Můžeš to prosímtě dát více nahlas? To je Sammyho oblíbená písnička. Chci aby ji dobře slyšel, aby mě hezčí den."

Byl to jen sen.

Jen hloupý, hloupý sen.

Kapitola je poněkud kratší, než jste si možná v poslední době zvykly, ale doufám, že se vám bude líbit i tak :)) 

Děkuji za všechny komentáře, které jste mi napsali k minulé kapitole. Jen ve zkratce - zkoušku jsem udělala (moje poslední v rámci bakalářského studia, hihi), zub mám venku (ale stehy mám ještě na památku) a... to je tak všechno :))

Mějte se krásně a děkuji za komentáře, děkuji za hvězdičky, děkuji za přečtení. :))