Byl to den jako každý jiný. Ve škole zase nuda. V biologii jsme měli pitvat žáby,ale mě a Melise se z toho udělalo trošičku blbě. Popravdě jsme skončili na záchodcích.
Bylo nám vážně špatně.

,,Na co nám vůbec bude umět pitvat žábu??" Stěžovala si Melisa zatímco zvracela do záchodu. ,,To vůbec nevím. Ale už to znovu nechci vidět." Odpověděla jsem jí s hlavou v záchodě.

Zazvonilo na přestávku a my se konečně dostali ze záchodků. Mě se ještě trochu motala hlava a tak jsme se posadili na levičky na chodbě.

Podívala jsem se na Melisu. Bylo jí vážně špatně. A to mě v podstatě taky. Nejradši bych zavolala tátovi aby pro nás přijel. Ale bohužel je dnes v práci a z ní nemůžu vyrušit. Pracuje na oddělení FBI a tam ho jen tak neuvolní, a už vůbec ne kvůli tomu že je jeho sedmnáctileté dceři špatně z mrtvé žáby.

Za chvíli ale zazvonila na hodinu matematiky. Vzala jsem Melisu a společně jsme se dobelhali do třídy.
Byla jsem ráda když jsem si opět mohla sednout. Žalůdek se mi zvedal při každém sebe menším pohybu.

Pak se ale po třídě rozlehl strašný smrat. ,,Cítíš to??" Otočila jsem se dozadu na Melisu. ,,A co bych měla cítit?" Nechápala mě.
Já to ale cítila pořád. Bylo to jako pánská kolínská s prošlým obědem. A když vešel do třídy profesor Henderson,bylo mi jasné odkud se ten zápach line.

Profesor Henderson žil, ještě stále,se svou mámou. Takže se voňal nejrůznějšími kolínskými,aby nějakou ženu zaujmul. Tím smradem ji ale spíš odradil. Ale to je jen můj názor. A to jídlo ?? Profesorova máma ho často zásobila jídlem na cestu. Ale on si vždy koupil bagetu v automatu. Takže si asi dokážetr představit co se dělo s tím jídlem.
Ano,vyhodil ho. Jenže uklízečka mu už odmítá chodit do kabinetu. On si koš sám nevyhazuje. Takže se ten smrat šíří po škole.

Ale jak to že to cítím jenom já?? Nechápala jsme to. Když už byl profesor ve třídě,bylo to ještě horší.
Cítila jsem se jako v parfumérii,když si zkpušíte vůni na papírek. A tohle byl zatraceně hnusnej papírek.
Najednou ale profesor promluvil ke mně. ,,Eleanor, k tabuli."
Jasně zase já. Pomyslela jsem si. Ale poslechla jsem ho,a ještě s jednou dívkou šla k tabuli počítat rovnice.

Když jsem tam ale došla bylo to horší. Zápach byl silnější a nedal se vydržet. Podívala jsem se na tabuli,kde už byly předepsaný nějaký rovnice. Všechno se mi ale pomotalo. Záporná i kladná hodnota. Čísla i písmenka se sami hýbali. Ucítila jsem jen volný pád. Myslela jsem si ale že se mi to jen zdá.
Ale chyba,sen to nebyl a já se tak ocitla na podlaze naší třídy. Protože jsem právě omdlela.

Na nic extra si už nepamatuji. Vzbudila jsem se až v nemocnici na lehátku, a s obvázanou hlavou. A ta k tomu všemu ještě dost bolela. Podívala jsem se na okraj postele a byl tam táta. Tak přeci jen ho uvolnili z práce.
Usmála jsem se na něj a on, jakoby to viděl a probral se.

,,Dobré ránko." Pozdravila jsem ho. On se na mě rozespale podíval a pozdrav mi opětoval.
,,Jak dlouho jsem už tady??" Chtěla jsem to vědět. ,,Pár hodin." Opřel se do nemocničního křesla ve kterém seděl. ,,A ty??" Podívala jsem se na něj s upřímným pohledem. ,,Zavolali mi hned jak se ti to stalo. Byl jsem u toho,když tě sem převáželi." ,,Co se vlastně stalo??" Moc jsem si to nepamatovala.

,,Učitel říkal že jsi omdlela, z ničeho nic jsi byla na zemi." ,,A proč mám sakra obvázanou hlavu ??" Držela jsem se za ní protože mě dost bolela. ,,Měla jsi tam pěkných pár šrámu. Doktoři ti to sešili a čekají na výsledky testů. Říkali mi že by to mohl být i otřes mozku." Vzal mě za ruku.

Já si ale jen pamatovala ten hrozný zápach. A pokud jsem spadla kvůli němu,tak ať se radši profesor Henderson schová u svý mámy.

,,Jak to že tě pustili z práce?? Minule jsi přece nemohl přijít." Dívala jsem se na něj a stále tiskla jeho ruku.
,,Tenkrát si nebyla v nemocnici zlatíčko." Usmál se na mě. ,,A navíc ten telefon vzal šéf takže to slyšel sám co se s tebou stalo a proč jsem musel přujet. Hned mě uvolnil z případu, a co je ještě lepší mám dva dny volno. Takže můžeme být spolu." ,,Tati to je úžasný."

Při takové novince jsem ho chtěla automaticky obejmout. Ale bohužel. Vyhrála ta nesnesitelná bolest hlavy. A já tak radši zůstala ležet.

Byla jsem ráda že má táta konečně nějaké to volno. Nevím kdy jsme si spolu nějak extra popovídali. Vždy měl spoustu práce,kterou musel neodkladně udělat.
Ale jednu mě vzal do Austrálie,když jsem byla malá. Pamatuji si to. Chtěla jsem tam jet,jen kvůli klokanům. Ale byl to dobrý výlet.

Chvíli jsme si ještě skvěle povídali a pak za námi přišla nějaká doktorka.
,,Eleanor Hennig??" Vešla dovnitř s pár papíry. Já jen přikývla na souhlas.
,,Vaše testy,které jsme vám dělali hned po vaše přijezdu, dopadli dobře." Oznámila mi dobrou zprávu.
,,Takže už můžu domů ??" Podívala jsem se na ni.
,,No pokud byste chtěla tak ano. Ale bude zapotřebí aby váš táta podepsla pár papírů. Pak už byste mohla jít domů." Odešla z pokoje a táta se na mě podíval zase tím svým pohledem ,,co to zase děláš?"

,,Co je??" Ten jeho pohled nešel přehlédnout.
,,Jsi si jistá že chceš jít v tomhle stavu domů??"
,,Vím že tu nechci zůstat. Unidila bych se tu k smrti."
,,A doma by ses nenudila?? Stejně budeš muset jen ležet."
,,Ale aspoň ve své posteli." Hájila jsem se.

Táta se chvíli zamyslel a pak odešel za tou doktorkou podepsat revers. A já se tak už mohla chystat domů. Sbaleno jsem měla celkem rychle. A my tak mohli konečně vyrazit domů.