Rahmiel (Ren)

Už se chystal, že splní svou výhrůžku, když se má křídla napnula a já jsem znovu stál odhalený tak, jak mě Bůh stvořil. „Já tě asi sežeru!" vydechl, když sjel svým pohledem mou nahotu. „Jsi tak dokonalý!" Cítil jsem, jak rudnu rozpaky. Chtěl bych utéct, ale nedokázal jsem se ani hnout. Stál jsem, zíral do jeho krásné tváře, zatím co on svým úchylným pohledem mapoval každý nepatrný kousek mého chvějícího se těla.

Stál jsem jako socha... respektive chvějící se socha a do mých očí vyhrkly slzy ponížení. Připadal jsem si bezmocný a naprosto zranitelný. Tak odhalený... Nejraději bych se před ním znovu skryl, ale bál jsem se, že opravdu spoutá má křídla, což by neskutečně moc bolelo. Nechtěl jsem zažít tu bolest! Doufal jsem, že se vynadívá a pak mě nechá být. Můj dech se zkrátil a zadrhával se v mé hrudi, když natáhl ruku a zlehka přejel prsty po mých bradavkách, které mě jak jinak zradily a poslušně ztuhly. „Nesahej na mě!" kníkl jsem vyděšeně a má tvář ještě víc zrudla.

Cítil jsem horkost v lících a žár po celém těle. Sotva jsem dýchal a mému srdci jako by narostla křídla... chtělo uletět pryč z mého těla. „Ale já na tebe chci sahat!" pousmál se a svou rukou sjel níž na břicho, až k pupíku. Zachvěl jsem se, ale pořád jsem nedokázal nijak reagovat. Nedokázal jsem se bránit. Už se blížil až k mému přirození, když jsem konečně zareagoval. Prudce jsem ze sebe sundal jeho pařátu a o krok jsem ustoupil. Už zase mě halila má křídla, zatím co já jsem se nepřestával chvět. To že jsem po jeho dotecích vlastně toužil, mě znepokojilo asi víc než to, že to opravdu udělal. V duchu jsem volal o pomoc. Někdo přece musí přijít!

„Nikdo nepřijde!" oznámil mi s klidem v hlase. S klidem protkaným chtíčem a já jsem zamrzl. „Ni... nikdo?" „Znám jeden trik..." uchechtl se. „kterým jsem přerušil tvé spojení s ostatními." „Jaký trik?" Nevěřil jsem mu ani slovo, ale fakt, že ještě nikdo nepřišel, dával jeho slovům za pravdu. „To tě nemusí zajímat!" odfrkl si. „Zajímat tě může jen to, co s tebou udělám!" „Co... co se mnou uděláš?" 

Nechtěl jsem to vědět. Nechtěl jsem, aby se mnou cokoli dělal, přestože část mě po tom opravdu toužila. Nesnášel jsem tu poddajnou a nemravnou část sebe samého. Kdybych mohl, vyrval bych to ze svého těla pryč. Ještě víc jsem se zabalil do svých křídel a doufal, že nesplní svou výhrůžku. Doufal jsem, že mě nechá být, i když jsem tomu moc nevěřil.

„Řekl jsem ti, ať se přede mnou neskrýváš!" zavrčel Kai. Nestačil jsem nijak zareagovat, najednou stál za mnou. Prudkým pohybem mě srazil na kolena a už tahal křídla od mého těla. Jen jsem bolestně vykřikl, zatím co on je nemilosrdně poutal řetězem k sobě. Hrozně moc to bolelo! Z křídel vystřelila bolest do celého mého těla a já jsem nebyl schopen se jakkoli bránit. 

Naprosto mě to ochromilo a já jsem byl schopen jen potichu vzlykat, zatím co mou tvář smáčely horké slzy. Prostoupila mě naprostá zoufalost. „Chtěl jsem to po dobrém..." zašeptal do mého ucha, když spolu s křídly spoutával i mé ruce za zády. „Ale takhle je to mnohem, mnohem lepší!" Olízl mé ucho a já jsem se zachvěl nejen bolestí, která mě naprosto odrovnávala.

„Prosím... prosím..." vzlykal jsem zoufale. „Prosím, nech mě být." Zahodil jsem veškerou hrdost a snažil jsem se obměkčit jeho srdce. „Prosím..." „Nech si své prosby!" zavrčel do mého ucha Kai a ještě víc utáhl řetaz na mých křídlech i na mých zápěstích, což mě donutilo potichu zasténat. Alespoň v tom jsem se snažil zachovat si nějakou důstojnost. Nechtěl jsem hlasitě brečet ani bolestně kňourat, protože jsem věřil, že by se v tom vyžíval. 

„Jediné prosby, které budu akceptovat, jsou ty, abych nepřestával!" Úchylně se zasmál a pak mě za vlasy vytáhl do stoja. Potlačil jsem v sobě další bolestný výkřik, ale mé nohy se podlomily a já jsem padal zpět k zemi. Téměř něžně mě však zachytil a já jsem pak bezmocně visel v jeho pažích. „Nemusíš se hlídat, zlatíčko." ušklíbl se, když jsem už ustál sám a on si znovu stoupl přede mě, aby mohl vidět do mé bolestí zkroucené tváře.