Ještě chvíli jsme zůstali stát na místě. Vyměnili si několik vyčítavých pohledů. A pak – beze slova, jakoby se vlastně nic nestalo – se každý z nás začal věnovat něčemu jinému. Sam zasedl ke stolu, s notebookem před sebou, takže mu nebylo vidět do tváře. Dean ulehl na postel, nohy překřížené v kotnících, ruce položené na prsou, v uších sluchátka a hudbu tak nahlas, že byla slyšet přes celou místnost. A já? Já jsem se odebrala do koupelny. Nemohla jsem být v místnosti ani jedním z nich, a tak jsem se posadila na studené kachličky, z kapsy vytáhla mobil a pokračovala ve hře, kterou jsem měla momentálně rozehranou. Nešlo o nic vážného – obyčejné střílení obyčejných zombíků. Ale člověk se přitom skvěle odreagoval.

Netrvalo dlouho, když se dveře od koupelny zprudka rozrazily a v nich stanul Sam.

V očích měl panický výraz, který mě donutil vstát a sundat sluchátka z uší. Mobil jsem schovala do kapsy a téměř okamžitě se ke mně doneslo hlasité dávení. Udělala jsem několik rychlých kroků a brzy se ocitla u Deana, který klečel na kolenou.

„Co se stalo?" šeptal jsem směrem k němu, ale i tak jsem věděla, že mi nemůže odpovědět. Dávil se směsí vlastní krve a zvratků, a jediné co jsem mohla dělat já, bylo sedět vedle něj, a být mu oporou, jakkoliv vtipně a nemožně to znělo.

„Co se děje?!" zopakovala jsem svoji otázku, tentokrát hlasitěji s pohledem upřeným do koupelny, kde se pohyboval Sam. Rozhazoval kolem sebe věci a mě brzy došlo, co to dělá.

Hledal další kouzelný váček.

V rychlosti jsem se narovnala a přidala se k němu.

Z postele jsem vyházela polštáře, nožem rozřezala matrace, pohledala spodek postelí a klečela jsem zrovna pod stolem, když se znovu objevil Sam. V ruce držel kolt.

„Kam jdeš?"

„Jdu zabít toho, kdo tohle dělá mému bráchovi."

„Same, jestli Ruby měla pravdu, zabije tě. Zabije tě hned."

Podíval se na mě a já v jeho očích spatřila něco, co jsem do té doby nikdy neviděla. Ne u něj. Ne směrem ke mně. Byl to povýšený pohled. A úšklebek na tváři. „Najednou je ti Ruby dobrá?"

Stále jsem seděla stočená pod stolem. „Není, ale..."

„Na ale tu není čas." Otočil se ke mně zády a já se začala rychle hrabat na nohy. Tak rychle, až jsem se uhodila hlavou o stůl. „Jdu s tebou."

„Zůstaneš s Deanem."

„Ne. Jdu s tebou."

„Ne."

Ostře, tvrdě.

Neznámě.

Zprudka jsem se otočila a několikrát rychle zamrkala ve snaze zamaskovat slzy, které se mi jakoby odnikud nahrnuly do očí.

Slyšela jsem bouchnutí dveří, slyšela jsem i to, jak odjel.

Zůstala jsem s Deanem sama.

Pustila jsem se do chaotického prohledávání pokoje.

Rozpárala jsem všechny polštáře, zkontrolovala všechny skříňky, rozházela většinu našeho oblečení. Byla jsem zoufalá, cítila jsem se zoufale. Ruce se mi třásly, a veškeré snahy o systematičnost se volně rozplynuly ve vlnu chaosu.

Když se otevřely dveře, myslela jsem, že se vrátil Sam.

Víc sem se splést nemohla.

Stála tam Ruby.

„Ani se nehni," zasyčela směrem ke mně a vrhla se k Deanovi. Celým svým tělem ho přitiskla k zemi. Nemohl se bránit, ani kdyby chtěl. Byl zesláblý a myšlenkami v jiném světě. Bojoval sám se sebou, bojoval se svojí bolestí.

Zůstala jsem na místě.

Sledovala jsem, jak mu nalila černou tekutinu do úst.

Sledovala jsem, jak se Dean rozkašlal.

Ruby se mezitím narovnala a sjela mě pohledem.

Hlavu jsem měla bojovně vztyčenou, ruce založené v bocích.

„Co to sakra bylo?"

Dean seděl zády opřený o postel, v obličeji podivně bez barvy. Přesto mu v zelených očích jiskřila bojovnost a odhodlání.

„Říká se tomu, magie, blbečku."

