Zůstala jsem stát v chodbě, moje nohy byly jako z olova. Tělo mě bolelo, tvář pálila od Justinovy facky a v hlavě mi zněla jeho slova. Snažila jsem se popadnout dech, když se najednou z druhé strany chodby ozvaly kroky.

Zvedla jsem hlavu a uviděla Marka. Jeho postava se blížila pomalu, ale jeho oči planuly hněvem. Zastavil se přede mnou a chvíli mě tiše pozoroval.

„Tak ty ses pokusila utéct," řekl klidně, ale jeho tón byl plný jedovatého klidu, který mě vyděsil víc než křik.

„Nechtěla jsem... já..." začala jsem, ale než jsem stačila cokoli vysvětlit, jeho ruka mě prudce udeřila do boku hlavy.

Zavrávorala jsem, svět se mi zakymácel před očima, ale než jsem se stačila vzpamatovat, popadl mě za vlasy a přitáhl si mě blíž. „Myslíš si, že můžeš utéct? Myslíš si, že někdo jako ty má šanci?" syčel mi do tváře.

„Nechte mě být," vydechla jsem, snažila se vytrhnout, ale jeho stisk byl pevný jako železo.

„Tvoje drzost mě opravdu fascinuje," pokračoval Mark a zlomyslně se usmál. „Ale neboj se. Tady tě nikdo hledat nebude. A jestli ještě jednou uděláš něco takového, věř mi, že to, co tě čeká, bude horší než tohle."

Vytáhl mě na nohy a bolestivě mě hodil proti zdi. Náraz mě úplně omráčil, sklouzla jsem na zem, hlava se mi točila a před očima jsem měla mžitky.

„Pamatuj si, Alice," řekl, když se nade mnou sklonil. Jeho hlas byl tichý, ale děsivý. „Jsi jen figurka v mojí hře. A s figurkami zacházím tak, jak se mi zachce."

„Jsi zrůda," zašeptala jsem, sotva schopná mluvit.

„Zrůda?" zopakoval s úšklebkem. „To jsem ještě milý, princezno. Ale já vím, co s tebou. Teď tě nechám, aby sis trochu rozmyslela svoje další kroky."

Mávl na dva muže, kteří se objevili ve dveřích. Bez slova mě zvedli, každý za jednu paži, a táhli mě zpět k mému pokoji. Cítila jsem, jak se mi podlamují kolena, ale nedali mi šanci zastavit.

„Nechte mě být," hlesla jsem, ale moje slova zněla slabě, téměř neslyšně.

Otevřeli dveře mého pokoje, hodili mě dovnitř jako pytel brambor a práskli za sebou dveřmi. Zvuk zamykajícího se zámku mi rezonoval v uších.

Zůstala jsem ležet na podlaze, příliš slabá, než abych se pohnula. Cítila jsem každou modřinu, každou bolest v těle. Slzy mi stékaly po tvářích a já si přála, aby tohle všechno byla jen noční můra.

„Nemůžu tady zůstat," zašeptala jsem do ticha. „Musím odsud pryč. Musím."

Ale v té chvíli jsem věděla, že další pokus bude mnohem nebezpečnější – a že bych za něj mohla zaplatit úplně všechno.

Zůstala jsem ležet na podlaze, každý nádech mě bolel. Hlava mi třeštila a tělo bylo jako v ohni. Přestože jsem se cítila úplně na dně, moje mysl pracovala na plné obrátky. Myšlenky na Nicka, Jamese i Marka se mi míhaly hlavou.

Nick. Zradil mě. Předal mě těmhle lidem, kteří se mnou zacházeli jako s kusem zboží. A James... pořád jsem nedokázala pochopit jeho roli. 

Mark byl jiný příběh. Byl to jasný nepřítel. Bez jakýchkoliv pochybností. Jeho slova mi pořád zněla v hlavě: „Jsi jen figurka v mojí hře." Ale co to znamenalo? Jakou hru hrál? A co do ní zapadalo moje uvěznění?

