Otevřel jsem oči, nade mnou stál Lucas. Tak zvláštně si mě prohlížel, nic nedělal, jen tam stál jako sloup.

,,Lucasi, co se stalo?“ když jsem na něj promluvil, jakoby se probral z transu.

,,Oh, Olivere.“ Překvapeně ze sebe vydal zvuk. Podal mi ruku a zvedl mě. Celé ho mě oprášil.

Vzal mě do náruče jako princeznu a vydal se směrem k mému pokoji. Celou cestu nevydal ani hlásku.

,,Em, er,ehm, no Lucasi?“ nevím, kde mám začít.

Zastavil se a vrhl na mě falešný úsměv:,,Děje se něco mladý pane.“ Vypadalo to děsivě, a tak jsem raději odvětil:,,Ne, nic promiň.“

Šli jsme dál a dál tou dlouhou chodbou, a každým krokem se mi zdálo, že je delší. Když jsme přišli do mého pokoje, opatrně mě položil na postel a přikryl saténovou peřinou.

Vše bylo stejné jako před tím, zdá se mi, že od doby, co mě zabylo mé druhé já se nic nezměnilo, alespoň v mém pokoji… Všichni ,,služební“ se na mě koukali skrze prsty jako bych někoho zabil, ale vždyť já…

,,Olivere,“ promluvil ke mně chladným hlasem Lucas:,,…ty si nepamatuješ, ale… Samael…udělal hrozné věci, a toto tě musíme uvést jako jeho druhé já, aby si všichni uvědomili, že ty nejsi ten, co zabíjel.“ Jakmile to dořekl, odešel.

Po těchto slovech se moje tělo začalo chvít strachem. Nemůžu tomu uvěřit, já … zabil? Těmahle rukama jsem někoho zabil a teď si mám říkat, že jimi zabíjel někdo jiný? Teď bych byl raději sám v té temnotě, než obklopen lidmi, kteří mě viní za činy, které spáchal někdo ,,mým“ tělem, ale ne duší. Jak na to budou reagovat? To si opravdu myslí, že mu to budou všichni věřit? To nemůže myslet vážně.

Po chvíli vstoupila do pokoje nějaká starší služebná.  ,,Vítám vás spět mladý pane. Nesu vám šaty na dnešní ples.“ Řekla to tak klidně a ještě se usmívala ne ten falešný úsměv.

,,Jaký ples?“ netušíce jsem se jí zeptal.

,,Ples na váš návrat z hlubin temnoty a zmizení Samaela přeci.“ S úsměvem dodala.

Na postel mi položila bílé šaty se zlatým lemováním a ornamenty, které vypadaly jako pro krále nebo tak něco, prostě velkolepě.

Nejdřív jsem se rozhodoval, jestli si je mám nebo nemám obléct. Nakonec vyhrála zvědavost. Oblékl jsem si je a nikdy jsem si nepřipadal tak skvěle. Bylo tak magické.

Za několik minut za mnou přišel Lucas. Nabídl mi rámě a já se ho chytil jako by to byla denní rutina.

Procházejíc chodbou, šli jsme sami a všude bylo ticho, pouze hlasité klapání bot, ho mohlo přerušit.

Velké dřevěné dveře s dvěma velkými klepátky s kosou na které Lucas zaklepal, se náhle otevřely. Lukas vstoupil jako první, zmizel mi v záři světla, přes kterou jsem nic neviděl.

Slyšel jsem jen, jak o mě mluví a pak mě volá k sobě. V rozpacích jsem vstoupil do místnosti.

Zazněl hlasitý potlesk a jásot. Všichni přítomní mi tleskali a usmívali se na mě, a přitom jsem nic zvláštního neudělal.

Lucas mi znova nabídl rámě, kterého jsem se bez váháni chytil a malými krůčky jsem scupital schodiště.

Pod schodištěm nás zahalil dav a jejich štěbetání mi přímo rvalo uši. Chvíli jsme tam jen tak stáli, ale když si toho Lucas všimnul, odvedl mě o kousek dál a řekl jim, že je toho na mě první den moc. Všichni chápajíc odstoupili a začali se bavit mezi sebou.

Lucas mě odvedl na krásnou růžemi zarostlou verandu s nevídaným výhledem na zdejší krajinu. Miliony hvězd svítily na nebi jako lampy. Nikdy jsem je neviděl tolik zářit, protože vždy je překrýval svit pouličních lamp nebo domků. Třpytící se obloha odrážela svit v nočním jezírku s barevnými rybkami.

Otočil jsem se na Lucase celý rozzářený jako sluníčko a plný života, abych mu poděkoval za nádheru, kterou pro mě přichystal a za vše, co se díky němu stalo. Ani nevím od kdy, ale mé srdce bušilo tak silně jako kostelní zvon a každým okamžikem, co mi byl blíž a blíž bilo rychleji a rychleji, jen jsem si přál, aby ho Lucas neslyšel.

Otočil jsem se a pohlédl na Lucese. Ten ale udělal něco neočekávaného, chytil mě jemně pod bradou, přitáhl si mě víc k sobě a věnoval mi hluboký polibek.

Když skončil, zakryl jsem si svými drobnými ručkama ústa a celý jsem zrudl. Teď mé srdce bilo tak, že ho s jistotou musel slyšet.

Po chvíli ticha a němého zírání ze sebe Lucas koktavě vypravil:,, Promiňte mladý pane, už se to nebude víckrát opakovat.“ Netuším, co se stalo, náhle dlouhými rychlými kroky vytancoval z verandy do sálu. Chtěl jsem mu říct, ať nechodí, že neudělal žádnou chybu, ale má ústa mlčela. Pohled, kdy mi milovaná osoba mizí z obzoru… drtí mi to srdce jako by odcházel na vždy.

Uvědomil jsem si, že jsem se do Lucase zamiloval.