Cesta domů byla klidná, až na to, že jsem si nemohla pomoci a pořád jsem přemýšlela o Nickovi. Šel vedle mě, ruce v kapsách, a občas se rozhlédl, jako by chtěl poznat každý detail našeho malého města. Povídali jsme si o škole, jeho starém životě v Chicagu a o tom, jaké to je přestěhovat se na nové místo.

„Všechno je tu tak jiné," přiznal. „V Chicagu bylo všechno tak rychlé. Tady je... zvláštní klid."

„Jo, klid," zopakovala jsem s úsměvem. „Možná až příliš. Ale zvykneš si."

Nick se zastavil a krátce se na mě podíval, jako by se chtěl ujistit, že to myslím vážně. „Klid je relativní," řekl a jeho hlas zněl podivně. Jako by tím něco naznačoval.

„Co tím myslíš?" zeptala jsem se.

Pokrčil rameny. „Jen že každé místo má své tajemství. Něco, co není na první pohled vidět."

Než jsem stihla odpovědět, dorazili jsme k našemu domu. Ukázala jsem na něj a s trochou ostychu řekla: „Tady bydlím. Je to malý dům, ale... je to domov."

Nick se usmál. „Vypadá pěkně. Takový útulný." Jeho upřímnost mě zaskočila. Babička by ho popsala jako „stařičkou barabiznu," ale z jeho tónu jsem cítila, že to myslí vážně.

„Díky," odpověděla jsem tiše.

„Zítra ve škole?" zeptal se, jeho úsměv pořád stejně přívětivý.

„Jo," přikývla jsem. „Zítra."

Když odešel, sledovala jsem ho, dokud nezmizel za rohem. Bylo zvláštní, jak snadno jsem se s ním cítila pohodlně, a přitom jsem měla pocit, že o něm vím tak málo. A ještě zvláštnější bylo, že mi to nevadilo. Když jsem vešla do domu, přivítalo mě ticho. Babička zřejmě byla v kuchyni – podle tlumeného zvuku otáčení stránek novin. Položila jsem batoh na židli v předsíni a zamířila rovnou k ní.

„Jsem doma," oznámila jsem, i když jsem věděla, že odpověď nepřijde.

„Jídlo máš na lince," ozvalo se nakonec bez zájmu. Babička ani nezvedla hlavu od novin. „Doufám, že jsi dneska nevynechala žádnou hodinu."

„Ne, všechno v pohodě," odpověděla jsem klidně. Nemělo cenu se hádat, stejně by to k ničemu nevedlo.

Na lince ležela mísa s těstovinami, které vypadaly, že už tam nějakou dobu čekají. Ohřála jsem si je, rychle snědla a zamířila do svého pokoje. Jakmile jsem za sebou zavřela dveře, zhluboka jsem si oddychla. Ticho v mém pokoji bylo jiné než ticho v celém domě – bylo uklidňující.

Svalila jsem se na postel a zadívala se na strop. Celý den jsem měla pocit, že něco visí ve vzduchu. Jako by se něco chystalo, něco, co změnilo pravidla hry. A ten pocit mě neopouštěl ani teď.

Natáhla jsem se k nočnímu stolku a vytáhla starou fotku, kterou jsem měla schovanou. Byla to ta jediná, kterou jsem měla – Mike, máma, táta a babička. Stála jsem mezi nimi jako malá holka, která netušila, že za pár let se tenhle obraz rodiny rozpadne. Mike vypadal šťastně. Nikdo mi nikdy neřekl, proč odešel. Ani co se vlastně stalo. Prostě jednoho dne zmizel a nikdo o tom nechtěl mluvit.

Překulila jsem se na bok, fotku přitiskla k hrudi a zavřela oči. „Kde jsi, Mike?" zašeptala jsem do ticha. Chvíli jsem ležela a snažila se uklidnit, ale ten zvláštní pocit, že něco není v pořádku, mě pořád pronásledoval. Položila jsem fotku zpět na noční stolek a zamířila k oknu. Odtáhla jsem záclony a podívala se ven.

