Těžkým krokem jsem došla k posteli a lehla si do ní. Prsty jsem si prohrábla vlasy a zírala do stropu. Nemohla jsem tu zůstat. Nemohla jsem čekat, až Mark nebo někdo jiný udělá další krok. Musela jsem něco udělat – a to hned.

Přemýšlela jsem nad vším, co jsem věděla. Bylo toho zoufale málo. Byla jsem ve starém, pravděpodobně odlehlém domě. Místnost byla malá, ale zamčená. Okno mělo mříže, venkovní zvuky jsem sotva slyšela, což znamenalo, že buď nebyly, nebo jsem byla příliš daleko od civilizace. A James... ten měl klíče. Musela jsem zjistit víc.

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se najít klid. Co bych udělala, kdybych byla někde jinde? Vzpomněla jsem si na babiččina slova: „Alice, každá situace má řešení. Jen musíš věřit, že ho najdeš."

Řešení. Něco tu muselo být.

Rozhlédla jsem se po místnosti a snažila se najít cokoliv, co bych mohla použít. Na první pohled nebylo nic užitečného. Postel byla stará, stůl prázdný, a dveře pevné. Pak jsem si vzpomněla na Jamese. Bude mě hlídat. Ale možná... možná právě on bude moje cesta ven.

Chvíli poté se ozvalo cvaknutí zámku. Dveře se otevřely a dovnitř nakoukl James. „V pořádku?" zeptal se s náznakem zájmu.

Překvapilo mě to. Nebyla jsem si jistá, jestli to myslel vážně, nebo jestli to byla jen maska. „Záleží na tom?" odsekla jsem.

James zavrtěl hlavou a vstoupil dovnitř. „Měl bych ti něco přinést. Jídlo? Pití?"

„Chci odejít," odpověděla jsem okamžitě. „Mám babičku, která mě bude hledat. A ve škole si všimnou, že tam nejsem."

James se pousmál, ale ten úsměv byl bez humoru. „To asi těžko. Mark se o to postará. Nikdo tě hledat nebude, princezno."

Jeho odpověď mě zasáhla jako ledová sprcha. Ale nemohla jsem ukázat slabost. „Mýlíš se. Babička si všimne. A udělá cokoliv, aby mě našla."

„Babička?" zopakoval a posadil se na okraj stolu. „To je hezký. Ale tady nejsi ve filmu, Alice. Tady tě nikdo zachraňovat nepřijde."

„Možná ne," řekla jsem, snažila se zůstat klidná. „Ale možná ani ty nevíš všechno. Možná vás nakonec překvapím."

James se uchechtl. „To bych rád viděl."

Jakmile James odešel, začala jsem plánovat. Nepotřebovala jsem nic jiného než chvíli nepozornosti. Když by mě James zavedl někam jinam, třeba do kuchyně, mohla bych něco najít – cokoliv, co by mi pomohlo. Klíče? Nástroj? Bylo mi jedno co. Potřebovala jsem jen šanci.

Sedla jsem si na postel a tiše si opakovala plán. „Pozoruj. Sbírej informace. Hraj jeho hru, ale buď o krok napřed."

Byla jsem rozhodnutá. Musela jsem to zkusit.

Následující hodiny jsem strávila v naprostém tichu. Každý zvuk za dveřmi mě přiměl zpozornět, každé cvaknutí nebo krok mě přimrazilo na místě. Byla jsem jako na jehlách, ale zároveň jsem si přehrávala v hlavě svůj plán. Měla jsem jen jednu šanci – musela jsem být připravená.

Konečně se zámek znovu otočil. Dveře se otevřely a James vešel dovnitř. Tentokrát nesl tác s jídlem. Položil ho na stůl a na chvíli se zastavil, jako by mě pozoroval.

„Tady máš," řekl stručně a posadil se na okraj postele, jako by nikam nespěchal. „A co ty, princezno? Už ses rozhodla, že to tu nebudeš komplikovat?"

Zhluboka jsem se nadechla. Teď přišla moje chvíle. „Proč to vůbec děláš, Jamesi? Myslíš, že tohle je život, který chceš?" zeptala jsem se a snažila se, aby můj hlas zněl co nejvíc klidně.

James zvedl obočí, jeho výraz byl chvíli zamyšlený. „Nemysli si, že můžeš hrát na moje city, Alice," řekl nakonec. „Jsem tu, protože mě Mark platí. Nic víc, nic míň."

„Co uděláš, až ti řekne, abys mě..." Hlas se mi zadrhl, ale nenechala jsem se zastavit. „Víš, co myslím. Myslíš, že to dokážeš?"

