Otevřu dveře kávou provoněné prodejny Starbucks a otřepu ze sebe alespoň zlomek všech těch sněhových vloček. Cítím, jak mi pomalu rozmrzají ledové ruce a nos taje z lehce růžové barvy. Ani nemůžu popsat, jak jsem za takové teplo někdy vděčná.

„Tady máme naši vzornou brigádnici,“ usměje se široce rudovlasý barista a pokývne, ať přijdu blíž. Odložím si těžký kabát spolu s přeplněnou kabelkou na věšák a poslušně přicupitám k pultu.

„Proč jsem měla přijít dříve?“ zeptám se s rovněž zdviženými koutky, zavazujíce si tmavě zelenou zástěru s logem kavárny.

„To se dozvíš, až připravíš perfektní perníkové latté,“ tajemně na mne zamrká, načež si neodpustím pořádně  hlasitý povzdech. Vyměníme si místa - já za barem a on před pokladnou. Popadnu vánočně zdobený kelímek a fixou zkušeně zatočím mezi prsty.

„Vaše jméno?“

„Napiš tam 'Dej mi už to tajemství'.“

„Jamie!“

„Nežvaň a piš!“

Se smíchem přikrášlím kelímek o nadiktovaný nápis a za doprovodu jeho veselého pískání vánočních písní se pustím do přípravy.
Dávám si pozor, abych dala správnou dávku mléka, aby latté přistálo mému pěknému zákazníkovi bezchybně dochucené. Když vše zakončím posypáním vrchovaté porce šlehačky, opatrně mu nápoj podsunu. Jenom zavrtí hlavou a koukne na mě psíma očima.

„Ještě skořici...“ zaprosí kňouravým tónem. Pobaveně jeho přání splním a obohatím svou práci ještě požadovaným kořením. Pyšně položím kelímek, který schovává celou mou snahu o dokonalou objednávku, na pult.

„Jedno perníkové latté pro... Dej mi už to tajemství!“ Vesele skoro vyjeknu a dlouho nemusím čekat na odezvu.
Ruce doposud spojené za zády natáhne ke mně se skvostně rudou růží zářící maličkými stříbrnými třpytkami. A těsně pod překrásným květem trčí nenápadný háček, jenž prosí, ať tohle krásné gesto zůstane zvěčněné na stromečku.

Růže se třpytkami si bude pamatovat, ten pocit, když jsem málem milým překvapením přišla o dech.