Prázdná sklenice na martini dopadla na jako zrcadlo lesklý barový pult. Byla jen jednou z mnoha, které měly dnes večer tu čest splnit svůj účel.

Bar hotelu Vítězství ve Vodičkově ulici byl poloprázdný. Několik hostů posedávalo u stolů s výhledem na jásající davy, které proudily směrem na Václavské náměstí a oslavovaly kulaté výročí vzniku Severního morálního bloku. Tlusté sklo naštěstí tlumilo hluk z ulice, především rány z nelegálních ohňostrojů. Bujarých oslav, které se potáhnou až do rána, se účastnila půlka Prahy. Já nikoliv.

Marně jsem se snažila vzpomenout, kde jsem udělala ve svém vztahu chybu. Uklízecí roboty jsem pravidelně zapínala, jídlo objednávala, spala s ním minimálně dvakrát týdně, a když mi práce zabírala moc času, vykouřila jsem ho na usmířenou jak poslední šlapka z Dejvic. Byla jsem k němu upřímná. A přesto jsem v levé ruce svírala potvrzení o rozluce partnerství. Kdo by věřil, že to ještě vydávají v tištěné formě? Pokud vím, potvrzení o partnerském spojení nám tenkrát taky zaslali jen do datové schránky a konec šmitec.

Lem hedvábných, světle zelených šatů se mi začal vyhrnovat po vypracovaných stehnech vzhůru, jak jsem se vrtěla na vysoké barové židličce. Na svět vykoukl krajkový lem punčoch, mých nejlepších. S vulgárností jsem si dnes však hlavu nelámala. Co na tom, jestli někdo přijde a pokusí se koupit mou pozornost dalším drinkem? Vždyť nemám být komu věrná.

Ze zabudovaných reproduktorů důmyslně umístěných po místnosti, takže hudba prostupovala celý prostor rovnoměrně, se ozýval chytlavý popík z dvacátých let. Konec kralování Lady Gaga a obrovský nástup korejského K-popu. Přesně ty věci, nad kterými si člověk podupával do rytmu místo toho, aby se musel zamýšlet nad hloubkou textů, což bylo význačným prvkem umění poslední doby. Dlouhé, táhlé a přemýšlivé songy.

Zamávala jsem na barmana. Povytáhl obočí, ale přikývl na znamení, že o mně ví. Živá obsluha byla jedním z důvodů, proč jsem chodila právě do tohoto podniku. Šlo o luxus, který běžné bary již dávno zrušily. Vždyť barový automat byl finančně výhodnější! Uměl míchat koktejly, nikdy se neunavil a majitel mu nemusel dávat plat. Jenže robot nereagoval na hořekování zákazníků. Velké, významné mínus.

Ze zadumání mě vytrhl hluboký hlas. „Stáhni si to! Vypadáš, že bys mohla jít šlapat na Kulaťák."

Na židli po mé levici se svezlo mužské tělo. Vysoký, na krátko ostříhaný blonďák bohužel nemohl být tím, kdo by mi mohl pomoci dnes v noci zapomenout na pitomého ex. Můj spolubydlící a nejlepší kamarád Erik byl podle svých slov „teplý jak Golfský proud". A podle počtu chlapů, které kdy vyměnil, by naopak Golfský proud mohl za chvíli tvrdit, že je teplý jako Erik.

„Proč? Moje tělo a vysokoškolský titul jsou to jediné, co mám." I mým vlastním uším to znělo ufňukaně.

Pohrdavě si odfrkl. „A oboje bys mohla využít mnohem lépe než tím, že se necháš sbalit prvním prasákem, co po tobě vyjede."

O odpověď se postaralo mé pokrčení ramen. Netvrdila jsem, že musím odejít s nějakým prasákem. Jenže kdo jiný by za mnou přišel, když jsem se tu tak vystavuju? To bylo nutné uznat i po čtyřech koktejlech.

Barman byl stále zaměstnán příliš daleko od nás, ale ani mi to nevadilo. Krátká pauza před další rundou přišla vhod, třeba se do té doby místnost přestane tak vlnit.

