Stála jsem u stolu a upírala oči na fotku Mikea. Byla jiná než ta, kterou jsem našla doma. Tady vypadal starší, jeho tvář byla unavená, ale v očích měl zvláštní odhodlání. Ruce se mi třásly, když jsem ji zvedla.

„Tohle... to nemůže být možné," zašeptala jsem.

„Je to on, že jo?" zeptal se Nick tiše.

Přikývla jsem. „Ale jak se sem dostala? A proč?"

George přistoupil blíž, jeho pohled zamířil k tabuli na zdi. „Tohle místo bylo kdysi centrem nějaké operace," řekl, jeho hlas byl chladný a odměřený. „Podívejte na ty poznámky. Tohle nejsou jen náhodné jména. Někdo to plánoval. Mike mohl být součástí něčeho mnohem většího, než jste si kdy mysleli."

„Operace?" zopakovala jsem. „Jaká operace?"

George se na mě podíval, jeho modré oči byly pronikavé. „To zjistíme. Ale musíme být opatrní. Jestli tady Mike byl, pak ho někdo sledoval. A možná ještě sleduje."

Začala jsem procházet stůl. Byly tam fotky dalších lidí, poznámky napsané kostrbatým rukopisem a něco, co vypadalo jako staré mapy. Jedna z nich měla vyznačené místo na okraji města – skladiště, ve kterém jsme teď stáli.

„Tohle je mapa," zamumlala jsem a podívala se na Nicka. „Podívej. To místo, kde teď jsme... je označené. A tady – další bod." Ukázala jsem na jinou část mapy, kde byl červený kruh.

Nick si to zamyšleně prohlédl. „Možná je to další stopa. Něco, co chtěli utajit."

George znovu pohlédl na tabuli. „Tohle vypadá jako spojení lidí. Jména, červené šipky... někdo tady sledoval pohyb lidí. Možná i vašeho bratra."

Při jeho slovech mi přejel mráz po zádech. „Kdo by něco takového dělal?"

George se zhluboka nadechl. „Někdo, kdo má důvod. A ten důvod obvykle znamená peníze, moc, nebo obojí."

Najednou se z chodby ozvalo tiché zaklapání. Všichni jsme ztuhli.

„Co to bylo?" zašeptala jsem.

George sáhl po baterce a podíval se směrem, odkud jsme přišli. „To je důvod, proč jsem vám říkal, že to není jen tak."

Nick si stoupl vedle mě, jeho tělo napjaté. „Myslíš, že nejsme sami?"

George neodpověděl, jen se tiše přiblížil ke dveřím a poslouchal. Vzduch byl těžký a zdálo se, že i ticho má svou váhu.

„Ať je to kdokoliv," zašeptal, „musíme být připraveni."

George stál nehybně u dveří, jako by se snažil zachytit i ten nejtišší zvuk. Jeho oči se zúžily a prsty sevřely baterku pevněji. Nick mě zatáhl o krok blíž k sobě, jeho ruka byla pevná, ale ne nervózní.

„Možná je to jen vítr," zašeptala jsem, i když jsem tomu sama nevěřila.

„Tohle není vítr," zamumlal George a otočil se k nám. „Zůstaňte tady. Podívám se."

„Ne!" vykřikla jsem dřív, než jsem to stihla zadržet. Hlas se mi třásl a odrážel moje rostoucí obavy. „Co když... co když je to někdo, kdo nám nechce pomoct?"

George se krátce pousmál. „Proto jsem tady já, holka."

Sledovala jsem, jak se pomalu přibližuje ke dveřím, baterka v jedné ruce a druhou položenou na rámu. Každý jeho krok zněl v tichu jako rána kladivem. Když došel ke dveřím, opatrně je pootevřel a vykoukl ven.

Ticho. A pak – šramot. Něco nebo někdo se pohnul kousek od nás. George okamžitě zamířil světlem do temnoty, ale viděla jsem jen stíny.

„Kdo tam je?" zavolal, jeho hlas byl nízký a autoritativní.

Žádná odpověď. Ale šramot se ozval znovu, tentokrát blíž. George vyšel o krok ven a baterkou pročesával okolí. Nick mě jemně zatáhl zpět do místnosti, jeho pohled byl neklidný.

„Měli bychom se připravit," zašeptal.

„Na co?" odpověděla jsem, ale než stačil něco říct, George se prudce otočil a znovu zavolal: „Hej! Vylez, nebo to nebudeme řešit v klidu!"

Šramot ustal. A pak se zpoza jedné z polorozpadlých zdí vynořila postava. Měla na sobě tmavou bundu, kapuci staženou přes hlavu, a ruce držela zvednuté na znamení, že nehodlá útočit.

„Dobře, dobře," zamumlal hlas. „Jen klid."

„Kdo sakra jsi?" zeptal se George, jeho hlas byl teď tvrdý.

Muž o krok ustoupil, jako by chtěl vytvořit prostor. Pak si pomalu stáhl kapuci. Byl to mladý muž, možná jen pár let starší než Nick. Jeho obličej byl bledý a pohled podezíravý.

„Já... nechtěl jsem vás vyděsit," řekl a rozhlédl se kolem. „Myslel jsem, že jste... no, někdo jiný."

