Dnes jsou Vánoce.
Čas klidu a lásky konečně přišel, zatímco sedím zabalená v pěti dekách a hledím do krbu s kakaem v rukou.
A úplně sama.

Najednou ucítím jednu opuštěnou slzu, jak mi pomaličku stéká po tváři. Hned za ní další. Než se naděju, má ramena opět otřásají nešťastné vzlyky, hlavu zabořím do měkké látky.
A pláču.

Po chvíli ovšem stejně svůj pohled musím zvednout ke stromku, jenž se hrdě tyčí nade mnou. Ozdůbky se na něm mírně pohupují, každá z nich nese nějakou vzpomínku.
A tak teda vzpomínám.

Průhledná baňka s motýlkem si pamatuje, že jsem sprostá podvodnice s prázdnou peněženkou.
Tak za tohle se stydím.

Zlaté baňky si pamatují, že podezřele nízká cena a protivná prodavačka rozhodně nezaručí kvalitu.
Strašná to ženská.

Stříbrná koule si pamatuje, že někdy je vhodné se nejdříve zkontrolovat v zrcadle, než se poté spatřit v odrazu baňky s půlkou obličeje od horké čokolády.
Hroznej trapas.

Kartička na provázku si pamatuje, že připravit kávu může být mnohem složitější, než to ve skutečnosti vypadá.
Byla to chyba té kavárny.

Origami labuť/divočák si pamatuje, že když mi selžou šikovné ruce, pomůže jedině dětská fantazie.
Ale náhodou to nevypadá tak špatně.

Bankovka si pamatuje, že jsem hravě zvládla obsloužit docela pohledného zákazníka.
Ehm, ano, pohledného zákazníka.

Malý Louskáček si pamatuje, že odteď už si s tím 'docela pohledným zákazníkem' budu říkat jedině ahoj.
Říkali jsme si i lepší věci.

Baňka s nápisem "Chybíš mi" si pamatuje, že je někdy nade vše doufat, že vzkazy na ozdobách se neberou příliš vážně.
A stále se modlím, ať je tomu tak.

Stříbrné provázky si pamatují, že bych opravdu měla navštívit kurzy počítání mincí.
V matice jsem se náhodou zlepšila.

Obrovská červená baňka si pamatuje, že co se mi chytí o šálu, to už je zkrátka v mém vlastnictví.
Jsem hrozná zlodějka.

Maličká světýlka si pamatují, že bych se neměla učit pořádně číst pouze smsky.
Že já tu krabici v obchodě neotočila.

Růže se třpytkami si pamatuje, ten pocit, když jsem málem milým překvapením přišla o dech.
Sladké.

Vteřinové lepidlo s kousky modrých baněk si pamatuje, že z těch dvou by krásný pár nikdy, ale vůbec nikdy být nemohl.
Za tím si stále stojím.

Perníková chaloupka si pamatuje, že bez lidí s dobrým srdcem by Vánoce vůbec nemohly být.
Svatá pravda.

Růžové a fialové baňky si pamatují, že nikde není lépe, než ve svém vlastním okolí.
Jak jsem se tam mohla ztratit?

Barevná světýlka si pamatují, jak mé srdce skákalo radostí pro hnědé oči, zatímco zlomeně plakalo pro ty zelené.
Teď jen pláče pro obě.

Spálené perníčky si pamatují, že i když se výsledek úplně nepovedl, cítila jsem se s moukou na tváři konečně šťastná.
Jo, byl to hezký pocit.

Zlaté řetězy si pamatují, že i přes veškerou snahu jsem prostě prvotřídní nemehlo.
Nesmím se té vzpomínce smát!

Skleněné kokosy si pamatují, že některé věci měly raději zůstat na Havaji.
To teda.

Andělíček si pamatuje, že jsem sama spatřila malý, copatý zázrak Vánoc.
Ta holčička byla roztomilá.

Velký Louskáček si pamatuje, že (ne)chyby z lásky by se měly odpouštět.
Rozhodně ano.

Zarazím se, když s hrůzou uvidím, že tomuhle jehličnatému fešákovi chybí to hlavní. Velká hvězda na špičce.
Okamžitě jsem na nohách, ale ještě než se stihnu obout a obléct, zazvoní zvonek u dveří. Rozhozená stisknu kliku, a jakmile spatřím stát za dveřmi kudrnatého chlapce, ztratím dech.

„Ahoj, Candell... Já, no, něco jsem ti přinesl,“ řekne potichu a než stihnu jakkoliv zareagovat, vrazí mi do rukou úchvatnou, zlatě třpytivou hvězdu. Beze slova ho vtáhnu dovnitř a tentokrát jsem si jistá tím, co dělám. Nemyslím na následky ani na nic, co by se mohlo zvrtnout.
Myslím jen na to, co právě nejvíce chci.

A tak seberu odvahu a konečně políbím ty dokonale sladké rty, které mi celou dobu tolik chyběly.

„Pořád tě miluju, Tristane,“ vydechnu.

„A já pořád miluju tebe, Candell.“

Zlatě třpytivá hvězda si bude pamatovat, že jsem opět šťastná a nikdo, nikdo na světě mi to nevezme.