Se střípkamy vzpomínek na včerejší noc se Eleanor probrala. Otevřela oči a neměla ani ponětí kde to vlastně je. Vypadalo to jako nějaká ošetřovna. Byla to velká místnost se staršími ale stále funkčními lehátky a všude kolem pobíhali starší paní v bílém. Posadila se na své posteli a zjistila že ona sama je oblečená do bíla. Po šípu ze včerejší noci nebylo ani stopy. ,,Kde to ksakru jsem??" Opatrně vstala z postele a prošla pomalu celou místnost až došla nakonec k velkým dveřím s kovovou cedulkou na které bylo stříbrným písmem napsáno infirmaria (ošetřovna). Vzala za kliku a ocitla se na dlouhé kamenné chodbě.

Neměla žádné ponožky ani bačkory a i přesto šla po studené podlaze dál. Chtěla najít Aarona a Tobbyho. Procházela chodbou až do doby než ji zastavil menší mužík s dlouhým, až skoro bílým vousem. ,,Eleanor, tohle pro vás není dobré. Měla jste zůstat v ošetřovně. Musíte si po včerejší noci odpočinout. Stejně tak jako vaši přátelé." Spustil na ni.

Eleanor neměla ani ponětí jak ten malý mužík může znát její jméno. Dívala se na něj s nechápavým výrazem ve tváři a čekala co jí ještě řekne. ,,Promiňte, ale kdo vlastně jste?? A co tu dělám??" Promluvila na něj když se on k ničemu neměl.

,,Omlouvám se, nepředstavil jsem se vám." Začal se mužíček v černém hábitu, který se mu plandal až na podlahu, omlouvat. ,,Mé jméno je Tobias, jsem zdejší mnich." Představil se jí a uklonil zároveň. ,,A vy jste Eleanor Hennig. Dcera Johna Henniga a Vanessy Lightwoodové." Eleanor zarazilo kolik toho o ní ví takový cizí člověk. ,,Jak to že toho o mě tolik víte??" Obořila se do něj. Malý mužík se tomu ale jen zasmál. Eleanor se zatvářila ještě víc nechápavě než kdy předtím. ,,Tolik se jí podobáš." Řekl jen a dal se do chůze. Eleanor šla hned za ním.

Držela se vzadu aby mu nešlápla na dlouhý hábit a nestala se nehoda. ,,Neodpověděl jste mi na otázku." ,,To protože odpověď znáš sama." Řekl jen a šel dál. ,,Znal jste mou matku...Vanessu??" Pokračovala ve vyptávání. ,,I tvého otce." Doplnil ji. ,,John je skvělý člověk. Udělal by cokoliv jen proto aby jsi byla šťastná a v bezpečí." Povídal ji a dál pokračoval v chůzi. ,,Za to tvá matka....." Začal mluvit o Vanesse jako by ji vůbec neměl ani trochu rád. ,,Vanessa moc dobře věděla co chce. Byla to její moc co se jí tak moc pohltilo. A taky to způsobilo to že jsi teď tu." Otevřel dveře do velké knihovny.

,,Tvou matku jsi pamatuji jako by tu byla nedávno." Vešel dovnitř a Eleanor hned po něm. ,,Naštěstí je to už víc jak osmnáct let co tu byla a žádala nás o pomoc." ,,O jakou pomoc??" Posadila se na dřevěnou židli. ,,Věděla že po ní Bratrstvo půjde a snažila se nás vzít na svou stranu abychom jí pomohli, zajistili jí ochranu." Vysvětloval jí. ,,Bohužel jsme to nemohli dovolit. Ochranu jsme ji poskytnout nemohli. Bylo to dost riskantní."

,,A co jste teda udělal??" Zajímala se dál. ,,Nemohli jsme dělat nic víc než to nahlásit tvému otci. Moc dobře věděl že se něco děje a teď se snažil mít Vanessu co nejvíce na očích. Věděl že se něco chystá, jen nevěděl co. To ale nikdo až na nás, na mnichy z rady starších." ,,Jak to myslíte??" ,,To jsem ti taky neřekl??" Vstal ze židle a namířil si to k jedné z mnoha knihoven v místnosti.

