Eleanor šla dlouhou tmavou kamennou chodbou až ji konečně našla. Melanie stála na balkóně na konci chodby. Eleanor za ní pomalu přišla. ,,Jsi v pořádku??" Zeptala se jí a zavřela za sebou prosklené dveře balkónu. Melanie se na ni obrátila se slzami v očích. Bylo na ní vidět že jí to co řekl její táta dost vzalo. ,,Ne, vůbec nejsem. A to už asi ani nikdy nebudu." Utřela si slzy do rukávu svého černého svetru. Eleanor ji hned na to podala z kapsy balíček papírových kapesníků. ,,Já vím že mi do toho nic není, ale to na tebe Charles takový pořád??"

Melanie si utřela z tváře stékající slzy. ,,Před tím to tak nebývalo." Začala. ,,Před čím?? Před tím než jsi se přeměnila??" Zajímala se Eleanor. ,,Než jsem si zvolila tuhle cestu života, byl můj vztah s tátou skvělý. Byla jsem jeho mala holčička. Jediná dívka ze tří bratrů, takže si to asi dokážeš představit." Vyprávěla jí a pláč ustal.

,,Byla jsem ještě malá, když máma zemřela. Skoro si na ni ani nepamatuji. Od té doby jsem pro tátu byla jen já, tou jeho malou holčičkou. Pochopitelně se to nelíbilo Henrymu ani Lucianovi. Táta mě vždy rozmazloval. Ale něco nám tajil."

,,K našemu rodu Morganů se váže jistá pověst. Pověst o tom jak skončí naše rodina. Otec si vždy cenil loveckých přísah a slibů. Loajalita pro něj byla tím nejdůležitějším." Eleanor pečlivě poslouchala každé její slovo. ,,Pak jsem se ale zamilovala. A to byla chyba." Začala mluvit o tom jak se vlastně přeměnila.

,,To že se zamiluješ není chyba. Nemůžeš nějak ovlivnit ke komu budeš nebo nebudeš něco cítit." Protestovala Eleanor proti tomu co Melanie řekla. ,,Já to ale mohla udělat, ale stále jsem věřila že to bude lepší." Podívala se na ni Melanie a vzala si od ní další kapesník.

,,Jmenoval se Josh, a poznali jsme se na střední. Byla to taková ta láska ze střední. To znáš ne??" Eleanor jen přikývla. ,,Na střední si každý myslí že to může vydržet navždy. Ale ne vždy tomu tak je. Já si to ale myslela a potom co jsem zjistila co je zač jsem v to začala i věřit. Pořád mi sliboval že mě promění a budeme jen spolu. Pak jsem ale pochopila že to je jen vymyšlená pohádka, ktera se nikdy nestane. Celou tu dobu jsem mu sloužila jen jako krevní banka. Tak jsem mu to pak pěkně vrátila."

,,Jak??" Skočila jí Eleanor do řeči. ,,Vždy potom co se ze mě napil mi dal svou krev abych se uzdravila. Kvůli tomu aby táta nic nepoznal. Když máš v sobě upíří krev a zemřeš  s ní, probudíš se jako jeden z nich. A tak jsem to udělala i já." Vysvětlila jí.

,,Po naší schůzce jsem nasedla do auta a chtěla jsem jet domů. Cestou jsem si říkala že bych to asi neměla dělat, že to půjde i jinak. Pak jsem ale měla autonehodu a zbytek si už asi domyslíš." Dovyprávěla jí svůj příběh. Eleanor si pak všimla zeleného prstenu na její ruce.

Připadal jí povědomý. A věděla odkud. Už ho totiž jednou viděla. Lucian. To Luke ho měl také na ruce. ,,Ten prsten." Řekla Eleanor a stále se na něj dívala. Nespustila z něj oči ani na vteřinu. ,,Tohle??" Podívala se Melanie na svou pobledlou levou ruku.

Zelený kamínek se ve slunečním světle zaleskl. ,,Lucian ho má taky." Zadívala se na něj. ,,Je to rodinné dědictví." Vysvětlila jí to Melanie. ,,Henry ho ale neměl, nebo ano??" Dále se Eleanor vyptávala. Melanie se na chvilku zarazila. Jako by to jméno už ani nechtěla slyšet. ,,On měl jiný než já a můj bratr." Vypadlo z ní.

Eleanor si pak vzpomněla na jeho prsten. Jeho kámen byl černý a bylo na něm vyryto písmeno H. Asi proto že to byl Henry. Stejně ale pořád nedokázala pochopit proč tomu tak bylo. Proč byl vlastně Henry tak jiný narozdíl od svých sourozenců. Byl úplně jiný než oni.

,,Víš Eleanor," Začala Melanie zase něco vyprávět. ,,můj bratr, Henry, nebyl dokonalý. Ale pořád to byl můj starší bratr. Měl své chyby, ale to má každý z nás. Vím co Henry udělal. Neříkám že to bylo správné rozhodnutí, protože vím o co mu šlo." ,,O co?? Co si tím chtěl dokázat??" Zajímala se Eleanor.

,,Chtěl aby na něj byl táta pyšný, aby se na něj jen tak nezapomnělo." ,,Tak o to se teda postaral skvěle." Podotkla Eleanor. ,,Každý si řekne že život s příjmením Morgan je jednoduchý. Ale je to horší než si dokážeš vymyslet."

,,Charles se vám nějak moc nevěnoval??" Melanie si vzpomněla na své dětství s otcem. ,,Po smrti mámy to bylo dost těžké. Táta měl dost starostí s Bratrstvem a věcmi kolem. Kdybych neměla Luciana a Henryho tak bych se asi celé dětství zašívala ve svém pokoji. S tátou jsme se vídali jen večer při večeři."

Z povídání Eleanor pochopila že na jménu nezáleží. I ten z nejbohatších může zažívat naprosté peklo. ,,Já a Luke jsme se s tátovou nepřítomností srovnali. To jen Henry se s tím nedokázal srovnat." ,,To je mi vážně líto." Chytla ji Eleanor za ruku. Melanie se na ni hned podívala.

,,Víš, já jsem nikdy neviděla Luciana se takhle o někoho bát jako o tebe." ,,Cože??" Usmála se. ,,Poznám to. Podle toho jal se na tebe dívá. Takhle se ještě na žádnou nedíval." ,,Ale no tak!! Je to můj učitel dějepisu." Připomněla jí. ,,Jsem ráda že má někoho jako jsi ty." Usmála se.

,,Zkus mu ublížit a uvidíš co se ti stane!!" Varovala ji Melanie. ,,O tom už jsem se dost dobře sama přesvědčila, když jsi Luciana svalila na zem a mě chytla pod krkem. Neboj, já mu nic neudělám." ,,Tak to ráda slyším." Obě se v tu chvíli hlasitě zasmáli.

V tom za nimi přišel právě Luke. Na sobě měl šedou košili a díval se na svou malou sestru. ,,Melanie, jsi v pořádku??" Opatrně otevřel prosklenné dveře balkónu. Melanie jen přikývla. Luke ji hned pevně objal. Tak jako by každý starší bratr měl obíjmat svou malou sestřičku. Eleanor pak došlo jak moc silné pouto mezi těma dvěma je.

Ahojky :)
Je tu další kapitola!!! Tato je věnována rodině Charlese Morgana. Dozvíte se tak i něco z rodinné historie. Doufám že se vám bude líbit :)

Zatím ahoj,

EnKey01