Načež se Ruby otočila a vykráčela ze dveří.

Ve dveřích se ještě zastavila.

A věnovala mi krátký pohled.

Podobný pohled, jaký mi jen několik minut před ní věnoval Sam. Pohled plný povýšenosti, pohled plný výsměchu. Zračilo se tam všechno, co ke mně musela cítit – ta tichá nenávist, to tiché pohrdání.

Aniž bych si to uvědomila, naskočila mi husí kůže.

Možná, že zachránila Deanovi život. To nic nemění na tom, že ji nesnáším. Nesnáší i každá buňka v mém těle.

Dean po mně hodil brokovnici, kterou jsem chytla na poslední chvíli.

Stál na nohou, přesto stále nejistý.

„Doufám, že tvoje auto umí nastartovat."

„Nepomlouvej moje auto," zamumlala jsem potichu, zatímco jsem se snažila obléct do koženkové bundy, zamknout dveře od pokoje, neupustit brokovnici a nenechat Deana odjet mým autem.

---

Dean rozrazil dveře a vběhl do domu.

Nečekal na nic.

Neplánoval nic.

Prostě tam vběhl.

A já mu byla v patách.

Byla to hloupá chyba. Byla to začátečnická chyba.

Ale oba jsme byli zaslepení. On byl zaslepený strachem o svého bratra, který se rozhodl zcela sám postavit démonovi, který zoufale toužil vidět jeho hlavu na kůlu. A já byla zaslepená... nebyla jsem si jistá, jestli mě pohání strach, nebo vztek. Ale ať už to bylo cokoliv, fungovalo to jako červená vlajka na býka.

Sebralo mi to veškeré zbytky rozumu a soudnosti, které ve mně zbyly.

Odletěla jsem stranou.

Náraz mi vyrazil dech a já zůstala ležet stočená v klubíčku, lapající po dechu, jak ryba vytažená z vody. Koutkem oka jsem viděla dění v místnosti – Sam, který visel přišpendlený na protější zdi, několik centimetrů nad zemí. Dean, v podobné podobě jako já. Mladá žena, s temně černýma očima a úsměvem na tváři. Blonďatá žena středního věku s překvapeným výrazem ve tváři, která ležela mrtvá u nohou démonky. A další žena, se slzavýma stopami po tváři, s panikou v očích.

„No, to je mi teda posila za všechny prachy," usmála se žena.

Cizí síla mě přišpendlila ke zdi.

Pomalu se mi vracel dech.

A já díky tomu objevila tupou bolest v rameni, která nemohla symbolizovat nic dobrého.

A jako královna chaosu, královna všeho, královna nečekaného se uprostřed místnosti zjevila Ruby. Ruce vztyčené v obraném gestu, veškerá odbojnost ji zmizela z očí. Vypadala jako vlčí mládě, které se jde poprvé představit vůdci smečky – stejně bezradně a zranitelně.

„Co tady děláš?"

Démonka střelila po Ruby pohledem.

„Přišla jsem si jen promluvit."

„Dostala jsi se ven pekelnou branou," zkonstatovala tmavovlasá žena. Měřila si Ruby pohledem, přesto ji v očích pohrával pobavený výraz. „Pekelné brány se neotevírají často. Ale obdivuji, že se dostane ven i takový potěr, jako jsi ty." Hrála si s ní. Hrála si s ní, jako kočka s myší. Stačil jeden pohyb, a Ruby by byla skončit na zdi, podobně jako já, podobně jako Dean, podobně jako Sam. A věděla jsem to já, věděla to i ona, a věděli to i oba bratři. Přesto ji nechala být. Alespoň prozatím. „Co chceš, Ruby?"

„Chci zpátky k tobě. Jsem bez tebe ztracená." Ruby spustila ruce volně k tělu a pohledem se zadívala na oba bratry. „To proto jsem přivedla Winchesterovi." A znovu se podívala na démonku. „Jsou tu pro tebe jako dárek. Nech mě ti sloužit."

Zachytila jsem Deana, jak vítězoslavně gestikuluje na Sama.

Jenže zároveň mi unikl moment, kdy Ruby zaútočila na démonku. Nůž, který ji mohl zabít, ji rychle vypadl z ruky. Byl to vyrovnaný boj, ale jen pro několik prvních úderů. Černovlasá démonka rychle získala nad Ruby převahu. Blondýna bojovala tvrdě, ale brzy bylo jasné, že nemůže vyhrát. Démonka ji přehodila téměř přes půl místnosti, jakoby Ruby byla jen hadrovou panenkou. Blondýnka po nárazu zůstala ležet v troskách knihovny.

