Řeknu vám, že není horšího pocitu, než se procházet po vánočních trzích s vědomím, že vám v peněžence cinakají peníze akorát tak na pizzu k večeři. Sedmý prosincový den a mně je jasné, že ani dnes nesmím zahálet a nějakou ozdobu tu splašit. Nevím, možná se to může zdát naivní, ale opravdu někde ve mém nitru září maličká jiskřička, která očekává stánek se zářivými baňkami úplně zdarma. Pravdou zůstává, že takový krámek by se tu příliš dlouho neudržel a nakonec skončil docela celičký horlivými zájemci rozložen.

Smutně se proplétám mezi těly, naděje na úspěšné pořízení se mi líně a neochotně táhne za patami. Tam po ní šlapou všichni ti proudící lidé, až mám s ubývajícím časem pocit, že je v chodníku dávno hluboko pohřbená.

V kapse mi poskočí mobil jednorázovou vibrací, takže jsem na moment od pesimistických myšlenek úspěšně vysvobozena. Alespoň v téhle domněnce přežívám první dvě vteřiny, než mi na obrazovce zabliká jméno odesílatele.
Překvapením určitě nebude Tristan.
Přečtu si ten stručný řádek a srdce mi v tu chvíli skočí salto vzad.

Cande, nechceš se někdy sejít? -T

A protože moje mysl křičí a jásá, že rozhodně ano, odepíšu: Ne. -C

S ještě horší náladou schovám mobil zpět do bezpečí kabátu a rozhlížím se po rozsvětýlkovaném okolí. Náhle mou pozornost uchvátí skládání papírového origami, tak zrychlím krok a za půl minutky už se učím poskládat překrásnou labuť.

Potom, co papír několikrát přehnu a zahnu, snažíce se nejvěrohodněji napodobit práci zdejší zručné paní, svůj výrobek prohlašuji za dokončený. A skutečně jsem na sebe moc pyšná, dokud nepřijde maminka, vedoucí za ruku holčičku s medovými vlásky a ten prcek neprohlásí: „Podívej, mami, jakého ta paní vyrobila krásného divočáka!“

Snad se nikdo neurazí, že jsem se ani neobtěžovala poděkovat za tuhle zvláštní lichotku. I tak ale papírová labuť či divočák zaujala čestné místo na velice kvalitně zdobeném jehličnanu.

Origami labuť/divočák si bude pamatovat, že když mi selžou šikovné ruce, pomůže jedině dětská fantazie.