Ještě předtím, než jsem opustila nemocnici jsem se rozloučila s Bobbym. Nakoukla jsem do pokoje, kde ležel, ale všechno vypadalo pořád stejně – Bobby spal, tělo napíchnuté na přístroje, které vytrvale pípaly a kontrolovaly jeho životní funkce.

Bobby prostě jen usnul.

Až na to, že se už neprobudil.

Spolkla jsem knedlík, který se mi vytvořil v krku a vydala jsem se zpátky do motelového pokoje.

Cestou jsem se stavila v rychlém občerstvení, ze kterého jsem si odnesla pytlík plný jídla a velký kelímek pořádně silné (a stejně odporné) kávy.

Neměla jsem hlad.

Žaludek jsem měla stáhnutý, a i kdybych se hodně přemáhala, pravděpodobně bych nebyla schopná sníst více, než jen dvě sousta. Proto jsem strčila celý sáček do ledničky, která náležela k pokoji, a posadila se na okraj postele.

Peřiny byly rozestlané, jinak byl v pokoji pořádek.

Až absurdní pořádek.

Když jsem byla na lovu já, všechno vypadalo jinak – počítač jsem měla na stole a všude kolem rozházené novinové výtisky a knihy. Na lince by ležely hrníčky špinavé od kávy a koš by byl plný krabiček z rychlého občerstvení.

Bylo to ledabylé, ale byl to můj styl.

A podobný styl měli i oba bratři.

Odpadky, zbytky jídla, špinavé hrnky, hromady knih a ještě více novinových článků, které se ledabyle povalovaly všude možně.

Jenže tady... nebylo nic.

Dopila jsem svoji kávu a rozhlédla se po místnosti.

Kofein se pomalu rozléval po mém těle a můj mozek začínal zase pracovat. Nakoukla jsem pod postel, zkontrolovala všechny poličky v pokoji, rozřízla polštář,... Ale nic jsem nenašla. Odevzdaně jsem nakoukla i do skříně, ale i tam bylo vše úhledně seřazené a nic nenasvědčevalo tomu, že by Bobby skutečně byl na lovu.

Ale pak jsem to uviděla.

Rozhrnula jsem oblečení, a přímo přede mnou to všechno bylo – celá stěna skříně byla polepené novinami a nejrůznějšími papíry s Bobbyho rukopisem. Tuhle bylo něco zakroužkované, tuhle zase něco podtržené.

Rychle jsem se začetla, ale nic z toho mi nedávalo smysl.

Projela jsem vše ještě jednou pohledem – spoustu obrázek nejrůznějších rostlin, mapy, výstřižky z novin... a nekrolog! Strhla jsem ho ze zadní stěny skříně a položila na stůl. Ze svých tašek jsem pak vytáhla notebook, a brzy jsem se pustila do svého vlastního pátraní.

Doktor Walter Gregg, univerzitní neurolog.

Celý život se zabýval poruchami spánku, aby nakonec umřel v kómatu.

Prostě jednoho dne usnul, a druhý den se už neprobudil.

Znělo to až moc povědomě.

Dopřála jsem si rychlou sprchu, jednu kávu z automatu, a převlékla se do kostýmku. Z tašky vylovila jeden ze svých falešných průkazů a zamířila za doktorovou asistentkou. Mohla mi poskytnout důležité informace a já rozhodně neměla čas na to, abych čekala na bratry.

---

„Doktorova smrt pro vás musela být šokem, že ano?" zeptala jsem se ženy, která mohla být jen o pár let starší než já.

„Ano,... to bezpochyby byla."

Rozhlížela jsem se po místnosti a snažila se najít... něco. Cokoliv.

„Ale nechceme to všichni? Umřít ve spánku, bezbolestně?" žena pokračovala ve svém monologu a já ji nechala mluvit. Jen sem, tam jsem přikývla a mile se usmála.

„Doktor Gregg se zabýval poruchami spánku, že?"

Žena se náhle zarazila. Zkoumala mě pohledem, a když znovu promluvila, její tón byl odměřený. „Nechápu, proč to s vámi musím znovu celé probírat. Už jsem to řešila s tím druhým detektivem."

„S tím druhým detektivem?" zeptala jsem se nechápavě.

„Jistě – nepříjemný morous, lehce zarostlý."

Bobby.

„Takže jste si to alespoň natrénovala, a můžete mi v klidu odvyprávět to, co jste už řekla jemu."

