*Většinou jsem se probouzela až kolem desáté a pak se ještě povalovala v posteli. Ale dneska jsem stávala snad ještě dříve než šel otec do práce. Samozřejmě jsem se ještě pokusila usnout, ale copak to šlo? Nervozita z večera mi kolovala tělem. A byla jsem si jistá, že nejsem jediná v celém království, která to tak cití. Ale na rozdíl od ostatních jsem neměla žádnou práci, která mi mohla zaměstnat mou mysl.
  A tak jsem si stále dokola představovala večerní zprávy. Snažila jsem se samu sebe připravit na možný neúspěch, ačkoliv moje srdce se hlasitě ozývalo, že tohle vyjde. A ač jsem chtěla nebo ne, spíše jsem myslela na to, až poprvé vstoupím branami paláce.
  K večeru se to zdálo už tak skutečné, že jsem uvažovala, zda si budu moci obléct něco ze svého šatníku na příjezd do paláce, nebo budu mít stejnokroj. Smýšlela jsem, jako by mě už vylosovali.
  A pak nastal večer a mě to až teprve došlo. Moje matka na zprávy nikdy moc nebyla, ale jak se jednalo o cokoliv, co slibovalo drby a povyk mezi dámami, byla první kdo nastražoval uši. A tak se stalo, že jsme spolu seděli na obrovské pohovce, jako už dlouho ne. Ona nepřítomně poklepávala nohou z nutkavé potřeby dozvědět se nové informace, aby mohla klevetit. A já se jen modlila, ať dnešek dopadne dobře.
  Ale za co jsem se vlastně modlila. Aby mě vybrali a já přežila matčiny zuřivé útoky, které zápočnou, hned po tom co  se to dozví?  Nebo aby to nevyšlo a já i nadále raději zůstala neviditelná, pro potěšení matky?
Fiona druhá část
  Než jsem si ti však stačila pořádně rozmyslet, princové se už rozešli k první míse jejíž zlatý nápis označoval právě naší provincii.* ~Alespoň  to bude rychle za mnou.~ *Pomyslela jsem si s pak ani samým napětím nedutala.
  Princ se nijak dlouho nepřehraboval, jen popadl první papírek, který mu přišel pod ruku. Nebo tak to alespoň přišlo mě. Ale když ho rozbaloval, zdálo se to jako věčnost. A pak pootevřel svá ústa a vyslovil ta dvě slova.
  Ještě nikdy jsem se necítila tak šťastná za svoje jméno jako právě v tento okamžik. Jako bych cítila, jak se velký balvan svalil z mých beder a já mohla roztáhnout křídla a odletět. Ale nic netrvá věčně a můj pocit euforie skončil velmi brzy. Než jsem se nadálá, přilétla mi na pravou tvář facka, která mě dokonale vrátila zpět do reality.*
  ^Jak sis to mohla dovolit za mými zády. Po tom všem, co jsem pro tebe kdy udělala se mi odvděčíš takhle? Nevyrostla jsi v dceru v jakou jsem doufala.^ *Pronese má matka pohrdavým hlasem. Její chlad se mi zařezává do srdce.* „Měla jsem na to právo. Je to můj život a ty za mě nemůžeš rozhodovat.” *Odvětím tichým hlasem hledíc na její zátylek. Už ani za pohled jí nestojím.*
  Fiona třetí část
  ^Nenechám tě odejít, slyšíš.^ *Vykřikne a pak zničehonic shodí skleničku na zem, která se s hlasitým tříštěním rozpadne na tisíc střepů.* „Teď už ti nepatřím matko. Dále už o mém životu rozhoduje koruna.” *Pronesu šeptem. ^Pak si tedy jdi, ale pamatuj, že pokud jednou odejdeš, dveře se ti už navždy zabouchnou. Budeš na všechno sama.^ *Odsekne jedovatě. Pak vstane a odkráčí si to pryč.
  Ještě chvíli se snažím odolávat, ale jakmile zaslechnu prásknutí dveří, už to déle nevydržím. První slza sklouzne po mé tváři doprovázená nekonečným slaným vodopádem. Vzlyknu a pak se složím úplně.
  Hlasitě brečím, zkroucená na gauči, zatímco se na obrazovce přede mnou objevují usměvavé tváře ostatních účastnic. Ony se ve svých domovech jistě všechny radují a oslavují. Jak jsou teď šťastné.
  Nejraději bych po televizi něco mrskla, abych se na všechny ty úsměvy nemusela dívat, ale nechci být jako moje matka a pak, nemám na to ani dostatek síly.
  Nechápu to, proč se to děje zrovna mě. Měla bych být šťastná, mám k tomu všechny předpoklady. A přesto bych raději přestala existovat. Nebo se alespoň píchla o trn jako Růženka a usnula na sto let. Pak bych konečně možná nalezla svou svobodu.
  Moje mysl teď vymýšlela samé hlouposti, ale vlastně mi to pomáhalo. Únava mě postupně pohlcovala a já nakonec usnula bezesným spánkem, což bylo nakonec možná dobře. Stejně by mě dnes v noci navštívili jen noční můry.*