Sama nemůžu uvěřit, že už uplynulo jedenáct prosincových dní. Opět bloudím po náměstí, pomalu obalována sněhovými vločkami a tiše si pobrukuji nějakou tu koledu. Snažím se přitom nemyslet na to, že mi Tristan odmítá zvedat ten prokletý mobil, a že bych po těchto zazdívaných telefonátech opravdu byla ráda, kdyby se usmažil v pekle.

Z myšlenek mě ovšem bez optání vytáhne lahodná vůně jablečného závinu, který jistojistě musím mít.
Svižným krokem se přiženu ke stánku, kde stará bábinka valí těsto a dochucuje medový čaj skořicí. Hned jak si mě všimne, její vrásčitá tvář se usměje a zeptá se mě na mé přání.

„Dejte mi prosím tamten velký kousek štrúdlu a támhleten čaj,“ usměju se a vysypu na pult půlku toho, co má peněženka střežila.
Se slovy 'zbytek si nechte' opustím stánek a překvapenou stařenku uvnitř.

Lahodná chuť čerstvých jablek, oříšků, skořice a medu mi opečovavá pohárky a já se nemůžu nabažit vánoční atmosféry, která s každým soustem sílí a sílí.

Můj žaludek je hezky o kilo těžší, kdežto peněženka až podezřele lehčí. Rozhodnu se proto ihned zkontrolovat její obsah a skutečně se nestačím divit. Štrúdlové paní jsem za takové skvělé mlsky ovšem přihodila rovných dvě stě dvacet korun dýško.
Jak jsem jen mohla být tak nepozorná?

Zklamaná svou příšernou schopností s mincemi se táhnu směrem domů, když si vzpomenu, že dnes nemám nic na stromeček. Proto po cestě jen rychle shrábnu náruč stříbrných provázků z výzdoby rozcestníku a nešťastně pokračuji v cestě.

Stříbrné provázky si budou pamatovat, že bych opravdu měla navštívit kurzy počítání mincí.