Sníh mi šlehá do tváří, krev mi tuhne nočním mrazem. Rukavice se zdají být tenké jako papír a ani tlustá šála neplní své povinnosti s účinkem.
Ale možná je mi spíš zima uvnitř.

Bolest, se kterou myslím na včerejší polibek Pamely a Jamieho, mi neustále vhání slzy do očí a ty poté volně stékají po mých růžových tvářích. Aneb o tom, jak moc naivní holky prožívají zlomené srdce.
Světýlka, do nichž oblékli snad všechny větve zdejších stromů, září s mnohem menší intenzitou a vzduch křičí tupým, nekonečným tichem. V této mrtvé uličce nevidím jedinou živou duši, tak alespoň ničí uši neuslyší mé nešťastné vzlyky.

Že já husa pitomá se do toho červenovlasého kluka tolik zamilovala. Nebýt jeho krásných očí, děsně vysoké postavy a po skořici chutnajících polibků, nemusím se teď tolik trápit. Takhle propadnout lásce k někomu, koho jste prakticky sotva poznali, to dokáže jedině vánoční čas.

Naštvaně kopnu do sněhové koule přede mnou, celá náhle rozhořčená veškerou situací. Mám pocit, že mi všechny pocity každou chvíli snad vytečou ušima. Smutně se posadím na ledové schody před velký majestátní kostel a poslouchám ten vražedný klid. Větve nazdobených stromků se ohýbají pod prudkými doteky větru, vločky divoce poletují vzduchem, přičemž rychle pokrývají okolní střechy paneláků a domků. Sleduji toto kouzelné dění, dokud raději nesložím hlavu do dlaní a nenechám neutichající vzlyky znovu cloumat svými rameny.

Najednou se ozve hlasité bití zvonu, tak svérázné a pronikavé. S mým pláčem v pozadí zní jako melancholická melodie půlnoční hodiny.

A zrovna když už jsem nejvíce vyčerpaná, někdo mi najednou zaklepe na rameno. Zvednu zarudlý pohled, načež před sebou spatřím roztomilou holčičku, jak se na mě mile usmívá. Přistoupí ještě blíže a mlčky mi do dlaně vtiskne nádhernou baňku andělíčka.

„Nebuďte smutná, jsou Vánoce,“ šeptne a já ji okamžitě vtáhnu do pevného objetí.

Andělíček si bude pamatovat, že jsem sama spatřila malý, copatý zázrak Vánoc.