Na ulici nebylo nic neobvyklého – jen prázdné chodníky a sem tam zaparkovaná auta. Ale pak jsem to uviděla. Stín. Pohyboval se rychle a tiše, až zmizel za rohem domu naproti. Přimhouřila jsem oči a přitiskla se blíž k oknu. Možná jsem si to jen představovala. Možná to byl jen soused, který se vracel domů.

Ale i když jsem si to opakovala, nemohla jsem se zbavit mrazení, které mi přeběhlo po zádech. Zavřela jsem okno a zatáhla záclony. Už bylo pozdě a ráno jsem musela do školy. A přesto jsem dlouho nemohla usnout. Myšlenky na Mikea, Nicka a ten podivný stín se mi honily hlavou, dokud jsem nakonec neupadla do neklidného spánku.

Ráno začalo stejně jako vždycky – hlasitým křikem babičky z kuchyně: „Alice! Okamžitě vstávej, nebo zmeškáš školu!"

„Jo, už jdu!" zamumlala jsem a přetáhla si peřinu přes hlavu. Po včerejším neklidném spánku jsem se cítila jako omráčená. Stíny z předchozího večera mi pořád vrtaly hlavou. Možná to byla jen moje představivost, ale něco mi říkalo, že tomu tak nebylo.

Nakonec jsem se vyhrabala z postele a zamířila do koupelny. Teplá voda mě trochu probrala, ale pořád jsem se cítila podivně těžká. Jako bych v sobě nosila něco, co čeká, až bude odhaleno.

O hodinu později jsem byla na cestě do školy. Na zastávce už stál Nick, ruce v kapsách, a když mě uviděl, usmál se. Ten jeho klidný úsměv byl jako záplata na moji nervozitu.

„Dobré ráno," pozdravil mě. „Vypadáš, že jsi toho moc nenaspala."

„To asi ne," odpověděla jsem a pokusila se o úsměv. „Nějak jsem měla moc věcí v hlavě."

Nick na chvíli zmlkl, jako by se rozhodoval, jestli něco říct. Pak si povzdechl. „Taky mám někdy pocit, že svět je příliš hlasitý."

„Jo, to je přesné," přikývla jsem a podívala se na něj. Bylo zvláštní, jak snadno nacházel ta správná slova.

Cesta autobusem proběhla v tichu, ale nebylo to nepříjemné. Nick seděl vedle mě a díval se z okna, zatímco já přemýšlela o tom, co řekl. „Někdy je svět příliš hlasitý." Jakoby tím chtěl říct víc, než naznačoval.

„Nicku?" ozvala jsem se po chvíli. Otočil hlavu a čekal, co řeknu. „Včera jsi říkal něco o tom, že každé místo má své tajemství. Co jsi tím myslel?"

Na okamžik zaváhal, pak se usmál, ale jeho pohled zůstal vážný. „Myslel jsem, že věci nejsou vždycky takové, jaké se zdají. Každé místo, každý člověk má svou minulost, své stíny."

„A ty?" zeptala jsem se tiše. „Máš taky nějaké stíny?"

Nickovy oči potemněly. „Každý máme něco, Alice."

Chtěla jsem se zeptat víc, ale autobus zastavil u školy a Nick se postavil. „Pojď, nebo přijdeme pozdě."

Ve škole bylo všechno jako obvykle – hlučné chodby, pohledy ostatních a pár posměšných poznámek od Stevea, kterého jsem ignorovala. Ale Nick zůstal nablízku. Po jedné z hodin jsem si všimla, že mě zavedl do tiché prázdné části školy, kde nikdo nebýval.

„Co tu děláme?" zeptala jsem se podezřívavě.

Nick se opřel o zeď a chvíli mlčel. Pak se podíval přímo na mě. „Chci ti něco ukázat," řekl a vytáhl z kapsy telefon. Otevřel fotku. Byl na ní muž – nebo spíš mladík. Hnědé vlasy, hnědé oči, tvář, kterou jsem neznala, ale zároveň mi byla povědomá.

„Kdo to je?" zašeptala jsem.

