„Sam je mrtvý, Jenny."

Nikdy jsem nevěřila, že slova mají takovou sílu. Že mi budou stačit jen čtyři slova k tomu, aby se mi podlomila kolena.

Vždy jsem myslela, že mi můžou ublížit jen skutečné rány. Pohlavky, kopance, dobře mířené údery.

Ale slova?

Zůstala jsem sedět na zemi.

Telefon jsem držela stále u ucha a Deanův hlas byl to jediné, co mě skutečně drželo v realitě. Byla to podivná realita. Vše bylo rozmazané a nic nedávalo smysl.

„Jenny? Jsi tam? Jenny? Jennifer? Jenny?!"

„Jsem tu," hlas mi přeskočil a já si uvědomila, že brečím.

„Kde jste? ... jsi?" zeptala jsem se, dokud jsem měla kontrolu nad svým hlasem.

Dean mi odpověděl, s hlasem překvapivě pevným. U Bobbyho. Jak jinak.

S hrůzou jsem si uvědomila, že nevím, kde je nahoře a dole. Svět se kolem mě točil a já se nezmohla na nic jiného, než bylo sezení na studené zemi, držení telefon a tichý pláč.

„Při-..." Hlas mi náhle selhal a místo slova jsem se nahlas rozvzlykala. Dean byl na druhé straně telefonu potichu a já se úpěnlivě snažila doříct větu, kterou jsem chtěla.

„Při – je – du," vymáčkla jsem ze sebe s námahou.

„Nebreč."

„Poč – kej."

„Bude to dobrý."

„Pro – sím."

Slzy mi volně stékaly po obličeji a já neměla čas ani sílu je utírat. Neměla jsem sílu na nic.

„Počkám, Jenny."

Ticho.

Neúprosné ticho.

Ticho uvnitř mojí hlavy, ticho široko daleko.

Ticho a tma.

„Jak?" Trvalo mi nečekaně dlouho, než jsem byla schopná znovu promluvit. S překvapením jsem zjistila, že Dean ještě nezavěsil.

„Byla to moje chyba, Jenny. Měl jsem tam být. Měl jsem tam být dřív."

Měla jsem spoustu dalších otázek, ale nechtěla jsem se ptát. Všechno co jsem chtěla, bylo být sama, opravdu sama. Schovat se před světem, utéct před problémy. Schoulit se do klubíčka a nikdy nepřestat brečet. Neprobudit se.

„Poč – kej na mě."

S těmi slovy jsem zavěsila.

Zůstala jsem sedět venku.

Na opuštěné silnici, několik kilometrů za Denverem.

Brečela jsem.

Brečela jsem tak moc, že jsem ztratila ponětí nejen o čase, ale i sama o sobě. Měla jsem pocit, že mi nikdy nedojdou slzy, a že tady zůstanu sedět až do konce svého života. A měla jsem pocit, že ten konec je blízko.

A najednou bylo po všem.

Došly mi slzy.

Jediné co mi zbylo byl pocit otupělosti.

Pocit velké ztráty.

Ještě před tím, než jsem nasedla zpět do auta, zamířila jsem ke kufru. Z tašky jsem vytáhla teplou mikinu, kterou jsem si oblékla.

Než jsem nastartovala, nachystala jsem si cestu. Čekalo mě skoro osm hodin za volantem a já chtěla tuhle cestu absolvovat ještě rychleji. Naposledy jsem spala před více než dvanácti hodinami, ale byla jsem dokonale vzhůru. Potřebovala jsem jen zastavit na benzínce, nabrat trochu více benzínu do auta a dostat do sebe několik energetických nápojů, několik hrnků kávy a něco pořádného na jídlo.

---

Asi po třech hodinách jízdy jsem musela zastavit. Sjela jsem na odpočívadlo a zkontrolovala telefon. Neměla jsem žádné nepřijaté hovory, ani nepřečtené zprávy. Nastavila jsem si budíka tak, aby zazvonil přesně za hodinu. Rychle jsem vylezla z auta a přinesla si další mikinu, kterou jsem použila jako polštář, když jsem si lehla na zadní sedadlo auta.

Zavřela jsem oči a snažila jsem se usnout.

Byla jsem unavená, měla jsem problém se soustředit a bála jsem se, že jsem blízko nehodě.

Potřebovala jsem se na chvilku vyspat.

Ale nemohla jsem usnout.

Usilovně jsem tiskla oční víčka k sobě, počítala ovečky a dělala všechno proto, abych usla.

