Zrození Alfy
Eleanor ležela na své posteli a v ruce držela svůj mobil. Čekala že se Aaron alespoň ozve ale nic. Už ji to dost štvalo. Najednou se ale telefon rozbrnčel. ,,Konečně voláš!!" Křikla Eleanor nadšeně do telefonu. ,,Taky tě rád slyším." Ozval se na druhé straně už dost známý hlas. ,,Drakeu??" Byla překvapená že ho slyší. ,,Ano, Eleanor??" Opětoval jí její překvapený tón. ,,Můj bože!! Proč ses tak dlouho neozval??" Křikla na něj. ,,Musel jsem si to všechno srovnat. Potřeboval jsem si prostě jen vyčistit hlavu. A taky být chvíli sám." Vysvětloval jí. ,,A teď už jsi v pohodě?? Jak se cítíš??" Následovala chvíle ticha. Drake se z nějakého důvodu bál Eleanor něco říct. ,,Jsi tam??" Řekla v domnění že už to položil. ,,Jsem tady, neboj." Uklidnil ji. ,,Myslím že jsem z toho všeho stále v šoku. Mia byla moje holka, miloval jsem ji." Svěřil se jí. ,,To je dost pochopitelné Drakeu." Usmála se. ,,Kdy se vrátíš??" Chtěla vědět. ,,Mám teď dost žhavou stopu, takže vůbec nevím. Chci toho hajzla prostě najít. Já ho musím najít." ,,I Chris s Aaronem po něm pátrají. Chtějí ho dostat stejně tak jako ty." Pokusila se ho Eleanor přesvědčit k návratu. ,,Já ho ale dostanu dřív." Řekl rozhodně a típl to.
,,Drakeu počkej!!" Křikla Eleanor do telefonu. ,,Drakeu?! Drakeu!!" Odpovědi se už ale nedočkala. ,,Bože!!" Hodila s mobilem o postel a prohrábla si vlasy. Nechápala Drakeovo chování. Mohl se přece vrátit domů a nechat si pomoc od Chrise a ostatních. Vždyť oni byli jeho jediná opravdová rodina, kterou měl. Eleanor se opřela o čelo postele a chvíli nad tím přemýšlela. Pak ji ale probralo hlasité bouchnutí dveří. ,,Aarone?!" Opatrně přešla po pokoji až ke dveřím a pomalu vzala za kliku. Dveře se otevřely a na chodbě stála Melisa. Ta nová Melisa.
,,Co ty tu děláš??" Podívala se na ni překvapeně. ,,Jdu se jen převléct a hned zase půjdu." Oznámila ji Melisa. ,,Kam?? Kam půjdeš??" Zajímala se o ni Eleanor. Možná až trochu moc starostlivě. ,,To tebe nemusí zajímat." Odsekla jí Melisa. ,,Vážně?? Jsi moje nejlepší kamarádka. Vím čím sis teď prošla a že to teď po tom všem nemáš lehký, ale chlast není řešení." ,,A kdo říkal že jdu chlastat?? Jdu se jen pobavit s pár přáteli." ,,S jakými ??" ,,Promiň ale tobě se vážně nemusím zpovídat. Nejsi má máma abych ti musela všechno dopodrobna vysvětlovat." ,,To máš pravdu. Nejsem tvá máma, protože ona už zemřela." Osvěžila jí paměť.
Pak toho ale litovala. Došlo jí že tohle říkat neměla. Neměla to vůbec vytahovat. Rozhodně ne před ní. Melisa se naštvala. Praštila dveřmi svého pokoje a odešla dolů. Eleanor se radši zavřela v ložnici a čekala než přijde. Čekala půl hodiny. Pak hodinu a pak se z jedné hodiny staly dvě. Pak se ale rozhodla že se půjde projít. Nechtěla být v celém domě sama. Vzala si ze skříně červenou mikinu, tenisky a šla. Nevěděla pořádně kam ale věděla že si musí pročistit hlavu od toho všeho. Šla směrem k městskému parku.
Park byl skoro prázdný. Až na pár bezdomovců, běžců a lidí co právě spěchali domů, tu nikdo jiný nebyl. Eleanor se usadila na jednu z laviček přímo uprostřed parku u mohutné fontány. Dívala se přímo na tu fontánu a přemýšlela. Cítila se špatně. A nebylo divu. Za poslední dva roky si prošla leda s čím. Život se jí obrátil vzhůru nohama a ona se s tím prostě musela naučit žít. Musela se přizpůsobit změnám, které se jí připletly do cesty. Seděla tam ve své oblíbené mikině a koukala se na fontánu. ,,Můžu si přisednout?? Nebo tu chceš sedět sama??" Promluvil k ní najednou známý hlas.
