Dlouho jsem nemohla usnout. Nickova slova a ta fotka Mikea mi pořád vířily hlavou. „Všechno má svůj začátek." Jak to mohl vědět? A co tím myslel? Ležela jsem ve své posteli, zírala na strop a snažila se přijít na to, co bych měla dělat dál. Bylo mi jasné, že hledání odpovědí nebude snadné. Ale co když Nick ví víc, než říká?

Ráno jsem se probudila s těžkým pocitem v hrudi. Snídani jsem snědla skoro automaticky a cestou do školy jsem přemýšlela, jestli mám Nickovi opravdu důvěřovat. Ale když jsem ho uviděla stát na autobusové zastávce, vypadal klidně. Jako by na něj váha světa vůbec netlačila.

„Dobré ráno," pozdravil mě s úsměvem.

„Dobré," odpověděla jsem. Možná to byl klid jeho hlasu, nebo způsob, jak se na mě díval, ale cítila jsem, že mu musím věřit – aspoň částečně.

„Přemýšlela jsi o tom, co jsem ti včera řekl?" zeptal se, když jsme nastupovali do autobusu.

„Celou noc," přiznala jsem. „Ale pořád mi něco nedává smysl. Jak jsi našel tu fotku?"

Nick chvíli mlčel. „Řekl jsem ti, že mám kontakty," odpověděl nakonec. „Někteří lidé mají přístup k informacím, které nejsou veřejné."

„Tohle zní trochu podezřele," zamumlala jsem, ale nechala to být. Potřebovala jsem odpovědi, a pokud mi je mohl dát Nick, byla jsem ochotná mu dát šanci.

Ve škole byl ten den zvláštní klid. Možná až moc. Nick mě doprovodil do třídy, ale když se posadil vedle mě, všimla jsem si, že jeho pohled neustále těká kolem. Jako by něco hledal. Nebo někoho.

„Všechno v pořádku?" zeptala jsem se šeptem, zatímco učitel psal něco na tabuli.

Nick přikývl, ale jeho výraz byl napjatý. „Jo, jen... mám rád přehled o tom, co se děje."

„Přehled?" zopakovala jsem tiše. „Vypadáš spíš jako někdo, kdo očekává problémy."

Nick se krátce pousmál, ale jeho oči zůstaly vážné. „Vždycky je lepší být připravený."

Chtěla jsem se ho zeptat, co tím myslí, ale než jsem stihla cokoliv říct, učitel nás přerušil. „Alice, Nicku, měli byste poslouchat."

„Ano, pane," odpověděli jsme téměř unisono. Nick pak zůstal tichý po zbytek hodiny, ale já nemohla setřást pocit, že se děje něco víc, než mi říká. Jeho pohled, ten neklid, který z něj vyzařoval – všechno mě znepokojovalo.

Po hodině jsme šli společně chodbou a já měla chuť ho konfrontovat. Ale než jsem mohla něco říct, objevil se přede mnou James.

„No ne, podívejme se. Alice a její nový kamarád," protáhl a založil si ruce na prsou. Jeho pohled byl stejně arogantní jako vždycky, ale tentokrát jsem cítila, že to myslí jinak. Byl tu kvůli Nickovi.

„Co chceš, Jamesi?" zeptala jsem se unaveně.

James přimhouřil oči a podíval se na Nicka. „A co ty? Kdo vlastně jsi? Myslíš, že můžeš jen tak přijít a hrát si na hrdinu?"

Nick stál nehybně, ale jeho pohled byl chladný jako led. „A ty jsi kdo? Policajt, nebo jen další otrava?"

Jamesova tvář potemněla. „Tohle je moje škola. Tady se nic neděje bez mého vědomí."

„Možná bys měl někdy zkusit o něčem nevědět," odpověděl Nick klidně. Jeho hlas byl tichý, ale každý jeho tón byl jako břitva. James zavrčel, ale nic neřekl. Nakonec se otočil na patě a zmizel v davu.

Podívala jsem se na Nicka. „To bylo... působivé."

„Tihle kluci jsou všude stejní," řekl jen a pokrčil rameny. „Chceš, abych tě doprovodil domů?"

„Ano," přikývla jsem a s úlevou vyrazila směrem ke školní bráně.

Cesta domů byla většinou tichá. Nick šel vedle mě, ruce v kapsách, a jeho pohled každou chvíli bloudil po okolí. Jako by si mapoval každou uličku a zákoutí našeho města.

„Nicku," začala jsem opatrně, „ty opravdu víš víc, než říkáš, že ano?"

Zastavil se a otočil se ke mně. „Řekl jsem ti, že ti chci pomoct, Alice. A proto ti chci ukázat něco, co jsem získal díky svým známým."

Z kapsy vytáhl malý černý flash disk. Držel ho v dlani a jeho pohled byl vážný. „Tohle je něco, co mi předal člověk, který má přístup k databázím, ke kterým by se běžný člověk nedostal. Říkal, že je to spojené s případem tvého bratra."

Srdce mi divoce bušilo. „A ty jsi tomu věřil?" zašeptala jsem.

„Věřím tomu, že to stojí za to prozkoumat," odpověděl Nick pevně. „Nevím, co přesně na něm je. Ale pokud mi věříš, můžeme to zjistit společně."

