Seděla jsem na posteli a zírala do prázdna. Místnost byla tichá, jen občasné praskání dřeva narušovalo mrtvolné ticho. Každá minuta se zdála jako hodina, a já cítila, jak mě pomalu pohlcuje zoufalství.

Mark. To jméno mi znělo v hlavě jako ozvěna. Kdo to je? A co ode mě chce? Otázky se mi v hlavě střídaly tak rychle, že jsem si připadala jako ve víru, ze kterého není úniku.

Justin. Nebo spíš James. Nevěděla jsem, jak ho mám vlastně vnímat. Kluk, který mě kdysi šikanoval, teď tady hrál roli někoho mnohem nebezpečnějšího. Celá tahle situace byla jako noční můra, která neměla konce. Každé další odhalení mě zraňovalo víc a víc.

Vstala jsem z postele a začala přecházet po místnosti. Zkoumala jsem každý kout, každou skulinu, jestli nenajdu něco, co by mi mohlo pomoct. Okno bylo stále zamřížované, dveře pevně zamčené. Měla jsem pocit, že jsem jako zvíře uvězněné v kleci.

Začala jsem přemýšlet. Musím zjistit, co se tady děje. Musím najít způsob, jak přežít. Možná bych mohla z Jamese něco dostat, pokud ho budu sledovat a ptát se. Možná mi neřekne pravdu, ale i lež mi může pomoct zjistit víc.

Ozvaly se kroky za dveřmi. Přestala jsem dýchat a čekala. Dveře se otevřely a vešel James. Jeho oči se setkaly s mými, a já měla pocit, že mě propaluje pohledem.

„Mark tě chce vidět," řekl bez jakéhokoliv vysvětlení.

„Proč?" vyhrkla jsem. Snažila jsem se, aby můj hlas zněl pevně, ale ve skutečnosti jsem se třásla.

„To se dozvíš," odpověděl Justin a pokynul mi, abych šla za ním.

Cítila jsem, jak mi srdce bije až v krku. Nevěděla jsem, co mě čeká, ale něco mi říkalo, že tahle chvíle bude důležitá. Nesmím ukázat strach. Musím se tvářit klidně, i když uvnitř křičím.

James mě vedl dlouhou chodbou, která byla osvětlená jen slabými lampami na zdech. Všude bylo ticho, jen naše kroky se ozývaly v temnotě. Jeho přítomnost za mými zády mě dusila jako těžký kámen.

„Kdo je Mark?" zeptala jsem se tiše, aniž bych se ohlédla.

James se uchechtl. „Brzy poznáš, proč ho tady každý respektuje. A proč bys měla taky."

„A ty?" zašeptala jsem, aniž bych věděla, proč se ptám. „Ty ho respektuješ?"

James se na okamžik odmlčel. Jeho mlčení mě zneklidnilo víc než cokoliv jiného. „To není tvoje starost," odpověděl nakonec chladně.

Došli jsme ke dveřím na konci chodby. James mě zastavil a přimhouřil oči. „Rada pro tebe, Alice. Mluv jen, když se tě někdo zeptá. A nezkoušej nic hloupého. Jinak..." nechal větu vyznít do prázdna, ale jeho tón mě nutil se otřást.

Otevřel dveře a postrčil mě dovnitř. Místnost byla prostorná, ale chladná. Uprostřed stál stůl a za ním seděl muž. Jeho ostré rysy a ledové oči mi okamžitě připomněly predátora, který čeká na správnou chvíli, aby zaútočil.

„Vítej, Alice," pronesl hlubokým, klidným hlasem. „Slyšel jsem o tobě hodně zajímavých věcí."

Nevěděla jsem, co odpovědět. Zírala jsem na něj, snažila se pochopit, kdo to je a co chce. James se postavil za mě, jeho přítomnost mi byla nepříjemná. Byla jsem uvězněná mezi dvěma neznámými nepřáteli.

„Posaď se," řekl Mark a pokynul na židli před sebou.

Cítila jsem, jak se mi klepou ruce, ale poslechla jsem. Neměla jsem na výběr.

Mark mě pozoroval, jako by mě odhadoval, snažil se pochopit, co jsem zač. Jeho klidný pohled mě děsil víc než jakýkoliv výbuch hněvu.

„Takže," začal pomalu, opřel se o stůl a spojil prsty, „ty jsi Alice Williamsová. Jsem rád, že tě konečně poznávám."

„Kdo jste?" odvážila jsem se zeptat, i když můj hlas zněl slaběji, než jsem chtěla.

„Já?" usmál se ledově. „Říkej mi Mark. Ale to není důležité. Důležitější je, co ode mě potřebuješ ty."

„Já? Od vás?" vyhrkla jsem zmateně. „Vy jste mě sem dostali, ne já."

Mark se zasmál. Byl to chladný, bezcitný smích. „Ach, Alice. Jak málo toho víš. Myslíš si, že jsi oběť. Ale ve skutečnosti... jsi klíč."

