Pátek. Běžný den pro většinu lidí, ale pro mě to byl den plný nervozity a neklidu. Seděla jsem ve své obvyklé lavici v zadní části třídy, ale moje mysl byla na úplně jiném místě. Učitel psal na tabuli něco o matematických rovnicích, ale já jsem slyšela jen ozvěnu včerejších slov tajemného muže: „Buď opatrná, Alice. Ne každý, kdo ti pomáhá, má čisté úmysly."

Podívala jsem se na Nicka, který seděl o pár lavic přede mnou. Jeho postava působila klidně, jeho ramena byla uvolněná, jako by včerejšek byl jen další obyčejný den. Jak to dělal? Jak mohl být tak klidný, když jsem já měla pocit, že mě uvnitř něco rozkládá?

Hodiny plynuly neuvěřitelně pomalu. Pokaždé, když někdo otevřel dveře, jsem nadskočila. Každé zašustění papíru mi připadalo hlasitější, než by mělo být. A pokaždé, když jsem zvedla oči a podívala se na Nicka, přemýšlela jsem, co všechno přede mnou tají.

O polední přestávce jsem se snažila vyhnout rozhovorům, a tak jsem si vzala oběd do krabičky a zamířila ven. Našla jsem si tiché místo u starého stromu za školou, kde jsem mohla být sama. Seděla jsem tam, pomalu jedla a sledovala, jak stíny větví tančí na trávě.

„Tak co, jsi připravená na dnešek?" ozval se najednou známý hlas.

Podívala jsem se nahoru a uviděla Nicka, jak se opírá o kmen stromu, jeho úsměv byl klidný a jistý.

„Jo," zalhala jsem. „Jasně, že jsem."

Nick se posadil vedle mě. „Hele, vím, že jsi z toho všeho nervózní. Ale bude to v pohodě, fakt. Dneska večer na to přijdeme. A možná se dostaneme o krok blíž k odpovědím."

Přikývla jsem, ale v hlavě mi stále znělo varování: „Ne každý, kdo ti pomáhá, má čisté úmysly."

Po škole mě Nick doprovodil domů. Jeho chování bylo neobvykle pozorné, skoro jako by se snažil rozptýlit moje pochybnosti. Cestou se mě ptal na věci, na které se mě nikdy dřív neptal – o mém dětství, o tom, co si pamatuju o Mikovi.

„Nikdy jsi o něm nemluvila," řekl náhle. „Musí to být těžké, ne?"

„Jo," přiznala jsem tiše. „Ale teď už je to jedno. Chci jen vědět, co se stalo. A proč nás opustil."

Nick přikývl, ale jeho pohled mi připadal zvláštně vzdálený. Jako by přemýšlel o něčem úplně jiném.

Když jsem dorazila domů, Nick se rozloučil s obvyklým úsměvem. „Tak večer," řekl. Ale v jeho hlase bylo něco jiného. Něco, co jsem si nedokázala vysvětlit.

Stála jsem na prahu, sledovala, jak odchází, a přemýšlela, jestli všechno, co jsem doteď cítila, bylo jen moje paranoia. Nebo možná... něco víc.

Večer přišel rychleji, než jsem čekala. Seděla jsem na posteli a zírala na tašku, kterou jsem si připravila – baterku, poznámkový blok, fotku Mikea a klíč, který už splnil svůj účel. V hlavě mi vířilo tisíc myšlenek, ale žádná nedávala smysl.

Co když má ten muž pravdu? Co když Nick opravdu něco skrývá? Ale jak bych to poznala? Byl ke mně vždycky tak milý. Pomáhal mi. Stál při mně, když to nikdo jiný nedělal. Z mého přemýšlení mě vyrušilo zaklepání na okno. Zvedla jsem hlavu a spatřila Nicka. Usmíval se, ale jeho oči byly zastíněné. Otevřela jsem okno a on mi podal ruku, aby mi pomohl vylézt.

„Připravená?" zeptal se tiše.

Přikývla jsem, i když jsem si nebyla jistá, jestli lžu jemu, nebo sobě.

Šli jsme rychle a tiše, stejnou cestou jako předtím. George nás měl čekat u auta, které zaparkoval dál od skladiště, ale když jsme dorazili, místo bylo prázdné.

„Kde je George?" zamračila jsem se.

„Možná šel napřed," řekl Nick, ale jeho tón byl nejistý.

Snažila jsem se ignorovat pocit, že něco není v pořádku, ale ten pocit mě zcela pohltil, když mě Nick najednou chytil za zápěstí.

„Alice," řekl tiše, ale naléhavě. Jeho oči se setkaly s mými a v tu chvíli jsem viděla něco, co jsem tam nikdy předtím neviděla.

„Co se děje?" zašeptala jsem.