„Ruby, Ruby... Tohle je trapné, víš to? Vážně jsi se zaprodala... těmhle?" Černovlasá démonka se s úsměvem na tváři zadívala na naši zoufalou trojici. „Myslela jsem si, že máš na víc. Víš, byla jsi jednou z nejlepších, jakou jsem kdy měla." Žena znovu zvedla zrak. Přiložila si ruku přes ústa a zakoulela očima ve falešném gestu překvapení. „Hups. To bylo asi tajemství, že? Pochybuji, že by někdo z nich věděl o tvé minulosti. O tom, jak jsi mi kdysi dávno zaprodala duši. Jak se z tebe stala čarodějka." Ruby zůstávala ležet. Hrudník se ji divoce zvedal nahoru a dolů, obličej měla celý od krve. Přesto však mlčela. „A teď se zase setkáváme. Je to téměř rodinné setkání... Ale skončí to zase stejně." Démonka přešla plynule do latiny, a já brzy rozpoznala exorcismus.

Jenže žena se náhle odmlčela.

A rozkašlala se.

Ve stejný moment povolilo naše sevření.

Svezla jsem se po zdi až na zem.

Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, co se stalo.

Mladá žena, která celou dobu vše beze slova sledovala, nyní seděla u stolku, který byl plný magických znaků a předmětů. Tiše odříkávala latinská slova. Tiše a rychle. Zaklela velkou démonku, která nyní měla dlaň plnou krve a špendlíků, které s velkou námahu vykašlala.

Rozhlédla jsem se kolem.

Dean se Samem byli na druhé straně místnosti.

Ruby ležela jen kousek ode mne, přesto však nebyla schopná pohybu.

Téměř na dosah ruky ode mě ležel její nůž.

Natáhla jsem se po něm, zatímco jedním okem jsem nepřestala sledovat, kolik mi zbývá času. Skousla jsem si ret, protože mě bolelo naražené rameno, ale zároveň jsem věděla, že další šanci už nedostanu.

Žena za kouzelnickým stolem se zhroutila mrtvá na stůl ve stejný okamžik, kdy dýka projela démončiným tělem. Během mrknutí oka ke mně přiskočil Dean a překvapenou démonku pevně přidržel, takže dýka do ní zajela ještě několikrát.

Chtěla jsem mít jistotu, že je po ní.

Chtěla jsem mít jistotu, že jsem to zvládla.

Bez chyb.

---

V nemocnici mi řekli, že mám vykloubené rameno.

Dostala jsem prášky proti bolesti, dostala jsem několik hojivých mastiček, a dostala jsem krásnou ortézu, kterou jsem měla nosit po dobu dvou týdnů. Posílali si mě z oddělení na oddělení, absolvovala jsem sérii vyšetření, ale nikdo na nic nepřišel. Doktor mi s úsměvem oznámil, že jsem měla obrovské štěstí, a nedošlo k poškození vazů. Že by se mělo co nejdříve začít s rehabilitací. Že všechno bude v pořádku.

Odkývala jsem jim to.

Usmívala jsem se.

Poděkovala jsem.

Když jsem opustila ordinaci, spolkla jsem dvounásobnou dávku léků proti bolesti a usnula po cestě do motelu.

---

Když jsem se probudila, byla jsem na pokoji.

Byl to jiný motel, než ze kterého jsme odjížděli.

Netroufla jsem si říct, jak dlouho jsme byli na cestě, a jak dlouho jsem vlastně spala. Ale potřebovala jsem kávu, a tak jsem se rozhodla, že se vypravím ven. Modlila jsem se, abych blízko u vchodu stál automat, tak jak to mělo spoustu motelů, které jsem měla tu čest navštívit.

Když jsem otevřela dveře, spatřila jsem na parkovišti Deana s Ruby.

Byly uprostřed vášnivého rozhovoru a ani jeden z nich si nevšiml, že jsem se k nim přidala. Zůstala jsem stát v přivřených dveří a zaposlouchala jsem.

Nebylo to slušné.

Neměla jsem to dělat.

Ale musela jsem.

„Takže jsi byla člověk, zaprodala jsi vlastní duši, umřela si a..."

„Jo. Stalo se ze mě tohle."

Dean si pohrdavě odfrkl. „Jak je to dlouho."

„Když ještě řádil mor."

Oba se na moment odmlčeli. Když Dean znovu promluvil, měl mnohem vážnější hlas, než předtím. Byla to drobná nuance, a Ruby si toho možná ani nevšimla. Ale já znala Deana dlouho na to, aby mi tenhle drobný detail neunikl.

