Teplé. Cítím něco teplého. Co to je? Na pas mi působí nějaká těžká síla.

Převalím se na bok. Nadskočil jsem. To jsem opravdu nečekal. Vedle mě ležel spící Lucas a objímal mě pravou rukou, no spíš jí na mě měl odloženou. Mám být šťastný nebo se mám bát? Co se vlastně večer stalo? Dělali jsme něco?

Ruce se mi začaly třást. Co když je stejný jako oni a jen mě chce…

Pomalu vstávám z postele. Lehce zaskřípala. Snad se nezbudí. Pro jistotu se otočím a zkontroluji to.

Ne, neprobudilo ho to, jen se zavrtěla a otočil směrem o de mě.

Jsem sice v nemocnici, ale s ním tu prostě být nemůžu. Nevím, na co myslí, nevím, co po mě chce.

Když jsem zavíral dveře, docela hlasitě práskly. Tohle ho už muselo probudit. Ani jsem se neotočil a utíkal jsem k hlavním dveřím nemocnice.

Ale ne, to snad nemyslíte vážně. Vidím ji. Přichází. Je blíž a blíž a já se nemůžu hnout. Co mi řekne? Stojím tu jen v té nemocniční košili a koukám se na ní. Ona mě ještě nezaregistrovala, ale to je jen otázka času. Úplně jsem zamrzl. Ztuhnul. Z čela mi padají kapičky potu.

Už čeká, kdy se otočí. Ale kdyby mě našla, jak ležím vedle Lucase, nebo jeho, jen v mé přítomnosti, skončilo by to stejně.

Hlavní dveře nemocnice se otevřely. Moje máma vešla a….

Kdosi mě uchopil a zatáhl do temné uličky. Měl jsem zacpanou pusu, nemohl jsem dýchat.

Už zase jsem upadal do spánku. Nebo mě chce snad dotyčný zabít?

Probudil jsem se. Byl jsem v nemocničním pokoji, jako by se nic nestalo. Kolem procházely sestřičky s pacienty,  jako obvykle. Hlasité pípání mi znělo hluboko v hlavě. A nade mnou se skláněla moje máma.

Už jsem začal i doufat v…

Omyl. Ona se nikdy nezmění. Hned na mě spustila:,, Co si dělal? Kde jsi byl? Seš úplně blbej nebo co? To ti mám platit i nemocnici? Seš jen rozmazlenej fracek, co si myslí, že může mít všechno, ale tak to není!“

Slova, jež mi probodávala mé bolavé srdce, bolela stále víc. Ale neodvážil jsem se jí nic říc, jen jsem zadržoval slzy a přál si, aby tento rozhovor už skončila.

Netrvalo dlouho a pyšně si vykračovala z mého pokoje. Než zavřela dveře, ještě jsem zahlédl, jak zvedá telefon, s kýmsi se bavila, ale víc už jsem nestihl zaregistrovat.

Po chvíli se za dveřmi ozvaly hlasité klapavé kroky. Vstoupila sestřička.

,,Osobně si myslím, že by jsi tu měl zůstat alespoň na vyšetření, ale tvoje matka si přeje, abys šel domů. Podepsala protokol. Ale i tak si pro tebe musí přijít.“ Tohle mi oznámila. Já jsem něco takového čekal po tom matčině výstupu.

,,A-Ale ona nebude mít čas.“ Snažil jsem se jí vysvětlit. Ale ona to prostě nechápe, a tak do mě začala rýpat:,,Ale to nejde, ty jsi ještě takový malinký hošík, hádám, že ještě ani nevíš, co to znamená s někým chodit. Nemůžu tě nechat odejít samotného. A když nemá čas, tak ať pro tebe zajde někdo jiný z rodiny, kdo je plnoletý. Promiň, ale malé děti by neměly chodit samy domů…“ Cítil jsem se tak poníženě. Stále mě ponižovala. Snažil jsem se to ignorovat, ale když jsem to dělal, rýpala do mě ještě víc. Dokonce mě začala popisovat, jaký jsem nešika a tak dále. Určitě jí to nakázala matka. Jsem na to sice zvyklí, ale tohle, tohle už dále nemohu vydržet.

Slzy, které jsem zadržoval před matkou se vyvalily jako vodopád. Ani to jí nezastavilo. Cítil jsem se hrozně, opravdu nechtěně a jako někdo, koho nikdo nepotřebuje. Zrůda, která nestojí za to, aby se na ní byť jen někdo podíval.

Ona stále mluvila a mluvila, zvyšovala hlas, až křičela, ještě k tomu s tím protivným hlasem, takový posměvačný.

Prudce se otevřely dveře a ,,BUM,“ hlasité prásknutí do zdi, se proneslo celým pokojem, možná i celým patrem.

,,Co si to dovolujete tady křičet na pacienta! Takhle se nemůžete chovat! Chcete, aby vás vyhodili?“

Lucas! On, jen on mě vždy přijde zachránit. Srdce mi začalo bušit jako zvon. Slzy mi sice tekly, ale ty pocity… všechny ty pocity se ve mně začaly míchat.

Ta sestřička ztuhla, třásla se a vyjeveně se na Lucase dívala. Já jsem taky nevěděl co říct.

Lukas zpoza dveří vytáhl kolečkové křeslo. Pomalu s ním dojel ke mně. ,,Sedni si, ať odsud můžeme odjet.“ Řekl mi. Nevěděl jsem, jestli můžu, protože sestřička říkala, že musím počkat na někoho z rodiny. Podíval jsem se na ni. Ona se jen krčila v rohu s vykulenýma očima.

Sednul jsem si do křesla. Lukas se na ní ještě ošklivě zatvářil a pomalu se mnou odjel.

Projížděli jsme celou nemocnici. Cítím se trapně. Lucas mě musí pořád tahat z průšvihů a ještě mi dělá ,,sluhu“.

Vyjedeme ven.

Vítr mi prohrábl vlasy a sluníčko mi oslnilo tvář. Až koruny stromů krásně růžových sakur ho zastínily a já mohl vidět tu nádheru. Vůbec nevím, kde jsme. Nikdy bych si nepomyslel, že něco tak nádherného a kouzelného na takovém to místě existuje.

Vedle sadu sakur protékal průzračný potůček, u kterého si smáčely peříčka ptáčci všech barev. Když jsme kolem nich projeli, všichni vzlétly vysoko k obloze. Vytvořili duhu. Duhu tak nádhernou jako sen.

,,K-Kde to jsme?“ ani se nedokážu zeptat bez koktání.

Lucas se na mě podíval. Potutelně se usmál a odpověděl mi:,,Neboj brzo se to dozvíš.“

Hlavou se mi honily miliony myšlenek. Ale přece jen tato krajina mě lákala svou pestrostí.

Ve vzduchu se vířilo množství neznámých vůní.

Krásný sad sakur přebíhal v hluboký, ale jasný les. Vysoké stromy, kterým jsem neviděl ani na špičku. Mnoho vůní se měnilo ve vůni jehličí a lesních rostlin.

Zahlédl jsem stín. Nejdřív jsem si myslel, že je to nějaké lesní zvíře nebo se mi to zdálo, ale po chvíli jsem začal mít pocit, že nás někdo sleduje…