Erik mi sebral z ruky zmuchlaný dokument. „Fakt to udělal, co?"

Další z milionů povzdechů, které dnes oblažily svět. „Jo, udělal. Řekl, že mě miluje, ale máme příliš odlišné názory na některé hodnoty, takže nevidí naši společnou budoucnost růžově. A tak to radši ukončí teď, než až se budeme ze všech těch hádek nenávidět."

„A ty se divíš? Jeho rodina byla vždycky děsně bigotní."

Na to nebylo snadné reagovat. Divila jsem se? Ano! Vždyť jsme spolu byli tři roky, z toho víc jak jeden v oficiálním, úředně potvrzeném partnerském svazku! Jistě, jeho rodina byla trochu zpátečnická a příliš nechápala, proč naše společnost tolik dbala na upřímnost, ale i tak! Aby to byl důvod k rozchodu?

„Hlavně se netěším na to, až mi bude babička říkat rozvedená a používat divné zastaralé fráze jako: Pro jedno kvítí slunce nesvítí. Občas to vypadá, jako kdyby si nevšimla, že už je rok 2053 a Bartoš není prezidentem."

Když člověk koukal na staré seriály jako Glee, Teorie velkého třesku nebo Jak jsem poznal vaši matku, ani neměl pocit, že by se společnost tak šíleně moc změnila. Ano, pochopitelně, výrazně se omezila automobilová doprava a každý, kdo nechtěl být zlynčován zelenými aktivisty, šlápl radši do pedálů kola, ale jinak to bylo spíše o celkovém smýšlení, než čupr dupr technologiích, jak si to v té době asi někdo mohl představovat.

Potíž byla se starými lidmi, kteří nestíhali některé změny. Moji prarodiče nevyjímaje. Bylo jim potřeba hodně vysvětlovat, dbát na to, aby navštěvovali Centrum mentálního zdraví a nedělali ostudu na veřejnosti. I tak jsem za nimi ráda chodila a naslouchala jejich vyprávění o „starých dobrých časech". Obzvláště úsměvné bylo poslouchat mého dědu, jak vypráví historku o tom, když si pořídil své první „chytré" hodinky, co za něj dokázaly i platit v obchodech! Kdo by se s tím namáhal? Teď stačí všude jen přiložit palec ke čtečce, načíst svůj otisk a je to. Žádný zloděj vám neukradne váš biogenní kód.

„To mi povídej. Zrovna včera jsme měli výjezd k ženské, co se chtěla zbavit drobků na ubruse tím, že ho vyklepávala ven z okna."

„Proč to dělala?" zeptala jsem se zmateně. Domácí robot by to přeci vysál.

Rozhodil rukama do vzduchu. „Vím já? Ten ubrus jí odfoukl vítr, a jak se ho pokusila chytit, moc předklonila a málem vypadla ven. Naštěstí tomu zabránilo bezpečnostní zabezpečení rámu. Jenže tím svým povedeným kouskem rozhoukala bezpečnostní službu a ti automaticky museli zavolat nás. Celá hasičárna se tím baví."

„Ani se nedivím. Kdo v dnešní době používá ubrusy?"

Příliš prudce jsem zavrtěla hlavou a málem se svezla z vysoké židle. Naštěstí Erikovy vytrénované instinkty fungovaly.

„Taro, kolik jsi toho sakra vypila?"

Musely mu stačit čtyři zvednuté prsty. Alkohol nejspíš konečně doputoval, kam měl, protože mi bylo příjemně. Všechno se jen maličko točilo a vztek na bývalého pomalu odplouval.

„No pěkný. Copak ti nedošlo, že tady se prodává dobré pití? Žádné umělé náhražky! Div, že se ještě neválíš po zemi."

„Co vám můžu nabídnout?" zeptal se mladík za pultem, když se k nám konečně dostal. Otázka směřovala na Erika.

„Nic, děkuji, my už totiž odcházíme," řekl omluvně, ale nezapomněl při tom vytasit svůj okouzlující úsměv, který používal na všechny atraktivní chlapy.