Eleanor se otočila aby viděla kdo to na ní vlastně mluví. Byl to Lucian. ,,Co tu děláš??" Tvářila se překvapeně. ,,To bych se měl spíš zeptat já tebe." Přisedl si vedle ní. ,,Neměla by jsi být právě teď v posteli?? Máš zítra školu ne ??" Rýpl si do ní. ,,A jak to já můžu vědět?? Počkat, jsem vlastně tvůj učitel." Zavtipkoval si. ,,Potřebovala jsem si trochu pročistit hlavu. Poslední dobou je to trochu komplikovaný." Vysvětlila mu to. ,,Povídej mi o komplikovaných věcech. Můj život je jednou z nich." ,,Ale no tak. Jsi syn vůdce Bratrstva. Jaký ty můžeš mít problémy??"
,,Každý člověk v sobě, někde hluboce, skrývá nějaké tajemství. Něco co ho sžírá zevnitř. A nechce to nikomu říct. Nikdy to nenechá vyjít na povrch. Dusí to v sobě." ,,Jak to myslíš??" ,,Tak že i já mám tajemství, které se ty nikdy nedozvíš. Promiň Eleanor." ,,Myslím že i bez toho obejdu." Usmála se na něj. ,,Není ti zima??" Podíval se na ni. Eleanor si zapla mikinu až ke krku a rukávy, které jsou normálně jen k předloktí, natáhla až k prstům. ,,Není to nic s čím bych si nedokázala poradit." ,,Půjčím ti alespoň můj kabát." Nabídl se Lucian. ,,Zvládnu to i bez něj." Odmítla ho a stále si držela rukávy své mikiny.
,,Jak myslíš. Můžu tě teda alespoň pozvat na kávu nebo čaj??" Nenechal se odbít. ,,Čaj by mi neublížil." ,,Tak jdeme." Pomohl jí vstát a pak společně šli k malému stánku u vchodu do parku. Cesta voněla výbornou kávou a levandulovým čajem. Eleanor ten stánek milovala. Měl vždy jen tu nejlepší a čerstvou kávu ve městě. A levandulový čaj ve městě neměl konkurenci. Lucian byl tak milý a Eleanor doprovodil domů. Cestou si spolu skvěle popovídali. Bylo to divné, povídat si takhle se svým učitelem dějepisu.
Cestou prošli menším parčíkem. ,,To jsi neudělal!!" Křikla Eleanor na Luciana, když se dozvěděla co dělal na střední on. ,,Ale jo. Měl jsem těžkou pubertu." Zasmáli se. Vážně se spolu skvěle bavili. V tom se ale ozval děsivý zvuk. ,,Co to bylo??" Eleanor se se strachem otočila. ,,Nejspíš jen nějaký potkan." Snažil se jí Lucian uklidnit. ,,Asi máš pravdu." Otočila se zase k němu. Udělala jen jeden krok a hned ji k zemi srazila neznámá osoba. Lucian se snažil bránit ale ona byla silnější. Hodila s ním o strom a pak se vrátila k Eleanor. Ta ležela na chodníku a dívala se jak jde k ní.
Byla to mladá blondýnka. Chytla ji pod krkem a pečlivě si ji prohlížela. Eleanor ztěžka dýchala a dívala se jí přímo do jejích červených očí. Pak ale odtajnila bílé tesáky a v tu chvíli Eleanor došlo s kým má tu čest. Byla to upírka. Její oči se leskly barvou krve. Měla dost silný stisk. V tu chvíli dostala Eleanor nápad. Zavřela oči a snažila se uklidnit. Když je pak otevřela, zářily modrou barvou. Cítila se silnější než kdy před tím. Blondýna ji najednou pustila na zem. Asi dostala strach z vlkodlaka. Držela ruce v pěst a šla k ní blíž.
Blondýnka ale radši couvala. Eleanor se v té chvíli změnily oči z modré na červenou. Stala se z ní alfa. Chytla ji za paži a hodila s ní o strom. Blondýnka se hned vzpamatovala a dala se na útěk. Eleanor se sklonila k Lucianovi. ,,Jsi v pořádku??" Strachovala se o něj. ,,Jo, nic mi není. Budu v pořádku. Co ty??" Podíval se na ni a uviděl její červené oči. Oči alfy. ,,Eleanor ty jsi...." Z nějakého důvodu to nemohl doříct. ,,Ty jsi...." ,,Co jsem??" Podívala se na něj nechápavým výrazem a pomohla mu vstát. ,,Alfa." Řekl na konec. ,,Cože??" Brala to jako vtip.
,,Podívej se na svém mobilu na foťák, uvidíš to sama." Poradil jí. Eleanor udělala přesně to co jí řekl a nemohla tomu uvěřit. Její oči byly stále červené. ,,Jak se to ....." ,,Stalo??" Dořekl Lucian místo ní. Eleanor se na něj podívala a čekala odpověď. ,,Ovládla si svůj strach a postavila se proti upírovi. Max je taky ve svých osmnácti alfou. Měla by sis s ním o tom promluvit. Může ti v mnoha ohledech poradit." Eleanor to ale nejdřív musela trochu vstřebat. Byl to pro ni dost velký šok. Nikdy nečekala že by se mohla stát alfou.
Nikdy o to ani nějak extra nestála.
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top