„Proč jsi tady?" přerušil ho George a přistoupil blíž.

„To bych se měl ptát já vás," odpověděl muž a jeho pohled padl na mě. „Tohle místo není pro vás. Jestli máte rozum, odejdete."

George zvedl obočí a jeho tón ztvrdl. „Neříkej mi, co mám dělat. Odpověz na otázku – proč jsi tady?"

Muž si povzdechl a zavrtěl hlavou. „Hledal jsem odpovědi. Stejně jako vy."

Jeho pohled se zastavil na mně, jako by něco poznal. „Ty jsi jeho sestra, že ano?"

Srdce mi poskočilo. „O kom to mluvíš?"

„Mike," odpověděl prostě.

„Ty ho znáš?" vykřikla jsem, než jsem se stihla zarazit. Nick stál vedle mě, jeho výraz byl zamračený, jako by se snažil odhadnout, co je muž vlastně zač.

„Znám," odpověděl mladík a ztišil hlas. „Teda... znal. Ale varuju tě, jestli sem jdeš kvůli němu, najdeš víc otázek než odpovědí."

Mladík si mě dlouze prohlížel. Jeho pohled byl naléhavý, skoro až znepokojivý. Pak se podíval na Nicka, jeho rysy ztvrdly a hlas klesl.

„Víš, někdy lidi, kterým věříš, nejsou takoví, jak vypadají," řekl a v jeho hlase zaznělo něco temného.

Nick se narovnal, jeho oči byly najednou ostražité. „Co tím myslíš?" zeptal se, tónem, který naznačoval, že by radši odpověď neslyšel.

Mladík se na něj podíval s náznakem úsměvu, ale ten úsměv byl spíš chladný než přátelský. „Jen říkám, že někteří lidé vědí víc, než říkají. A někdy to, co ví, může někomu ublížit."

„Když chceš něco říct, tak to řekni," zavrčel Nick.

„Říkám dost," odpověděl muž a otočil se zpátky ke mně. Jeho oči byly teď klidné, ale plné varování. „Buď opatrná, Alice. Ne každý, kdo ti pomáhá, má čisté úmysly."

Když tajemný muž zmizel, zůstali jsme v místnosti ponořeni do ticha. Jeho slova mi stále rezonovala v hlavě: „Ne každý, kdo ti pomáhá, má čisté úmysly."

Podívala jsem se na Nicka. Stál vedle mě, jeho výraz byl klidný, skoro až netečný, jako by se ho to varování netýkalo. Ale teď jsem se nemohla zbavit pocitu, že něco skrývá.

„Alice," oslovil mě tiše. Jeho hlas byl měkký, skoro uklidňující. „Ten chlap chtěl jen vyvolat rozruch. Víš, že jsem na tvé straně, že jo?"

Přikývla jsem, ale v krku se mi udělal knedlík. Chtěla jsem věřit, ale jeho slova mi teď připadala příliš jednoduchá, příliš dokonalá.

„Jasně," zamumlala jsem a odvrátila pohled.

George se mezitím sklonil nad mapou na stole. Jeho pohled byl zúžený, jako by přemýšlel, co bude dál. „Vidíte tohle místo?" ukázal na červený kruh. „Tohle není náhoda. Mike musel vědět, co dělá. Pokud to chceme pochopit, musíme tam jít."

„A co je tam?" zeptal se Nick a přešel k němu.

„To zjistíme," odpověděl George. „Ale pokud tam půjdeme, měli bychom být připraveni. Lidé, kteří tady nechali tohle," ukázal na poznámky na tabuli, „nejsou z těch, co odpouští."

Jeho slova mě znovu zneklidnila. Podívala jsem se na poznámky na tabuli, na šipky, které spojovaly jména. Na některých místech byla jména přeškrtnutá, jako by ta osoba už neexistovala.

„Měli bychom to nechat být," zamumlala jsem tiše, ale George zavrtěl hlavou.

„Ne, holka," řekl pevně. „Teď už jsme v tom všichni."

Cesta zpět z místnosti byla napjatá. Nick šel vedle mě, jeho kroky byly lehké, ale v jeho očích byl stín. Každý pohyb, který udělal, mi teď připadal podezřelý. Možná jsem byla paranoidní. Možná měl pravdu a tajemný muž nás chtěl jen zmást. Ale co když ne?

Když jsme se dostali zpátky na čerstvý vzduch, zastavila jsem se a nadechla. Noční obloha byla posetá hvězdami, ale vzduch byl těžký, skoro dusivý.

„Alice," ozval se Nick znovu. Jeho hlas byl teď trochu tvrdší. „Jsi v pohodě?"

„Jo," odpověděla jsem, aniž bych se na něj podívala.

„Nevypadáš tak," pokračoval a přistoupil blíž. „Poslouchej. Jestli mi nevěříš..."

„Já ti věřím," přerušila jsem ho rychle, ale můj hlas byl příliš vysoký, příliš nervózní.

Nick si mě měřil pohledem, jeho rysy byly nečitelné. Pak se jen usmál, ale v tom úsměvu bylo něco zvláštního, něco chladného.

„Fajn," řekl a jeho tón byl teď lehčí. „Pak se připrav. Zítra vyrážíme."