Snažím se v nemocnici strávit každou volnou vteřinu. Snad, abych se ujistil, že se jí nic nestane. Abych věděl, že stále spí na nemocničním lůžku a nic jí nehrozí. Že je v bezpečí.

Když jsem vycházel z pokoje, oslovila mě jedna ze sestřiček. Prý se jí líbí, jak za Růženkou chodím, jak je to romantické. Zeptala se mě, jestli bychom spolu někdy někam nezašli.

Utekl jsem. Musel jsem vypadat jako zoufalec. Alespoň tak se cítím. Jako zoufalec.