„Myslím, že to je tvůj bratr," odpověděl Nick tiše. „Našel jsem tuhle fotku v jedné staré databázi, kterou mi dal kamarád. Mike Williams, pohřešovaný od roku 2010."

Srdce mi divoce bušilo. Věděla jsem, že Nick mluví pravdu. To byl Mike. Ale jak to, že měl Nick tuhle fotku? Jak to, že věděl, kde hledat?

„Jak jsi to našel?" zeptala jsem se roztřeseně.

„Říkal jsem ti, že mám kontakty," odpověděl. „A taky motivaci."

Chvíli jsem se na něj jen mlčky dívala. Moje ruce se třásly, když jsem si od něj vzala telefon a prohlížela si fotku. Byl to Mike. Nemohla jsem si být jistější. Jeho tvář byla starší, než jakou jsem si ji pamatovala, ale ty oči... ty byly stejné.

„Proč jsi to hledal?" zašeptala jsem, stále ještě v šoku.

„Říkalas, že chceš najít pravdu," odpověděl klidně. „A já mám pocit, že ta pravda by ti mohla změnit život."

„Ale proč to děláš?" zeptala jsem se znovu a tentokrát ho probodla pohledem. „Proč by ti na tom mělo záležet? Vždyť mě skoro neznáš."

Nick si povzdechl, sklopil pohled a pak se opřel o zeď. „Možná proto, že vím, jaké to je chtít odpovědi," řekl tiše. „A možná proto, že nejsem tak úplně upřímný, jak bych měl být."

„Co tím myslíš?" ptala jsem se, ale Nick jen zavrtěl hlavou.

„Teď není ten správný čas," řekl. „Potřebuješ vědět víc o svém bratrovi, ne o mně. Můžu ti pomoct, pokud mi dovolíš být součástí tohohle hledání."

Byla jsem rozpolcená. Chtěla jsem věřit jeho slovům, ale ten podtón v jeho hlase – ten zvláštní, tichý smutek – mě znepokojoval. „Dobře," přikývla jsem nakonec. „Ale pokud zjistím, že mě taháš za nos..."

„Nebudu," přerušil mě. Jeho pohled byl pevný. „Slibuju."

Dívala jsem se na Nicka, snažila se najít stopy lži nebo manipulace, ale jeho pohled byl klidný. Přesto jsem nemohla setřást pocit, že kolem něj je víc otázek než odpovědí.

„Dobře," řekla jsem nakonec. „Ale jestli chci najít Mikea, musíš být upřímný. Žádné další tajnosti."

Nick přikývl. „Slibuju. Uděláme to krok za krokem."

„A co je ten další krok?" zeptala jsem se a překvapilo mě, jak rychle jsem byla ochotná nechat ho vést. Možná to bylo tím, že jsem neměla jinou možnost.

„Zjistíme víc o tom, co se stalo tehdy, když zmizel," odpověděl. „A budeme potřebovat místo, kde to začalo – váš dům."

Zamračila jsem se. „Můj dům?"

Nick přikývl. „Všechno má svůj začátek, Alice. Pokud chceme pochopit, co se stalo, musíme začít tam."

Jeho slova mi připadala zvláštní, skoro jako by to nebyl návrh, ale příkaz. Cítila jsem mrazení po zádech. Můj dům byl vždycky tichý, nudný. Ale co když skutečně skrýval něco, o čem jsem neměla tušení?

Když jsem večer ležela ve své posteli, hlavou mi vířily myšlenky na Nicka a Mikea. Znovu jsem sáhla po staré fotce a podívala se na ni ve světle stolní lampy. Mike vypadal tak klidně, tak šťastně. Ale byl? Nebo to byla jen iluze?

Moje oči těkaly po fotce, když jsem si všimla něčeho, co jsem nikdy předtím neviděla. Malý odlesk na něčem, co Mike držel v ruce. Byl to klíč. Malý, jednoduchý klíč, který jsem nikdy neviděla.

Položila jsem fotku zpět na stolek a zadívala se na strop. Možná Nick měl pravdu. Všechno má svůj začátek. A možná ten můj začínal u věcí, které jsem tak dlouho přehlížela.