„Poslyšte... agentko,... nemám zrovna moc času na to, abych mohla vyprávět příběhy na počkání. Nenecháme to na potom?"

„Třeba zítra na stanici?" zavrčela jsem nepříjemně.

„Dobrá!" Žena odevzdaně zvedla ruce a začala spolupracovat. „Já nevím nic o žádných experimetech doktora Gregga. Já jsem se mu jenom starala o kartotéku."

„Experimentech?"

„Už jsem mluvila s pravníkem, a ten říkal, že nemůžu být trestána za nic!" Žena založila ruce na prsou. Její hlas ale neodpovídal sebevědomému postoji jejího těla.

Neříkala mi celou pravdu, tím jsem si byla jistá.

Stejně jako jsem si byla jistá, že stačí jen málo k tomu, aby se rozvyprávěla.

Neměla jsem v rukávu moc karet, které jsem mohla vyložit na stůl, a musela jsem blafovat.

„Jistě, samozřejmě. Ale to bylo ještě předtím, než vyšel najevo nový důkaz."

„Jaký nový důkaz?"

„To nemám právo vám sdělit."

„Ale... Já jsem jen obyčejná postgraduální studentka. Vydělávala jsem si tady na studium. Přece..."

Stačí už jen málo.

Věděla jsem to.

Byl čas na to vytáhnout poslední eso a zasadit poslední ránu.

„Tohle by se vám mohlo dostat do záznamů."

Žena na mně vytřeštila vyděšeně oči.

„Pokud mi nepředáte doktorův výzkum."

Seděla jsem zpátky do pokoji a procházela si složky, které jsem dostala od doktorovy asistentky.

---

Popíjela jsem redbull s kávou a do toho uždibovala malý koláček. Celý stůl byl podrobený, ale to bylo to nejmenší, co mě zajímalo.

Stále jsem na sobě měla kostýmek, ale dokonale učesané vlasy se mi už dávno rozpadly.

Ozvalo se klepení na dveře.

„Prosím?" zeptala jsem se obezřetně, zatímco jsem se soukala zpoza stolu.

„Jenny, to jsme my – Sam a Dean."

„Huh," zahuhlala jsem, když všechny drobky, které mi při jídle spadli přímo do klína skončily na zemi. „Pojďte dál!"

Dveře se otevřely a v nich byly skutečně oni.

Neudržela jsem se a jednoho po druhém dlouze a pevně objala.

„Ráda vás vidím. Já vím, že musíte být unavení, ale něco jsem našla. Nejsem si úplně jistá, o co jde, ale nějak to souvisí s tím prvním úmrtím – byl to doktor Gregg, který prováděl experimenty na svých studentech. Respektive na studentech, kterým se nezdají sny. No a..."

„Jenny!"

Zarazila jsem se uprostřed slova.

„Jak dlouho jsi nespala?"

„Nevím."

„A tohle..." Sam zvedl ruku a ukázal na můj malý a drobný nepořádek na stole – bylo tam spoustu prázdných hrnků z automatu, a jedna (nebo možná pět) prázdných plechovek od energetických nápojů. „... je co?"

„To je... já nevím... pracovní prostředí?"

„Běž se vyspat, Jenny."

„Ale já nemůžu... Jsem blízko, vím to. Získala jsem spoustu dokumentů a..." přešla jsem ke stolu a chytla do ruky jeden z dokumentů a zoufale tím zamávala Samovi před obličejem "... a tohle by mohla být stopa a já si fakt myslím, že..."

Než jsem se stihla nadechnout papír mi vytrhl z ruky a popadl mě v pase, takže si mě v podstatě přehodil přes rameno. Botičky na podpatku mi sklouzly z nohou a já se nezmohla na téměř žádný odpor. Jednou, dvakrát jsem ho uhodila do zad, ale věděla jsem, že tím nic nezměním. Položil mě na postel, a než jsem se stihla pohnout, přikryl mě peřinou, jako kdybych byla malé dítě. 

"Prostě se vyspi, Jenny."

"Neusnu, když budete svítit a povídat si," zabrblala jsem mrzutě a přetočila se na stranu.

Schoulila jsem se na klubíčka a netrvalo ani pár minut, než jsem se propadla do hlubokého spánku.

Omlouvám se.

Momentálně jsem doma bez internetu, tuhle kapitolku jsem jen tak na rychlo napsala v práci, abyste měli co číst. Je to krátké, nic se tam neděje, ale doufám, že mi to odpustíte :))