Další den se oba opět vydali do rušného světa Londýna. Děvče si neustále něco pobrukovalo držíc Henryho za prst a sledovalo ruch okolo sebe. Sledovala všechno, jako by to pro ni bylo nové, jakoby pro ni okolní svět byl zhola cizí a ona ho začala najednou objevovat. Nebylo to jako předešlý den, kdy se ani pořádně nenadchla okolního vzduchu, protože neustále něco říkala, ať už jen zamyšleně sama pro sebe, nebo Henrymu, který ji celou dobu ochotnicky naslouchal. Propletli se nespočtem londýnských uliček i ulic dokud se neocitli před jednou z cihlových řadovek s malebným výhledem na park. Hazel tiše se zvědavostí, kterou v sobě dusila stála a pozorovala přítomného bruneta jak rozvážně zaklepal. Netrvalo dlouho a dveře se otevřely načež se Henry usmál.

,,Jsem moc rád, že jsi přišel, Harry," pozvedly se koutky přítomnému, který stál ve dveřích.

Vyšší muž, věkem okolo třiceti pěti let tak jako vizuálně Henry. Měl podlouhlejší obličej, delší nos, plnější rty a delší hnědé husté vlnité vlasy nad ramena. Na sobě měl snad až extravagantní kousky na svou dobu. Tmavě zelenou vestu se zlatými knoflíky se stejně zelenými kalhotami, které měl pod koleny podkasané a lýtka mu pokrývaly opět zelené punčochy. Navrch měl přes ramena hozené sametově červené sako.

,,Oscare," pokynul mu Henry.

,,Je mi moc líto, že jsem ti dopis nemohl předat osobně, ale zrovna jsem měl moc práce jak jsi četl. Teď jsi ale tady a to je hlavní," usmál se, ,,a jak koukám, přivedl jsi i..." zarazil se při pohledu na malou Hazel.

Henry se na něj podíval a v okamžiku mu oči probleskly černým světlem s červenými odlesky. Během vteřiny Oscarovi do hlavy štípil jediné - Hazel. Přítomný se zarazil než několikrát při zamrkání zamžoural před sebe, když mu do hlavy vstoupilo Henryho kouzlo.

,,Svou dceru Hazel, no ovšem."

,,Doufám, že ti to nevadí," usmál se.

,,Ale vůbec ne Harry," zaradoval se Oscar, ,,ač to na první pohled nevypadá, mám rád děti. Někdy dokáží člověka inspirovat k vytvoření něčeho úžasného," pozval příchozího dál, ,,třeba tuhle před pár dny, když jsem šel se svým přítelem na čaj. Potkal jsem jednoho chlapce, byl naprosto rozkošný. Ihned jsem dostal mnoho nápadů, ale zrovna jsem zjistil že jsem si nechal doma notes, tak jsem se vrátil, abych si vše poznamenal. No věřil bys tomu? To vše jen kvůli jednomu modrookému chlapci, kterého jsem viděl sotva pár okamžiků," povzdechl si.

,,Někdy dokážeš překvapit, můj milý příteli," usmál se Henry při vstupu.

Poté co prošli předsíní se ocitli v rozlehlém obývacím pokoji, který rozhodně nebyl typický pro anglické stísněné prostory. Vše bylo slazené spíše do tmava doplňované dřevem a občasnými zlatými nebo červenými ornamenty. Na jedné straně byla dvě vysoká okna s výhledem na park, však na druhé straně byl obraz, pod kterým se nacházel krb. V prostoru místnosti byla postavená dvě křesla, jedna menší pohovka a stolek na odkládání zrovna nepotřebných věcí.

,,Jak si čaj dáš?" zarazil se muž, když rozléval horkou vodu do šálků, ,,ach, že se vůbec ptám. Dvě kostky cukru a tři lžičky mléka, nemám pravdu?"

,,Přesně tak, jako obvykle."

,,Tuhle se mě na tebe ptala ta půvabná slečna do nám jednou donesla čaj. Zrovna jsem byl na ranní procházce, když se to stalo. Pamatuješ si ji? Kreslil jsi ji do svého diáře a měls jí plnou hlavu. Tenkrát se na mne podívala a řekla: Pane Wilde, už jsem si myslela že jdete opět na čaj jako každé úterý. Ale koukám, že s vámi dnes není váš přítel jako jiné dny. Dvě kostky cukru a tři lžičky mléka, tak to bylo."

,,Ach Oscare, dokážeš si zapamatovat takové nepatrnosti, ale udržel v hlavě nápad, který ti vnuknul modrooký chlapec nedokážeš," zčervenaly Henrymu tváře okolním teplem.

,,Co naděláš, svět je složité místo a samotný člověk je ještě složitější. Sám také dokážu říci, že my oba často bádáme v sobě samém abychom našli skrytou pravdu," povzdechl si domácí, ,,zrovna před pár dny jsem začal psát další příběh. Možná to bude znít hloupě, ale po Strašidle cantervillském se ani tak nechci držet při zemi s realitou, ale chci do toho dalšího díla dát nadpřirozeno. Vždy si při tom vzpomenu na tebe, Harry. Vždy mi přijdeš na venek tak úžasně tajemný, přesto že jsi uvnitř tak milý člověk," poskočil si Oscar a donesl Henrymu jeho šálek čaje, svůj položil na stůl stejně tak jako ten pro Hazel a sám se začal hrabat v papírech, co měl rozházené opodál, ,,tady, našel jsem to. Tady je jen stručně sepsaný obsah a zde jsem začal psát začátek," podal přítomnému muži pár papírů.