Podívala jsem se na flash disk a pak zpět na Nicka. Cítila jsem směs nedůvěry a naděje. „Dobře," řekla jsem nakonec. „Půjdeme k nám a zjistíme to."

Když jsme dorazili domů, vedla jsem Nicka rovnou do svého pokoje. Zavřela jsem za námi dveře a posadila se k notebooku. Nick stál za mnou, jeho výraz zůstával klidný, ale cítila jsem napětí, které kolem něj viselo.

Zasunula jsem flash disk do portu a na obrazovce se objevila jediná složka s názvem: „Projekt Williams". Podívala jsem se na Nicka, ale ten jen kývl. „Otevři to," řekl tiše.

Klikla jsem na složku. Obsahovala tři soubory: jeden dokument, několik fotek a jedno video. Srdce mi bušilo, když jsem ukazatelem myši přejela na první soubor – dokument. Otevřela jsem ho a začala číst.

···

Dokument: Zpráva o zmizení

Předmět: Michael Williams (7. 2. 1999)
Datum zmizení: 15. 6. 2010

Michael Williams byl pohřešován od června 2010. Podle dostupných informací byl naposledy viděn v blízkosti opuštěné budovy v západní části města. Svědci uvedli, že byl spatřen s neznámým mužem ve věku 20–30 let, který s ním komunikoval na ulici několik dní před zmizením. Policie případ odložila v prosinci 2010 kvůli nedostatku důkazů.

Poznámka: Na místě zmizení byla nalezena klíčenka s iniciály „M.W.", která byla předána rodině.

···

Přečetla jsem to jedním dechem a otočila se na Nicka. „Tohle... tohle mi nikdy neřekli. O té klíčence, o svědcích..."

Nick přikývl. „Vypadá to, že někdo chtěl, aby se k tobě tyhle informace nikdy nedostaly."

„Ale proč?" zašeptala jsem. Hlava se mi točila, ale přinutila jsem se kliknout na další soubor – fotky.

Fotky: Záběry z místa
Otevřela jsem první fotku. Byla to černobílá fotografie rozbitého skladiště. Druhá ukazovala graffiti na zdi – jméno „Mike" tam bylo naškrábáno tlustou černou barvou. Třetí fotka byla temnější. Byly na ní dveře – kovové, těžké, se stopami rzi a škrábanců.

„Tohle místo znám," zamumlal Nick, když se naklonil blíž k obrazovce. Jeho pohled se zastavil na fotce s graffiti. „Je to staré skladiště na kraji města. Bylo zavřené už roky."

„Jak to, že ho znáš?" zeptala jsem se.

Nick neodpověděl. Jeho oči byly upřené na obrazovku a já věděla, že má svou vlastní minulost, která zůstává skrytá.

Zbývalo poslední video. Položila jsem prst na touchpad, ale na chvíli jsem zaváhala. „Co když... co když tam je něco, co nechci vidět?" zašeptala jsem.

Nick se na mě podíval. Jeho pohled byl pevný, ale jemný. „Tohle je tvoje volba, Alice. Ale pokud tam je pravda, můžeš ji teď konečně znát."

Nadechla jsem se a klikla na přehrávání.

Obrazovka zčernala a na pár vteřin nebylo slyšet nic než tlumený šum. Pak se objevila rozmazaná silueta někoho, kdo držel kameru, a záběr se zaostřil.

Video ukazovalo interiér starého skladiště. Stěny byly oprýskané, zem špinavá a všude ležely zbytky starých krabic a harampádí. Kamera se pomalu pohybovala místností, dokud se nezastavila na dveřích – těžkých kovových dveřích, které jsem poznala z fotky. Někdo za nimi mluvil.

Hlas byl tlumený, ale zněl nervózně. Slova jsem nemohla rozeznat, ale znělo to jako hádka. Kamera se začala třást, jako by kameraman znejistěl. O pár sekund později se zpoza dveří ozval výkřik.

„To je Mike!" vykřikla jsem, když jsem poznala jeho hlas. Tělem mi projel ledový chlad. Nick se naklonil blíž, jeho tvář teď napjatá jako nikdy předtím.

V kameře se objevil muž. Jeho tvář byla zahalená stínem, ale něco v jeho postavě působilo děsivě klidně. Přejel rukou po dveřích, jako by se rozhodoval, co udělat. Pak se otočil k člověku za kamerou a krátce něco řekl. Hlas byl klidný, téměř přátelský, ale slova nebyla slyšet.

Najednou kamera prudce spadla na zem. Obraz se zachvěl, ale stále jsem viděla rozmazaný pohyb nohou. Výkřik, tentokrát hlubší a zlověstnější, proběhl vzduchem. Pak se záběr ustálil na dveřích. Muž je otevřel – a video skončilo.

Seděla jsem jako přimražená. „To... to je všechno?" zašeptala jsem.

Nick kývl a jeho tvář byla vážná. „Vypadá to, že někdo nechce, aby se pravda dostala ven. Ale tohle je důkaz, že Mike tam byl. A že to nebyla náhoda."

„Kdo byl ten muž?" ptala jsem se. Hlava mi pulzovala otázkami. „A kdo to natáčel? A proč?" Slzy mi stékaly po tváři, ale sotva jsem si toho všimla.

„To zjistíme," řekl Nick rozhodně. Jeho hlas byl tichý, ale pevný. „A začneme tím, že najdeme to místo."