Probudím se hezky zabořená v křesle u krbu s kakaem a Jane Austenová, kterou čtu už nejméně po osmé, mi jen tak leží na prsou. Snažím se nejdříve pořádně zaostřit, než můj pohled spočine na vánočním stromku stojícím hned naproti mně. Pátý prosinec a on stále takhle mrzutý a chudý.
Je na čase ho zase trošku vyšperkovat.
Neochotně se vyhrabu ze všech těch teploučkých dek, náležitě se protáhnu a hned zamířím ke dveřím. Hodím na sebe kabát krémové barvy a hrdě se vydávám vstříc sílícímu mrazu. Sebevědomě si to kráčím davem lidí, cítím se plná energie, jako znovuzrozená. 

A myslím, že tato rázná chůze doplněna o jeden úsměv za druhým, přináší své ovoce. Nejeden kolemjdoucí se za mnou otočí, překvapeně zamrká a dělá mu problém odlepit ze mne své nenasytné oči. Tiše si pobrukuju vánoční koledy a u toho přemýšlím, jakou ozdobu bych si dnes ráda pořídila. Ačkoliv má mysl křičí, že to chce nějaký pořádně pestrý odvaz, ozývá se peněženka, že v jednoduchosti je přeci krása.

Na radu své věrné kasičky si to proudem hlav protančím až ke stánku s velkým dřevěným nápisem Amálčiny klasické baňky, kde se náramně elegantně, sic bez rozmyslu, opřu o pult.

„Hm, tomu říkám výběr!“ usměju se při pohledu na jednobarevné koule všemožných barev.

„Jé, Candell... Jsi to ty?“ ozve se čistý, melodický hlas, jenž bych poznala i na míle daleko. Mírně pootočím hlavu, abych se ujistila, že jeho majitel stojí skutečně hned vedle mě a na rtech mu pohrává ten typický sladký úsměv.

„T-Tristane, to je mi ale náhoda, ha!“
Podrbu se poněkud zaskočeně na zátylku, a ačkoliv bych moc ráda odvrátila pohled, vím, že to nezvládnu. Nedokážu odtrhnout pohled od těch dokonale smaragdových očí, ve kterých se sem tam kroutí zlatavé potůčky (v levém oku jeden ve tvaru drobného "s" a v tom pravém dva, co připomínají Amazonku). A když si prohrábne mírně kudrnaté vlasy zbarvené do tónů mléčné čokolády, mé srdce pomaličku a tiše zapraská.

„Dejte mi pokoj,“ zavrčím náhle a rovněž nasupeně se otočím na nevinnou prodavačku. „A taky tu stříbrnou kouli.“
Mrsknu peníze na pult, rychle popadnu krabici s ozdobou a skutečně se pokouším ignorovat jeho tichý smích.

Co mu ksakru přijde tak vtipné?
Zoufale se rozběhnu domů, polykám slzy a konečně v pohodlí vyhřátého pokoje pověsím tu prokletou kouli na strom. A když ji tak zkoumám, v odlesku spatřím svůj odraz, jak na mě kouká s pusou celičkou od kakaa.

Stříbrná koule si bude pamatovat, že někdy je vhodné se nejdříve zkontrolovat v zrcadle, než se poté spatřit v odrazu baňky s půlkou obličeje od horké čokolády.