Pokusila jsem se posadit, ale okamžitě mě zaplavila vlna bolesti. Zůstala jsem tedy ležet, s očima upřenýma na strop. Zoufalství mě dusilo. Zhluboka jsem se nadechla, přestože mě to stálo veškerou sílu. „Nesmím se vzdát," zašeptala jsem.

Ztěžka jsem se zvedla na kolena a dobelhala se k posteli. Našla jsem sílu, abych se vyškrábala na matraci, a zabalila se do přikrývky. Třásla jsem se. Nejen zimou, ale i strachem. Zavřela jsem oči, ale spánek nepřicházel. Bolest mě držela při vědomí. Oči mě pálily od neustálého pláče, tělo se třáslo vyčerpáním. A pak jsem to uslyšela.

„Alice," zašeptal hlas z dálky.

Zamrkala jsem. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem opravdu něco slyšela, nebo jestli mi už přeskakuje. Ticho.

„Alice," ozvalo se znovu, tentokrát blíž, tišší, skoro jako vítr.

Otočila jsem hlavu směrem ke dveřím, ale tam byla tma. Nikdo tam nebyl. Jenže jsem cítila, že tu někdo je.

„Nesmíš to vzdát," zašeptal hlas znovu.

Přitáhla jsem si přikrývku blíž k tělu. „Co to má být?" zašeptala jsem, ale moje slova se ztratila v tichu.

„Pamatuj si, co ti říkám," pokračoval hlas, který zněl jako Jamesův. „Mark nehraje fér. A pokud uděláš chybu... nebude cesty zpět."

„Proč mi to říkáš?" chtěla jsem vykřiknout, ale moje ústa nevydala ani hlásku. Byla jsem příliš vyčerpaná, příliš zničená.

„Alice, bojuj," zašeptal znovu. Jeho hlas pomalu mizel, jako kdyby se vzdaloval.

Zírala jsem do tmy. Ruce se mi třásly. Bylo to skutečné? Mluvila jsem s ním? Nebo to všechno byla jen halucinace z bolesti a únavy?

„Alice, nepřestávej bojovat...," znělo mi v hlavě, dokud se mi oči nezačaly zavírat.

Poslední, co jsem cítila, než jsem usnula, byla hořkost slz na tvářích. Byla jsem vyčerpaná, ale v jeho slovech bylo něco, co mě pronásledovalo i ve snech. Ať už to byla pravda nebo jen moje představivost, jedno jsem věděla jistě – musím přežít. A musím zjistit, komu můžu věřit.

Přestože mě spánek přemohl, tak nebyl vůbec klidný. Ve snech se mi míhaly obrazy Nicka, který mě opouští, Jamese s rozporuplným výrazem, a Marka, jehož krutý smích mě provázel tmou. Obklopoval mě pocit prázdnoty, který mě dusil, a jen občas zazněl tichý, naléhavý hlas: „Bojuj."

Probudila jsem se prudce, s bušícím srdcem a zalitá potem. Hlava mi třeštila, každá část mého těla bolela, jako by mi každé zranění připomínalo, co se stalo. Snažila jsem se zvednout, ale svaly mi odpověděly ostrou bolestí. Zůstala jsem tedy ležet na posteli, vyčerpaná a zlomená.

Přesto se mé myšlenky neustále vracely k jedinému: musím odsud pryč. Musím uniknout, ať to stojí cokoliv. Ale věděla jsem, že teď ještě nemůžu. Nemohla jsem si dovolit další chybu.

Musím počkat. Dát se dohromady. Uzdravit se z ran, které jsem včera utrpěla. A zatím... zatím budu muset hrát jejich hru. Budu muset předstírat, že jsem ta, kterou chtějí vidět.

Pomalu jsem si otřela obličej, vzala do rukou přikrývku a přitáhla si ji těsně k tělu. Pohled mi padl na dveře, za nimiž jsem tušila neklidný svět plný nebezpečí. Měla jsem strach, ale i přes něj ve mně začínala klíčit odhodlanost.

„Ještě nejsem připravená," zašeptala jsem do ticha. „Ale až budu... pak uvidíte."

Zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči. Ačkoliv jsem se cítila na dně, jedna věc byla jasná. Tahle hra ještě neskončila – a já byla připravená ji hrát.