Vytáhl jednu velkou knihu v červené kůži a vrátil se zpátky za Eleanor. ,,Co to je??" Byla zvědavá, když ji knihu položil hned před nos. ,,Tohle je tvoje minulost, přítomnost a budoucnost." Oznámil jí a poklepal jedním kostnatým prstem na knihu. Mniši z rady starších tu sepisují osudy lidí, kteří mají určitou věštbu, neboli osud. Tahle je tvoje." Přisunul jí knihu blíž. ,,Je tam všechno co se ti stalo, děje a nebo to co tě teprve čeká."Eleanor otevřela knihu a začala jí listovat.

,,Má matka má taky takovou knihu??" Prohlížela si každou stránku, každé písmeno, prostě všechno. ,,Ano to měla. Předtím než jsi se narodila ji ale zničila." ,,To jde??" Podívala se zpátky na Tobiase. ,,Věštbu, může číst a nebo zničit jen ten pro koho byla sepsána." Vysvětlil jí. ,,Nejspíš tušila co se stane." Řekla si sama pro sebe.

,,Tvá matka nebyla vždy tak zlý člověk. Sice se už jako vlkodlak narodila ale to nic nemění na tom že se jím stala až pubertě. Do té doby to bylo velmi milé děvče. Velmi usilovala o to aby se vlkodlaci s Bratrstvem usmířili. Když to ale nevyšlo přišel bod zlomu. Z tvé matky se stal plnohodnotný vlkodlak a k tomu ještě hned alfa. Už v šestnácti letech měla svou vlastní smečku, které velela. Všichni z její rodiny ji obdivovali za to všechno co tak rychle dokázala. Zastínil tím i svou starší sestru Lauru. Kde ta vlastně je??"

,,Zemřela. Henry Morgan mě a Aarona unesl do Bratrstva a chtěl ze mě udělat hybrida jako je Aaron. Byla jsem jeho pokusný králík. Nakonec se mu to nepodařilo. Moje tělo Aaronovu krev odmítalo. Ležela jsem v té laboratoři celé měsíce než mě přišli osvobodit. Laura se svou smečkou. Chris s ostatními přáteli a další lovci z Bratrstva. Ti všichni riskovali svoje životy jen proto aby já mohla žít." Vyprávěla mu. Přitom si vzpomněla na všechny, kteří tam tenkrát zemřeli.

,,To je mi líto. Měl jsem Lauru rád." Řekl trochu zklamaně. ,,Tenkrát tam zemřelo mnoho mých přátel a blízkých. Bylo to tehdy dost těžké pro všechny z nás." Vysvětlila mu Eleanor a držela se aby se nerozbrečela.

,,A proč tu vlastně jsem?? A co měl znamenat ten včerejšek??" Změnila téma. Tobiasovi se pod vousy objevil úsměv. ,,Sídlo rady starších je velmi tajné místo. Nikdo z venčí nesmí znát jeho přesnou polohu. Proto jsme vás včera museli postřelit šípy napuštěné uspávací směsí, speciálně pro vlkodlaky a hybridy. To že s vámi John poslal hybrida nás dost překvapilo." Zakašlal.

,,Jen tady jste skutečně v bezpečí." Dokončil co chtěl před tím říct. Přesně tohle slyšela už několikrát od svého táty. ,,A kde jsou Aaron s Tobbym??" Nikde je ještě neviděla a začínala mít strach že tu nikde ani nejsou.

,,Jsou ve vašem společném pokoji. Jestli chcete tak vás tam hned zavedu, slečno Eleanor." Tobias se zvedl ze židle a namířil si to ke dveřím knihovny. Šli točitým schodištěm nahoru a pak chodbou až došly ke starším dřevěným dveřím s kovovou klikou. Tobias je bez zaklepaní otevřel dokořán.

Eleanor hned uviděla Aarona a Tobbyho. I oni byli oblečení do bílé barvy. Eleanor se neudržela a prostě se k nim oběma rozběhla a pořádně je objala. Byla tak ráda že je znovu vidí, a taky hlavně za to že jsou oba v naprostém pořádku. ,,Ani nevíte jak jsem ráda že vás zase vidím." Šeptla když je objímala. ,,Já myslím že to vím." Dostal ze sebe Tobby. Eleanor ho držela asi trochu víc než bylo zdravé.

Poté co je oba zase pustila a usmála se na ně, ji Aaron samou radostí dlouze políbil. I on byl rád že ji zase vidí.

Ahojky :)

Další kapitola je tu a s ní i další nová postava, která ještě pěkně zamíchá s dějem!!!

Zatím ahojky,

EnKey01