Hlasité máchání, jen to se ozývalo. Nic se mi nestalo. Jak to?

Když jsem otevřel oči…

Zjevil se jako anděl strážný a zachránil mě. On … není to Lucas, ale… on je už pět let mrtvý, Jak? Vracejí se mi ty nejcennější vzpomínky. Můj dávný přítel, jediný mě neopustil a na konec to dopadlo…

Moje matka, ho zato nenáviděla, proklínal a ubližovala. On kvůli mně snášel tu bolest, až jednou, už dál nemohl a musel mě opustit. V ten den jsem ztratil vše, veškerou naději, ale teď se cítím zase plný života. Je mi jedno, jak a proč, ale je tu a to je jediné, na čem mi záleží.

,,Thomas,“ potichu vyslovím jeho jméno. Usmál se na mě a rozplynul se. Místo něj tam stál zkrvavený Lucas, hlasitě dýchal a mluvil na mě.

Byl to jen přelud? Ne, myslím, že tu byl, ale… Už jsem nedokázal vnímat ani Lucasovi slova.

Padl jsem na kolena a začal brečet. Hlavu jsem si schoval do dlaní. Lucas se mě snažil uklidnit, nejspíš nevěděl ,ani o co jde. Nemůžu. Už dál nemůžu. Začal jsem na něj křičet, řval jsem moc. Můj hlas se nesl opuštěnými ulicemi. Nedokázal jsem přestat.

,,To je v pořádku, jen se …“ snažil se mě přesvědčovat, ale já jsem ho nenechal říci ani celou větu:,,Nech mě být! Na ničem mi nezáleží! Na tobě mi nezáleží! Co pro mě jsi?! Kdybych tě nepotkal, nikdy by se to nestalo! Nechej mě tu! Zabij mě! Bez něj život nemá smysl!“ slova, která tolik ubližují… ani jsem si je neuvědomoval, neuvědomoval jsem si, co cenného mám na dosah ruky.

Každý někdy řekne něco, co se nedá vzít spět a ten druhý trpí tyto slova, které ho probodávají jako stovky nožů, a při tom rány nekrvácí, ale jsou věčné. Já to znám. Já to vím, protože… tyto slova lemují mou cestu života. Cestu, která je chatrná jako starý most přes hlubokou rokli. Mám pocit, že do ní brzy spadnu. Nebo spíš…

To, co jsem řekl, jsem si pomalu začal uvědomovat. Můj pohled na Lucase musel působit žalostně. Ovšem nemohl jsem to vzít zpět, kdyby ano, bylo by to horší.

Je podivné, že: Strach o sebe z nás dělá zbabělce, strach o druhé- hrdiny. Měl jsem snad celý život, strach jen o sebe? Nebo bych mohl mít i o někoho jiného? Mohl bych někoho zachránil, kdybych za něj obětoval život? Mohl, Thomasovi.

Moje matka mu říkala zatoulané štěně. Měl hnědě kudrnaté vlasy v barvě kůry stromu a stejné měl i oči. Kdyby nebyl se mnou, mohl mít holek kolik jen chtěl, a přes to si vybral mě. Já opravdu dokážu vše jen zničit. Chtěl bych být víc jako on… sebevědomí, pomáhajíc lidem, prostě být dobrý ve všem, na co sáhnu. On byl dokonalý. Nic ho nedokázalo naštvat, vše bral s nadhledem, ale…

Samota je pouští našich životů. Je součástí našeho malého světa a kdo říká, že jí nezná, jí pouze nechce zažít znova. A proč? Být sám, každou noc, celý den, tolik to bolí mluvit sám k sobě a ani imaginární lidé vás neposlouchají. Je to jako sedět v černé místnosti, stačí jen rozsvítit a podívat se na ostatní lidi a pak… Proč ne? Proč všichni nejdřív odsuzují a ani nedají šanci? Kdybychom dali šanci, měli bychom tolik šťastných chvil.

Já jsem sám, ale ne kvůli své matce, ale kvůli lidem. Vždy jsem byl sám, nevěřil jsem, nedoufal jsem, až do doby… Jen díky Thomasovi jsem otevřel své srdce světu, i když jen na chvíli, poznal jsem tolik. Ale… bez něj… se mé srdce světu uzavřelo a staré rány krvácí, s neutišitelnou bolestí.

Žít či zemřít, to je oč tu běží. Jsem ztracený v hlubokém lese, kde mě pomalu žere za živa divá zvěř a není úniku.

Přijde mi, že už nemám sílu se zvednou a vyjít ven, najít novou cestu.

Neuvědomil jsem si to. V mém světě je ještě jeden hrdina. Vzal mě do náruče a z toho lesa mě dostává ven. A mým hrdinou je Lucas a jen on smí rozhodnout o mém osudu. Jen jemu jsem po tom všem, otevřel své srdce a on mě nezradil. Drží mě tak pevně, že naši důvěru nedokáže přetrhnout ani to nejhorší…

Lucas…