„Takže tak to je? Všichni démoni... byli dříve lidé?"

„Každý, koho jsem potkala."

„Většina z nich se tak nechová."

„Spousta z nich zapomněla, jaké to je být člověkem. Že vůbec byli lidmi. To se stane, když skončíš v pekle, Deane. To je úděl pekla – zapomenout kdo jsi."

„Lekce filozofie od démonky. To asi nemám za potřebí."

„To není filozofie, ani metafora." Ruby lehce zvýšila hlas, ale mluvila pomaleji. Dávala na jednotlivá slova velký důraz, a já si uvědomila, že chce, aby to Dean slyšel. Že mu to všechno říká schválně. „To je opravdový pekelný oheň. Jsou to muka, které si nedokážeš ani představit." Na moment se odmlčela, ale než stihl Dean cokoliv říct, znovu promluvila. „A odpověď je ano."

„Jaká odpověď."

„Stane se to i tobě. Nevím, jak dlouho to bude trvat. Může to trvat klidně i několik století – ale dříve, nebo později peklo sežehne veškerou tvoji lidskost. Každá duše zavázána peklu se změní v něco jiného."

Celou tu dobu vedla Ruby rozhovor tímhle směrem.

Celou tu dobu mu chtěla říct jen tohle.

Umřeš. Stane se z tebe démon. Konec příběhu.

Byla to děsivá představa.

Dean s temně černýma očima.

Jenže Ruby trvá na tom, že ví, jak Deana zachránit. A Sam ji věří.

Nenáviděla jsem ji, stejně jako ona nenáviděla mně. Netušila jsem, z čeho ta vzájemná nenávist plynula, ale byla tu. Jenže Ruby dnes prokázala, že ji můžeme věřit. Zachránila Deanovi život a postavila se za nás.

Nedávalo to smysl.

Moje myšlenky proťal až Deanův hlas.

„Neexistuje způsob, jak mě zachránit od pekla, že?"

„Ne."

„Proč jsi Samovi řekla, že ano?"

„Protože jsem s vámi potřebovala mluvit. Potřebovala jsem, abyste překousli..."

„... že jsi démonka?" Skočil ji Dean do řeči podrážděným tónem.

„Přesně tak."

„Ale proč?!" Dožadoval se odpovědi Dean.

„Potřebuji tvoji pomoc."

„S čím?"

„Se Samem."

Ticho.

Ruby pokračovala: „Musíš mi pomoct připravit ho na život bez tebe. Aby v téhle válce bojoval sám."

„Můj bratr nezůstane sám, až tu nebudu. Existuje spoustu jiných lidí, kteří mu zvládnout pomoci."

„Kdo?"

„Třeba Jenny. Viděla jsi ji, jak dnes chladnokrevně propíchla tu démonku."

„To ještě nic neznamená. Jenny je jen..." Odfrkla si. Bože, jak já ji nesnášela! „... Jenny je neschopná. A ty to víš. Jen si vzpomeň na to, jak jsi ji nenáviděl."

A znovu ticho.

Dlouhé, tíživé ticho.

Bolelo to.

Dean nic nenamítal.

Neřekl na moji obranu ani půl slova.

Ani nádech.

Ani...

Ruby byla na odchodu. Slyšela jsem kroky, ale Dean ji na poslední chvíli zastavil. „Proč chceš, abychom vyhráli my?"

„Není to jasné? Já nejsem jako oni. Nevím proč, ale nejsem. Pamatuji si, jaké to je."

„Jaké je co?"

„Být člověkem."

Připadám si už jako ohraná písnička, ale všem strašně děkuji za komentáře, za hvězdičky, za přečtení... Mám radost, že vás Deníky stále baví! :))

Ale teď ten skutečný důvod, proč vlastně píšu tuhle poznámku pod čárou. Nejsem si jistá, na kolik teď budu stíhat/nestíhat Deníky psát, proto teď budou vycházet v delších časových intervalech, než na jaké jste zvyklý. Mám teď před sebou rušný měsíc - čeká mě stěhování, dodělám si zkoušku z minulého semestru, do toho mám antibiotika a do toho všeho mi protestuje notebook. Ale nebojte - kapitoly budou. Těším se teď na psaní, protože pro mě to vždy bylo a je odreagování od světa, a navíc mám teď v plánu několik lehce humorných částí (nápověda - Mystery Spot!).

A pokud si vzpomenete - myslete na mě ve středu dopoledne - jdu trhat osmičky a už týden z toho nespím, jak jsem nervózní :D

Mějte se krásně a ještě jednou děkuji!!