Chtěla jsem se bránit, ale moje protesty utnul Erikův přísný výraz a připomenutí, že je čtvrtek a ráno musím na poradu. Optal se ušklíbajícího se bruneta, jestli mám zaplaceno a potěšen odpovědí mě nacpal do šedého lesklého kabátu s umělým vyhříváním, který jsem si přivezla z Kodaně. Potvrzení o rozluce mi vložil do kapsy.

Venku se do nás opřel chladný říjnový vítr. Erik mě chytil za ruku a táhl mě za sebou skrze davy mávající červeno-zlatými vlajkami Severního morálního bloku na zastávku vzdušidel. Bylo devatenáctého října a počasí se příliš nehodilo na venkovní akce, ale lidé byli příliš poblázněni štěstím z toho, že naše Aliance fungovala už neuvěřitelných dvacet let, že jim nevadilo poslouchat hudbu najatých kapel a politické projevy střídající se na velkém pódiu pod sochou svatého Václava i za prudkého větru a zcela nepochybně brzy i deště.

Ze vzdušidla číslo patnáct, které nás mělo odvést domů, se vyhrnuly další nadšenci s vlaječkami. Někteří je měli dokonce i natištěné na kabátech či čepicích. Pořádný projev vlastenectví!

Uvnitř jsme zabrali dvě místa vedle sebe. Vzdušidla byla výrazně pohodlnější než metro. Díky stlačenému vzduchu byl stroj nadnášen asi deset centimetrů nad zemí, takže byl omezen hluk i třas způsobovaný koly. Sedačky tu byly měkčí, velká skla poskytovala výhled na nádherně uklizené město a pro ty, kteří se nechtěli kochat krásami okolí, tu byly obrazovky s veřejným kanálem ZUI – Zaručeně upřímné informace.

V den výročí byla ZUI pochopitelně plná vzpomínání na časy minulé, kdy se nám nežilo tak dobře a velebení politiků, kteří nám tyto báječné podmínky zajistili. Na obrazovce právě běžela reportáž o tom, co se tenkrát událo.

Johannes Olsson, švédský premiér, se díval svýma pichlavýma očima do kamery. Hubený šedesátník v dobře padnoucí košili a vestě, které nahradily nepohodlné obleky, stál před řečnickým pultíkem a pronášel památná slova: „Už z pohádek se učíme, že panovník má být statečný, moudrý a čestný. To jsou atributy, kterých si lid u svých vůdců váží a je tomu tak i v reálném světě, nejen v knihách. Proto je ve většině zemí světa takový tlak na ty, kteří morálně a charakterově selhali, aby odstoupili od svých funkcí." Ozval se souhlasný potlesk. „Přesto je na čase si přiznat, že nemůžeme nutit autority, aby se chovali příkladně, pokud s tím nezačneme sami u sebe. Společnost se za posledních několik let změnila k lepšímu, ale nesmíme usnout na vavřínech! To, co je naprosto klíčové pro naši budoucnost je především co?" ukázal do davu a vyčkal na sborové zařvání: „Upřímnost!"

Potěšeně přikývl, nahlédl do svých poznámek a pokračoval. „Je tomu tak! Máme štěstí, že můžeme budovat naši nově vzniklou Alianci na této klíčové společenské hodnotě. Dnešním dnem měníme my Moralisté historii! Poprvé od vzniku Evropské unie v roce 1993 vzniká pevné politicko-ekonomické uskupení, založené na společné vizi lepšího světa. Nyní, po téměř přesně čtyřiceti letech je tu nové státní uskupení s hrdým názvem Severní morální blok!"

Ohlušující potlesk byl tentokrát tak dlouhý, že i Olssonův umělý úsměv na okamžik zakolísal netrpělivostí. „Smlouvu o společných hranicích, demokratickém politickém řízení na základě všeobecného volebního práva a volném trhu, dopoledne podepsaly hlavy deseti doposud samostatných států – Dánska, Finska, Estonska, Lotyšska, Litvy, Polska, Slovenska, České republiky, Německa a já osobně přidal svůj podpis za Švédsko. S politováním musím potvrdit zprávu, že Rakousko se rozhodlo nepřipojit."