„Klíč k čemu?" odsekla jsem, snažila se zakrýt svůj strach.

„K odpovědím. K moci. K tomu, co mi tvůj bratr dluží," řekl Mark a jeho pohled byl náhle tvrdý. „Mike ti nikdy neřekl pravdu, že? O tom, co dělá, kdo je. Žila jsi ve sladké nevědomosti, že tvůj bráška je někdo, koho bys mohla obdivovat."

Polkla jsem, můj hlas se zadrhl. „Co... co tím myslíte?"

„Myslím," pokračoval Mark pomalu, jako by si vychutnával každé slovo, „že Mike tě použil jako nástroj. Jako oběť, kterou by mohl hodit do ringu, aby si zachránil vlastní kůži."

„Lžete!" vykřikla jsem a vstala ze židle. „Mike by to neudělal!"

Mark se znovu zasmál. „Tak naivní. Ale přesně to od tebe očekávám." Zvedl obočí a podíval se na Jamese. „Co myslíš, Justine? Není tahle holčička roztomilá ve své naivitě?"

James stál tiše za mnou, ale cítila jsem jeho pohled na svých zádech. „Řekl bych, že ještě má co pochopit," odpověděl nakonec. Jeho hlas byl klidný, bez emocí.

„Správně," přikývl Mark a obrátil svou pozornost zpátky ke mně. „Alice, teď mě dobře naslouchej. Mike udělal chybu. A tu chybu bude muset zaplatit. A ty... ty jsi teď součástí té platby."

„Já s tím nemám nic společného!" protestovala jsem.

„To je jedno," řekl Mark klidně, ale v jeho hlase byla skrytá hrozba. „Pro mě jsi jen figurka na šachovnici. A dokud si Mike neuvědomí, že jsem ten, koho by měl brát vážně, ty tady zůstaneš."

„Co mi chcete udělat?" zašeptala jsem. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy, ale odmítla jsem je pustit ven.

Mark se zvedl ze židle a obešel stůl, až stál těsně přede mnou. Jeho pohled mě propaloval. „To záleží na tobě. Budeš spolupracovat, nebo si to zkomplikuješ?"

Zůstala jsem zticha, neschopná odpovědět.

„Dobře," řekl nakonec Mark a obrátil se k Jamesovi. „Postarej se o ni. A ujisti se, že neudělá nic hloupého."

James přikývl. „Rozumím."

Mark mě naposledy probodl pohledem, pak se otočil a zmizel za dveřmi. James se ke mně otočil a pokynul hlavou ke dveřím. „Jdeme."

„Kam mě vedeš?" zeptala jsem se nervózně.

„Zpátky," odpověděl prostě a uchopil mě za paži. Nebyl hrubý, ale jeho stisk byl pevný a nekompromisní. Vedl mě chodbou zpět do pokoje. Světlo slabých lamp vrhalo na stěny dlouhé stíny, a každý krok mi připadal jako zvuk hřebíků zatloukaných do rakve.

„Stejně mě brzo najdou!" vyhrkla jsem po chvíli ticha. Hlas se mi třásl, ale snažila jsem se znít odhodlaně. „Moje babička mě bude hledat. A ve škole... ve škole si všimnou, že jsem pryč!"

James se krátce zasmál, aniž by zpomalil krok. „Babička?" zopakoval s pobavením. „A co ta udělá? Zavolá policii? A škola? Tam si možná řeknou, že jsi na útěku. Žádné velké drama."

„To není pravda!" opáčila jsem rozhořčeně. „Oni mě nenechají jen tak zmizet."

James se zastavil a otočil ke mně. „Alice," řekl pomalu, jeho hlas zněl skoro unaveně. „Nikdo tě nenajde, pokud to Mark nebude chtít. Tohle není hra. A čím dřív si to uvědomíš, tím líp pro tebe."

Zatnula jsem pěsti. „Proč to děláš? Proč mu sloužíš?"

James se zhluboka nadechl, než odpověděl. „Protože musím," řekl nakonec. V jeho hlase bylo něco, co jsem nedokázala přesně pojmenovat – hořkost, možná i náznak lítosti.

„To je tvoje výmluva?" zašeptala jsem. „Že musíš?"

Jamesův pohled ztvrdl, ale zároveň jsem v něm zahlédla záblesk něčeho lidského, než se otočil a pokračoval v chůzi. „Radím ti jediné, princezno. Hraj podle pravidel. Jinak to pro tebe skončí špatně."

Dovedl mě ke dveřím mého pokoje, otevřel je a postrčil mě dovnitř. Jeho pohled se krátce zastavil na mé tváři, jako by něco zvažoval. Pak ustoupil o krok zpět a dveře za mnou zavřel. Uslyšela jsem otočení klíče v zámku.

Opřela jsem se o zeď a sklouzla na zem. Jeho slova mi zněla v hlavě znovu a znovu, ale odmítla jsem jim věřit. Tohle nemůže být konec. Někdo mě musí najít... někdo musí.