Rahmiel (Ren)

„Ale... zlatíčko..." posmíval se mi Kai. Přešel pak z druhé strany, aby viděl do mé tváře a hned na to mě už propaloval svým pohledem. Nechtěl jsem se na něho dívat, proto jsem odvrátil zrak dřív, než mě stihl spoutat svým temným pohledem. Nechtěl jsem s ním ani mluvit, přestože byl zrovna on předmětem mých nekonečných úvah, mých snů a mých tajných tužeb. Možná právě proto jsem ho nechtěl vůbec vidět. Nechtěl jsem právě teď zažívat jeho posměch, pohrdání a už vůbec bych neměl sílu zvládat jeho nenávist. Stačilo, že už nezvládám pouhé myšlenky o něm. „Běž pryč!" vydechl jsem, když nějakou dobu mlčel a jen zíral. „Nemáš právo si tady jen tak přijít a na mého svěřence nemáš právo už vůbec!" Konečně jsem se zadíval do jeho očí a on se ušklíbl.

„Nepřišel jsem za tvým svěřencem, ale za tebou, zlatíčko." Jeho škleb se změnil v úsměv a já jsem užasle vydechl. Byl sice pořád nádherný, ale ten úsměv, který vypadal jako opravdový, způsobil, že se mé srdce mohlo zbláznit. On se usmál? On se usmál na mě? V tu chvíli jsem ani neřešil, že mě znovu oslovil tak, jak mě oslovil. „Dlouho jsme se neviděli..." povzdechl si. „Chyběl jsi mi!" „Co... cože?" zakoktal jsem se nevěřícně, ale pak jsem se zamračil. Jen si se mnou hraje! „Viděli jsme se nedávno a byl jsi na mě pěkně hnusný!" zamračil jsem se ještě víc při vzpomínce na naše předešlá setkání, zatím co jsem se silou vůle snažil zklidnit své zběsile tlukoucí srdce a taky nedovolit mému tělu, aby se chvělo. Křídla jsem měl pořád bojovně napnutá.

„Jsi nádherný!" vydechl Kai, který hladově hltal celý můj zjev, aniž by jakkoli reagoval na má slova a tím mě nemálo zaskočil. Jsem nádherný? To mi nikdy neřekl, ani když byl ještě anděl. Proč něco takového říká, když je z něho démon? Myslí to vážně? Co tím vlastně chce říct? Jistě, chce mě uvést do rozpaků a zamaskovat nějaký nekalý úmysl s mým svěřencem. Byl jsem si víc než jistý, že jsem na to kápl. „Vypadni!" zavrčel jsem celý naštvaný po tom uvědomění, že mi tady věší nějaké bulíky na nos.

Nevěřil jsem ani trochu, že bych mu mohl připadat nádherný. „Vážně jsi nádherný!" řekl a v jeho očích zaplál žár, který jsem tam nikdy neviděl. V okamžiku přistoupil ke mně a než jsem stačil jakkoli zareagovat, přitiskl své rty na ty mé. Nebylo to však nějaké otření, tak jak to dělával kdysi. Ne... tentokrát se přisál a opravdu naplno se na mě svými nadýchanými rty natiskl. Nereagoval jsem, jen jsem víc ztuhl, když mým tělem projel ještě větší žár. Bilo se ve mně hrozně moc pocitů. Chtěl jsem ho odstrčit, ale nedokázal jsem to. Vždyť přesně po tomhle jsem toužil snad celou věčnost! Jenže... tohle přece nejde!

Jeho polibek téměř bolel. Už jsem se chystal, že ho opravdu odstrčím, ale odtáhl se sám. Pak se z blízka zahleděl do mých očí. „Zapomeň na svého svěřence." zašeptal. „Vážně jsem přišel jen kvůli tobě!" „Co... co po mně chceš?" vydechl jsem celý omámený po tom polibku. Pořád jsem ještě cítil jeho rty a ty mé pálily, jako kdyby se jich dotkl rozžhaveným kovem. Zlehka jsem si po nich přejel jazykem a on se trhavě nadechl. „Chci tebe!" Téměř to zasténal a já jsem se znovu zachvěl. „Mě?" špitl jsem. „Jak... jak to myslíš?" „Takhle!" zavrčel a jedním pohybem ze mě serval mou tuniku. V tom okamžiku jsem před ním stál nahý.

Už nějak automaticky jsem se zakryl svými křídly... na nic jiného jsem se nezmohl. Mé srdce tlouklo ještě zběsileji. „Nezakrývej se!" poručil temně a já jsem v odpověď ještě víc obmotal svá křídla kolem svého těla. „Jsi vážně nádherný, chci tě vidět!" „Ale... ale já chci, abys táhl tam, kam patříš!" vydechl jsem zoufale. Tak moc jsem se styděl. „Nech mě na pokoji!" „Nenechám, zlatíčko..." usmál se a v jeho očích to ještě víc zablesklo. „Toužím po tobě tak moc, že z toho blázním! Proč myslíš, že jsem byl na tebe tak hnusný? Chtěl jsem na tebe zapomenout, chtěl jsem tě nenávidět, ale nejde to."

„Neměl jsi padnout..." špitl jsem zkroušeně. Jeho slova zasáhla mé srdce a to se začalo bolestně svírat. „Nech mě na pokoji a já zapomenu, že jsi tady byl..." „Na tohle nikdy nezapomeneš, protože já neodejdu bez toho, co chci!" řekl klidně a já jsem se znovu zachvěl. „Co teda chceš?" zeptal jsem se vyplašeně. Doufal jsem, že mi nic neudělá, ale jeho další slova mi vzala všechnu naději. „Tvou nevinnost!" pousmál se. „Vezmu si tvé tělo a spolu s tím i tvou nevinnost!" „Proč myslíš, že ti to dovolím?" vydechl jsem šokovaně. Tohle by si přece nedovolil?! Nebo ano? „Ty to taky chceš..." usmál se a zlehka pohladil mou zarudlou tvář. „Chceš to už dlouho, vím to!"

Tím mě dokonale zaskočil. „Jak... jak to můžeš vědět?" „Viděl jsem to na tobě!" odpověděl téměř smutně. „Celou tu dobu jsem po tobě toužil stejně tak, jako ty po mě! Jenže... sám víš, že to nešlo. Ta jejich stupidní pravidla...." odfrkl si. „Byl to jeden z důvodů, proč jsem padl!" oznámil mi a já jsem nestačil zírat. „Padl jsi proto, že jsi mě nemohl mít?"

Nechápal jsem to. „Ne!" pousmál se. „Byl to jeden z důvodů! To ale nemění nic na tom, že po tobě pořád ukrutně toužím!" „Ale... ale já jsem pořád anděl strážný." vydechl jsem. „Já nemůžu porušit pravidla! Nechci... nechci padnout!" „Ale já je porušit můžu!" mrkl na mě. Na sucho jsem polkl. Co jen budu dělat? „Ukaž se mi!" poručil, ale já jsem nemínil poslechnout. „Fajn..." ušklíbl se. „Tak když to nepůjde po dobrém, půjde to po zlém!" V jeho dlaních se objevil řetaz a já jsem na něho nevěřícně vykulil oči. „Spoutám ta tvá nádherná křídla, aby nezakrývala tvé ještě nádhernější tělo, Rene!" oznámil mi klidně a mé oči se zděšeně rozšířily. Chce spoutat má křídla? Jen to ne!