James se zarazil. Jeho pohled ztvrdl, ale na chvíli jsem měla pocit, že v jeho očích zahlédnu záblesk nejistoty. „To není tvoje starost," odpověděl stroze. „Ty se máš starat o to, abys tady neudělala problém."

Sklopila jsem oči, jako bych se vzdávala, ale uvnitř mě to jen utvrdilo. Ta nejistota tam byla. A já ji mohla využít.

„Dobře," zašeptala jsem. „Jestli chceš věřit, že to zvládneš, klidně. Ale já vím, že ty nejsi takový, Jamesi." Podívala jsem se na něj, snažila se ho donutit, aby mi uvěřil. „Ve škole jsi možná byl hajzl, ale tohle? To není tvůj styl."

James mě chvíli mlčky sledoval, jeho výraz se měnil z ironického na zamyšlený, až nakonec jeho oči ztvrdly. Prudce vstal a přistoupil ke mně. Než jsem stihla zareagovat, ucítila jsem ostrou bolest na tváři.

„Tohle není tvoje věc!" vyštěkl na mě a jeho hlas byl jako bič. „Myslíš, že víš, kdo jsem? Nemáš ani ponětí, co je můj styl!"

Zvedla jsem ruku k tváři, která pálila jako oheň. Slzy mi vhrkly do očí, ale nehodlala jsem mu ukázat, že mě dokázal zlomit. Upřela jsem na něj vzdorovitý pohled.

„Mysli si, co chceš, Jamesi," vydechla jsem třesoucím se hlasem, ale moje slova zněla pevněji, než jsem čekala. „Ale tohle... Tohle tě jednou dožene."

Jeho čelist se napjala, jako by zvažoval, jestli mi nezasadí další ránu. Nakonec se však otočil a zamířil ke dveřím. Zastavil se, ruku na klice, a otočil se ke mně. Jeho pohled byl chladný, ale ve tváři mu zahrál stín něčeho, co jsem nedokázala rozeznat.

„Nezapomeň, Alice," řekl tvrdým tónem. „Tohle není hra. Udělej jeden chybný krok a Mark si tě podá. A věř mi, to nechceš."

S těmito slovy zmizel za dveřmi a nechal mě stát v místnosti s bolavou tváří a myšlenkami, které se na mě hrnuly jako přílivová vlna. Jedno jsem však věděla jistě – James byl možná nebezpečný, ale nebyl neporazitelný.

V hlavě mi stále rezonoval zvuk jeho facky. Bylo to jako blesk z čistého nebe – rychlé, tvrdé a nečekané. Cítila jsem, jak se mi do očí hrnou slzy. Snažila jsem se je potlačit, udržet si aspoň nějakou důstojnost, i když jsem byla sama. Ale bylo to marné. Slzy se začaly kutálet po mých tvářích, jedna za druhou, dokud jsem je už nedokázala zastavit. Sedla jsem si na postel, kolena přitáhla k hrudi a objala je. Tělo se mi otřásalo tichými vzlyky.

Zoufale jsem se snažila uklidnit, ale nešlo to. V hlavě mi vířily myšlenky. Co bude dál? Co když mě James znovu uhodí? Co když Mark udělá něco horšího? Tenhle den byl příliš. Zrada od Nicka, Markovo výhrůžné chování, a teď tohle. Bylo to, jako by mě svět srazil na kolena a dál do mě kopal.

„Bože," zašeptala jsem mezi vzlyky, moje slova se ztratila ve vzduchu. Cítila jsem, jak se mi klepou ruce, moje tělo se třáslo od hlavy až k patě. Byla jsem vyděšená. Zoufalá. A úplně sama.

Po nějaké době – možná to byly minuty, možná hodiny – mě slzy začaly unavovat. Svalila jsem se na bok a přitáhla si deku k bradě. Vzpomínky na dnešní den mi stále vířily hlavou, ale pomalu se začaly ztrácet v mlze vyčerpání.

Zírala jsem do prázdna, oči mě pálily, ale už jsem nedokázala plakat. Místo toho mě pohltil pocit prázdnoty. Zavřela jsem oči a snažila se myslet na babičku, na školu, na jakýkoliv kousek mého starého života, který se zdál být tak vzdálený. Možná mě někdo hledá. Možná mě někdo najde.

Nevěděla jsem, jak dlouho jsem tam ležela, ale nakonec mě přemohl spánek. Byla to spíš únava než klidný odpočinek. Myšlenky na útěk, na to, co se stane, pokud udělám chybu, se začaly pomalu rozplývat. Moje tělo už prostě nemělo sílu dál bojovat.

A tak jsem usnula, s očima opuchlýma od pláče a srdcem těžkým jako kámen.