Ale nešlo to.

Po každé, když jsem zavřela oči, byla jsem ztracená.

Viděla jsem jeho oči, jeho úsměv, cítila jsem teplo jeho objetí a ztrácela se v těch málo polibcích, které jsme si stihli vyměnit.

Zoufale jsem toužilo usnout. Chtěla jsem se propadnout do snů, chtěla jsem se ztratit ve svých vzpomínkách ještě hlouběji a proměnit je v realitu.

Nevím jak, ale nakonec se mi skutečně podařilo usnout.

Spala jsem jen chvilku, o to bolestivější pak bylo zvonění budíku.

Trhla jsem sebou, pomalu otevřela oči a chvilku mi trvalo, než mi došlo, kde to vlastně jsem. A proč jsem tak smutná. Unavená. Vyčerpaná.

Bylo brzo ráno a slunce si teprve hledalo cestu skrz mraky. Vylezla jsem z auta a nechala studený vzduch, aby mne trochu probral. Ze sedadla spolujezdce jsem sebrala plechovku levného energitáku a pár rychlými loky ji i vypila. Pak už jsem nasedla zpět do auta, zkontrolovala telefon a zapnula i rádio.

Dala jsem ho hodně hlasito.

A doufala jsem, že přehluší všechny moje myšlenky.

---

Po pěti hodinách jízdy jsem se ocitla v místě, které jsem důvěrně znala. Stačilo už jen dvakrát odbočit a přede mnou bude Bobbyho dům. Aniž bych si to uvědomila, zpomalila jsem. Nechtěla jsem tam dojet.

Ale nemohla jsem ani zastavit.

Zastavila jsem kousek od domu, a prošla se skrz vrakoviště, které přiléhalo k Bobbyho domu. Doufala jsem, že studený vzduch probudí moje smysly z té podivné otupělosti, která mohla být způsobena dlouhou dobu bez pořádného spánku, stejně jako vším tím, co se dělo a co mě čekalo uvnitř.

Ale než jsem se stihla skutečně připravit, rozrazily se dveře od domu.

Zvedla jsem pohled a setkala jsem s očima, tak důvěrně známýma, až mi přeběhl mráz po zádech.

Stál tam.

Živý, z masa a kostí.

Oblečený do neforemné mikiny, která byla i na něj příliš velká.

S úsměvem od ucha k uchu.

Promnula jsem si oči, aby se ujistila, že nespím.

„No tak. To nedostanu ani objetí?" Jeho hlas mě vrátil zpět do reality.

Nechápala jsem to.

Nechápala jsem nic.

Váhavým krokem jsem se vydala vpřed.

Najednou, z ničeho nic, se za jeho zády objevil i Dean. V obličeji byl podobně strhaný jako já. To málo, co dávalo smysl předtím, bylo teď už definitivně ztraceno. Nechápavě jsem zatěkala pohledem z jednoho bratra na druhého.

„Jenny, rád tě vidím," prohodil Dean jen tak ledabyle, zatímco jsem se nechala obejmout od Sama. Moje tělo nebylo schopné samostatně fungovat. Měla jsem pocit, že mi někdo vypnul mozek. „Můžu s tebou mluvit?" promluvil znovu starší z Winchesterů a já se zmohla jen na přikývnutí.

Odtáhl mě dovnitř domu, zavedl mě nahoru do mého pokoje, kde jsem se posadila na kraj postele. Zavřel dveře a postavil se přede mne. Ruce založené na bocích, mírně rozkročený s neskrývanou únavou v očích.

„Co to sakra má znamenat?" Bylo to jediné, co jsem ze sebe zvládla dostat. „Jestli to je všechno nějaký hloupý vtip, tak se ti fakt hodně nepovedl."

Dean zavrtěl hlavou. „Ach Jenny. Kdybys byla vyspaná, hodně bys mi ulehčila práci. Spousta věcí by ti došla bez toho, abych je musel říct nahlas." Spustil ruce volně podél těla.

Nakrčila jsem obočí.

Nebyla jsem si jistá, jestli by mi něco z toho dávalo smysl kdykoliv jindy.

„Sam byl mrtvý."

Nechápavě jsem natočila hlavu. Obočí pokrčila ještě víc. Pohledem jsem zkoumala jeho tvář a z jeho očí jsem se snažila vyčíst cokoliv, co tam bylo tak usilovně skryto.

„Uzavřel jsem dohodu."