Pomalu jsem otevřel své těžké oči. Rozhlídl jsem se kolem sebe. To už jsme vše zničil?

Teď jsem si vzpomněl… Lucas… spálil jsem ho na popel.

Prudce jsem se posadil a ucítil prudkou bolest, ale to nebylo to, co mi vhrklo do očí slzy.

Jsem zrůda, zrůda na plný čáře. Zabít… zas a znova. Teď už nemůžu nic změnit, nic se nevrátí do starých kolejí.

,,Olivere… Olivere…“ uslyšel jsem ten známý hlas.

,,Ah, no super, už začínám slyšet i jeho hlas…“ odfrknul jsem mezi vzlykáním.

,,Ne Olivere já…“ ten hlas…

,,No tak, to není skutečné, proč už ten hlas v mé hlavě neustane?!“ snažil jsem se ten hlas dostat z hlavy, ale nešlo to…

,,Olivere, chceš, abych znovu zmizel?“ proč se mi zdá jako by…

Seděl jsem schoulený v klubíčku se svěšenou hlavou k zemi a přede mnou se náhle objevil pár černých bod, od kterých přicházel ten hlas.

Pozvedl jsem hlavu. Lucas! Nemůžu tomu uvěřit, ale i když vím, vím že je to jen přelud, vrhnul jsem se mu do náruče.

A… a on mě objal. Je to možné? ,,Je možné, že jsou přeludy tak reálné? Nemůžu to posoudit, protože jsem nikdy žádný neměl.“ Potichu jsem si vydechnul.

Tzv. Lucas mě od sebe lehce odstrčil a podíval se na mě káravým pohledem :,,Já a přelud? Teď jste mě teda urazil, mladý pane. Ale když říkáte, že jsem jen přelud, nebude vadit, když udělám tohle a pak se rozplynu.“

Znovu si mě k sobě přitáhnul, pozvedl mi hlavu a věnoval mi polibek a hned za ním následoval další a další a další. Už jsem je přestal počítat.

,,Jsem stále jen přelud?“ zeptal se zoufale.

Slzy tečou proudem a já nemám odpověď.  

Otočil se ke mně zády, pomalu odcházel  a přes rameno špitl:,, Ale kvůli tomuhle vám nemůžu zůstat po boku. Tohle je naposledy, co mě …“

,,Ne! Ne, už víc ne! Azazeli, zůstaň se mnou! Já…já…já“ můj hlas se pomalu stupňoval v ticho.

Chytl jsem se oběma rukama za pusu. Proč ty slzy nejdou zastavit? On… on vážně odejde…

Nechci ho ztratit. Vím, že jsem si to začal uvědomovat pozdě, ale bez něj nemá můj život smysl, bez něj nemám vůli vstát, bez něj nemám vůli žít… proto… a proto je on ten jediný, který dokáže všechen můj žal utišit, běs, kterým jsem málem zničil vše… jen on mi může stát po boku…

,,Azazeli! Jestli ne ty, tak už nikdo jiný!“ jsem zoufalý, já vím, ale zoufalí lidé dělají ještě zoufalejší rozhodnutí.

Při těchto posledních slovech Azazel neváhal…

Jeho vřelé objetí, zase jsem ho cítil…jak mě vřele tiskne na svou hruď. Má mysl a srdce byly klidné, když zjistili, že můj rytíř v temné zbroji,  mi stojí znovu a zas bok po boku, a co ještě víc… pocity, které jsou opětovány, jsou plamen naděje, který hoří věčně a já ho budu střežit jako sněhovou vločku.

Poznáte to… moje srdce se dalo na jeden dlouhý nekonečný závod bez konce… mé tělo nakazila tato nemoc, na kterou není lék a mou mysl zastínilo srdce… svět je úplně jiný s osobou, pro kterou jsem celý svět a naopak… brány světů se otevřou a ze dvou se stane jeden…

THE END