Henry hned začal všechny papíry pročítat. Oči mu po řádcích klouzaly tak jako nůž v měkkém másle. Oscar ho celou domu bedlivě sledoval a z jeho výrazu se snažil vyčíst jakýkoliv výraz, zatímco Hazel tiše seděla a špičkami bot klepala rytmu tikání hodin.

,,Jsem ohromen, Oscare, jako vždy," prohodil, když dočítal posledních pár řádků.

,,To rád slyším," řekl potěšeně Wilde, ,,je mi tak neskutečně líto, že mi nevidíš do hlavy milý Harry. Ten chlapec, Dorian, co je v příběhu. Ach, je tak půvabný, přesně jako ten modrooký kterého jsem potkal. Až si někdy říkám, že ho mé myšlenky nejsou hodny," povzdechl si.

,,Tak to neříkej, nikdy nevíš co se může stát," opáčil Henry s nepatrným úšklebkem.

Oscar se jen zasmál, i přes to, že neměl tušení, co jeho společník dokáže. Vždy si myslel, že o Henrym ví dost natolik, aby se dovedl nazval jeho dobrým přítelem, ale přesto o něm nevěděl nic. Henry se jen zadíval jeho proti sedícímu do očí a vše najednou dávalo smysl. Viděl to, o čem tak vášnivě mluvil. Mladík s hladkou tváří, blond zvlněnými vlasy a modrýma očima, plnýma neznalosti okolního světa. Viděl i vše ostatní. Viděl své podobnosti v ostatních postavách které v Oscarově příběhu byly.

,,Také jsi si jistě všiml lorda Henryho, který ti je více než podobný. Už od doby, co jsme se poznali jsi v sobě měl něco, co nedokáži popsat, ale inspiroval jsi mě, Harry. Avšak i přesto mám stále pocit, že tam něco chybí," zamyslel se Oscar.

,,Jistě, pouze si vyzdvihl mé životní moudra a udělal z nich něco tak otravného, až si tu postavu nejde neoblíbit," ušklíbl se brunet.

Wilde zatím s rukama založenýma na prsou dumal, než do ruky vzal papír a pero.

,,To je ono! Chce to novou postavu," zaradoval se náhle, ,,nějakou, která bude naprosto jiná od ostatních. Ach ano, jako bych už psal něco co existuje. Hazel, řekni mi, co třeba ráda děláš?" zadíval se na děvčátko naproti sobě.

,,N-n-no, t-třeba tančím," špitla tiše mnouc si ruce.

,,Ovšem, jako hodně děvčátek tvého věku. Je to přímo okouzlující," usmál se a začal si na koleni popisovat papír, ,,už to mám. Děvče milující divadlo. Je to také umění. Hraní divadla, tak jako tanec."

Chvíli si pro sebe něco mumlal a následně napsal pár poznámek do papíru na svém klíně. Henry věděl, že v takovém rozpoložení Oscar bývá často, hlavně když dostane nápad, který s jeho velkou zasněností nenechá chladným do chvíle dokud ho nedokončí.

,,Omlouvám se, Harry, ale můj mozek je v té části dne kdy nachází inspiraci naprosto ve všem, ba i v šálku čaje," povzdechl si s úsměvem Wilde, ,,ani bys nevěřil jak mi to tu v Londýně prospívá. Byl to velmi dobrý nápad tu trávit více času, abych načerpal inspiraci, které je tu při mém štěstí plno, však nemohu říci, že se netěším zpět do Irska."

Henry Oscara tiše sledoval zatímco upil ze svého šálku tak jako Hazel, která si však do svého čaje přidala ještě jednu kostku cukru.

,,Stejně nechápu jak to vše děláš, jak dokážeš během chvíle napsat něco, co dokáže nadchnout i sebevětšího suchara. Je to jako umění," prohodil Henry se zájmem.

,,Jsem spisovatel, ne umělec, Harry. Já píši příběhy, do kterých můžu to umění každého umělce vložit. V tom je ta krása, umělci již umění tvoří, však já tvořím něco do čeho teprve uměním vdechnu život."

Henry se usmál. Ještě dlouho se mezi sebou bavili a Hazel vždy zasmála, když Oscar zakopl o svou hromadu papírů, které se mu povalovaly naprosto všude. Až po několika hodinách se měli k odchodu. V předsíni si Henry upravil límec saka, než se okolo něj Oscar zdatně prosmeknul, hned poté co se od dveří ozvalo zaklepání.

,,Máš vskutku dobré načasování," usmál se a dveře otevřel.

Henry nově příchozímu nevěnoval pozornost. Wilde se s ním rozloučil, s novou návštěvou se naopak přivítal a hned poté zbrkle odběhl postavit na čaj. Brunet už dělal první krok v domění, že se jedná o dalšího z výstředních Oscarových přátel, tak jako je samotný Wilde, však jeho mínění bylo mylné. Otočil se směrem ke dveřím a podíval se do očí brunetě ve světlých šatech, věkem přes třicet a úsměvem, na kterém přítomný držel svůj zrak nejdéle. Za ruku se ji drželo děvče o pár let starší než Hazel, která Henrymu drtila ukazováček, kterého se držela. Všichni čtyři okolo sebe prošli, ale nikdo nic neřekl. Stačil jen dlouhý pohled z očí do očí a letmý úsměv na obou stranách a slov nebylo v tu chvíli potřeba.