Rahmiel (Ren)

„Za... zabiješ mě..." vydechl jsem prázdně. „Nezabiju, zlatíčko." pousmál se Kai a zlehka pohladil mou tvář. Už jsem téměř nereagoval na žár, který tím vyslal do mého těla. „Ty sneseš hodně a navíc jsi zapomněl, že mám dar uzdravování. Zničím tě a pak tě znovu uzdravím. Baví mě to." Znovu škubl mým křídlem a hned na to, předvedl svůj dar. Bylo to tak rychlé, že jsem ani nestihl vykřiknout. Do mých očí ale vytryskly nové slzy. 

„Tak co, andílku..." ušklíbl se. „Chceš další šukačku a týrání, nebo se mi už poddáš?" Zavřel jsem oči a snažil se o tom přemýšlet, ale má hrdost i můj stud byly až příliš velké, než abych dokázal přikývnout na jeho nabídku. „Když naplníš mé touhy, nechám tě být." zašeptal do mého ucha. „Když se nepoddáš, bude každé kolo jen horší a horší. Ty zatím nevíš, andílku, co všechno dokážu. Mé ruce umí uzdravovat, ale dokážou taky působit neskutečná muka. Ještě jsem to na tebe nepoužil, tak mě nenuť." Trhavě jsem se nadechl a vzápětí na to potichu vzlykl. Připadal jsem si zahnaný do kouta. 

„Jak... jak je možné, že umíš uzdravovat?" zeptal jsem se nejen proto, abych si přidal čas na rozmyšlenou. Opravdu mě to zajímalo. „Prostě mám tu moc!" uchechtl se. „Měl jsem ji vždycky a zůstala mi, i když jsem padl. Umím působit bolest, ale taky uzdravovat a je jen na mě, jak tu sílu využiju." „A... aha..." zakoktal jsem se. Vůbec nedávalo smysl, že má pořád moc, která náleží jen andělům, ale nemělo cenu tohle dál řešit. Musel jsem to přijmout jako fakt a konečně se nějak rozhodnout. „Co kdybych ti tvé rozhodování nějak usnadnil?" ušklíbl se a já se začal v duchu připravovat na další bolest.

Jenže on začal znovu sahat na má křídla v místech, kde se napojovala na má záda, a namísto bolesti přišel jiný pocit, který jsem až dosud nepoznal. Bylo to až nečekaně příjemné. Zalapal jsem po dechu, vystřelil do sedu a má křídla se sama napnula, jako by mu snad chtěla umožnit lepší přístup. A on hladil má záda, třel místa, kde vyrůstala křídla a taky hladil jejich konečky, což mě donutilo slastně přivřít oči. Bylo to tak nečekaně něžné a vzrušující, že jsem musel zadržet dech a následně pevně skousnout svůj ret, abych hlasitě nezavzdychal rozkoší. „Líbí se ti to?" zasmál se a já jsem sebou cukl. 

„Co? Ne!" vyhrkl jsem přistiženě, když jsem si uvědomil svou reakci. Zrudl jsem pak velkými rozpaky, zvlášť když jsem zaznamenal svou erekci, která neunikla ani jemu. „Ale no tak, zlatíčko." zasmál se a přešel tak, aby z blízka pohlédl do mých očí. „Nevíš, že andělé nikdy nelžou?" posmíval se mi. „Nevíš, že andělé nikdy nešukají s démony?" vrátil jsem mu to a on se ušklíbl. Pak na mé tváři přistála jeho dlaň, tak silně, že jsem se zajíkl a převalil se na záda. Byl zázrak, že jsem stihl včas složit křídla, aby nepřišla k úhoně. Hned na to byl na mě a celého mě zalehl. Sklonil se nade mnou a dýchal do mé tváře. Už zase jsem měl slzy v očích. Děsil mě a fascinoval zároveň. Umíral jsem z jeho náhlé a příliš velké blízkosti.

Kai hleděl do mých uslzených očí a nedovolil mi uhnout pohledem. Ležel jsem pod ním bez hnutí jako loutka a snažil se dýchat. Jeho tělo mě tížilo, ale taky hřálo. Cítil jsem, jak se jeho obří erekce tiskne na tu mou. „Přestaň si se mnou hrát." zašeptal, než políbil mé rty. „Už trochu víš, čeho jsem schopen, ale já jsem vážně nepřišel ubližovat ti." Vtiskl další polibek na mé pevně semknuté rty a pak políbil mou líci, kde ještě stále pálila jeho facka. „Tak mě už nenuť, prosím." Zavrtěl svým zadkem a donutil mě, stále se semknutými rty, potichu zasténat. Jeho penis, který se otíral o ten můj, mě přiváděl k šílenství.

„Miluj se se mnou..." zašeptal do mého ucha nadrženě a pak sjel svými rty na můj krk pod uchem. „Nech si udělat dobře... dotkni se mě..." Svěsil křídla, vzal jednu mou ruku a dal ji tak, abych ji musel položit na jeho záda. Zlehka jsem přejel prsty po jeho jemné a téměř žhnoucí kůži a zavadil jsem taky o jeho křídlo. Opravdu bylo tak hebké... přesně tak, jak vypadalo. Kai zavzdychal do mé kůže na krku a pak ji jen jemně a opatrně sevřel ve svých zubech, což ve mně vyvolalo další chvění a potlačené zavzdychání. 

Když byl takhle opatrný, neskutečně to vzrušovalo. Zavřel jsem oči a už jsem se nebránil, když i nadále zlehka opečovával můj krk. Já jsem bezmyšlenkovitě hladil jeho křídlo a on mezi polibky a jemnými kousanci vzdychal do mé kůže. Přesto jsem znovu ztuhl, když přitiskl své rty na mé a snažil se probojovat svým jazykem skrz ně. Sundal jsem svou ruku z jeho zad a on mi pak obě pevně chytl za zápěstí a přišpendlil je za mou hlavou, zatím co se stále pokoušel dostat do mých úst. „Kakabieli..." vydechl jsem rozrušeně a on toho hned využil.

Svůj jazyk však nenacpal do mých úst násilně jako dřív, ale zlehka a něžně, až jsem zalapal po dechu a nějak automaticky jsem pak vyšel svým jazykem tomu jeho vstříc. Nemohl jsem tomu uvěřit. Vážně se líbám s Kakabielem? Vážně spolupracuji a jeho líbání opětuji? Démon mě líbal dlouho... tak dlouho až jsem ztrácel dech. Potom se konečně odtáhl a zadíval se do mých ze široka rozevřených očí. „Tak se mi líbíš, zlatíčko." zašeptal. Sklouzl pak vedle mě a uvolnil mé ruce. „Přivedu tě do samého nebe, když mi to dovolíš!" slíbil a já jsem nasucho polkl. 

Přemýšlel jsem, zatím co mě on už zase líbal. Nějak automaticky jsem nechal jeho jazyk, aby mohl vyhledat ten můj. Pochyboval jsem. Jak by mě mohl padlý přivést do nebe? Jenže na druhou stranu... pořád je to on! Pořád je to ten, kterého ve skrytu svého srdce miluju. Téměř jsem zapomněl na muka, která mi způsobil a to jen díky tomu, že na mě byl právě teď tak milý. Zatím jsem však nebyl rozhodnutý se s ním pomilovat.