„Chci jen, abys věděla, že to, co teď udělám, není nic osobního," řekl a jeho stisk zesílil.

Srdce mi vynechalo. „Cože?"

Dřív než jsem mohla cokoliv udělat, ucítila jsem ostré píchnutí na paži. Nick vytáhl malou injekční stříkačku, kterou mi bleskově vpíchl do kůže.

„Nicku, co...?" zašeptala jsem, když mi zrak začal slábnout.

„Je mi to líto, Alice," řekl tiše. Jeho hlas byl jemný, ale v jeho očích byla chladná odhodlanost. „Tohle je jen byznys."

Snažila jsem se bojovat, ale moje tělo mě zradilo. Poslední, co jsem viděla, bylo, jak mě Nick drží, když jsem padala do temnoty.

···

Otevřela jsem oči a rozhlédla se kolem. Místnost byla neznámá, ale mnohem prostornější a lépe zařízená, než bych očekávala. Všechno bylo moderní, skoro luxusní – obrovská postel s nebesy, veliká skříň a tři dveře, z nichž jedny pravděpodobně vedly do koupelny.

Byla jsem zmatená. Jak jsem se sem dostala? Vzpomínky na Nicka, jeho slova a bodnutí na ruce se mi znovu vybavily. Srdce mi začalo bušit rychleji. Musím pryč. Musím zjistit, co se děje.

Pomalu jsem vstala z postele. Boty jsem neměla, jen ponožky. Zkusila jsem první dveře – zamčené. Druhé – taky zamčené. „Skvělé," zamumlala jsem si pro sebe a zamířila ke třetím. K mému překvapení se otevřely. Byla to koupelna.

Přešla jsem k zrcadlu a podívala se na svůj odraz. Oči jsem měla zarudlé a opuchlé. Opláchla jsem si obličej ledovou vodou a snažila se trochu uklidnit. Ale strach mě nepřestával svírat.

Když jsem se vrátila zpět do pokoje, ozvalo se za mnou klapnutí dveří. Prudce jsem se otočila a moje srdce se propadlo do žaludku. Ve dveřích stál James.

„Ty?! Co tady děláš?" vykřikla jsem, neschopná skrýt svou nenávist.

„Tady se mi říká Justin," opravil mě s úšklebkem a opřel se ramenem o zárubeň dveří. „Ale tobě to může být jedno. Spíš bys měla přemýšlet nad tím, co tu děláš ty."

„Já?" zopakovala jsem zmateně. „Proč bych měla být tady? Co se děje?"

James, nebo tedy Justin, jak se nazval, se odlepil od dveří a přešel blíž. Jeho pohyby byly klidné, téměř líné, ale jeho oči mě probodávaly pohledem. „Tohle není místo pro nevinné holčičky. Ale Mark má pro tebe zvláštní plán."

„Mark?" zopakovala jsem a moje srdce začalo bušit rychleji. To jméno mi nic neříkalo, ale způsob, jakým ho vyslovil, mě vyděsil.

Justin se ušklíbl. „Jo. Mark. Tvůj nový ochránce. Nebo spíš majitel. Řekněme, že má na tebe spadeno. Asi mu na tobě hodně záleží." V jeho hlase byla sarkastická jízlivost, která mě rozzlobila i vyděsila.

„Já nikoho takového neznám," protestovala jsem, ale moje hlas zněl slabě.

Justin se rozesmál, krátce a bez špetky humoru. „To nemusíš. On tebe zná víc než dost."

Zůstala jsem stát, přimražená strachem, zatímco se ke mně přibližoval. Jeho pohled byl povýšený, jako by mě stále viděl jen jako slabou dívku, kterou může snadno zlomit.

„A Nick?" zeptala jsem se, sotva slyšitelně. „On o tom ví?"

Justin zvedl obočí. „Nick? Ten tě sem přivedl. Kdo myslíš, že tě prodal Markovi?" Jeho slova mě zasáhla jako rána. „Myslíš, že byl tvůj zachránce? K smíchu. Je to jen další pěšák ve hře, stejně jako ty."

„To není pravda," zašeptala jsem, ale i mně samotné to znělo neuvěřitelně.

James pokrčil rameny. „Věř si čemu chceš. Ale radím ti, Alice. Dělej, co ti Mark řekne. Tady už nejsi malá holka ze školy, kterou někdo přehlíží. Tady jsi kořist. A ve světě, kde vládne Mark, kořist dlouho nepřežije."

Jeho slova byla jako ledová sprcha. Než odešel, ještě se otočil ke dveřím a s úšklebkem pronesl: „Užívej si svou novou rodinu. Možná ti Mark ukáže, jak to tu chodí."

Dveře za ním zaklaply a já zůstala sama, zmítaná strachem a otázkami. Kdo je Mark? Proč jsem tady? A co mám dělat?