Zbytek projevu uťaly reklamy.

Opřela jsem si hlavu o Erikovo rameno. „Jak už se vlastně známe dlouho?" zeptala jsem se a zavřela oči. Chtěla jsem si povídat, ale nevěděla jsem o čem. Lepší téma mě nenapadlo.

Uchechtl se. „Myslím, že tak věčnost, ale ve skutečnosti je to teprve hmm..." chvíli počítal, „jedenáct let, co jsme začali chodit na střední. Tam ses mi nasáčkovala do lavice a od té doby tě mám na krku."

„Jinde byli samý divný lidi."

„To beru jako kompliment."

„To bys měl."

Vzdušidlo pokračovalo svou tichou cestou přes centrum až na Pankrác, kde jsme vystoupili. Měli jsme to štěstí, že se nám před čtyřmi lety povedlo sehnat krásný byt 3+kk s balkonem a společnou prádelnou v přízemí domu. Pochopitelně jsme si nemohli dovolit s mou láskou platit nájem sami, při cenách nájmů to bylo zhola nemožné, ale když si Erik zabral druhý volný pokoj pro sebe, nebyl problém. Většina lidí, které jsme znali, takhle žili. Sdílené bydlení se stalo samozřejmou součástí života mladých lidí, kteří se nechtěli přestěhovat mimo město a dojíždět za prací.

Do domu bylo možné se dostat až po naskenování oční sítnice. Naštěstí stroj fungoval, i když jsem měla alkoholem zpomalenou reakci zornic. Začínalo být těžké stát, natož udržet oči otevřené.

V prosklené kóji hned za dveřmi seděla na stráži paní Pěničková, oplácaná bruneta s dlouhou ofinou. Mohlo jí být tak pětatřicet a vyzařovalo z ní pohrdání nad každým, kdo byť jen o kousek vybočoval z představy dokonalého moderního Moralisty. Její standarty byly pravděpodobně ještě o kousek vyšší, než mělo samotné ZUI. V hale seděla proto, že na ni připadla služba morálního dohledu, kterou měl každý člen domu jeden večer v měsíci. Oříškově hnědé oči se zúžily, když uviděla můj nejistý krok.

„Vy jste pila," konstatovala s jedním povytaženým obočím.

„Ano," přiznala jsem bez protestů.

„Kolik jste toho vypila?" prudila dál.

Erikův stisk okolo mého lokte mírně zesílil. Na přímou otázku se odpovídalo upřímně. „Měla jsem čtyři martini a byly vynikající. Někdy ho taky ochutnejte, zlepší vám den."

Její pevně stisknuté rty jasně vypovídaly o tom, co si o takovém nápadu myslí. Na to nemusela být ani upřímná. „A vy?" obrátila se na jediného muže v hale.

„Já měl po práci jedno pivo, jsem jen doprovod."

Těžko říct, zdali nám to věřila, nicméně nás propustila bez dalších otázek a navrátila se ke čtení časopisu Moderní žena. Ten dával tipy o nejlepších domácích robotech, školních ústavech pro děti a trendech v ekologickém oblékání.

Výtah nás vyvezl do dvaadvacátého patra. Byt otevřel Erik otiskem prstu a posunul mě dovnitř, abych vešla do chodby jako první. Po pravé straně stál botník, nad ním viselo kulaté zrcadlo v šedém rámu. Pohled na můj vlastní odraz mě tak překvapil, až mi mezi rty utekla nadávka a rukou jsem se musela opřít o stěnu.

Tmavě zrzavé vlasy jsem měla rozcuchané od větru, řasenka se mi pláčem roztekla a zanechala na pihovatých tvářích šmouhy. Vypadala jsem přesně tak ztrhaně, jak jsem se cítila, v modrých očích smutek. Hřbetem ruky jsem odstranila z úzkých rtů poslední zbytky béžové rtěnky.

„Běž si dát sprchu, takhle si to jen rozpatláš po obličeji," ozvala se mi za zády praktická rada.

Poslechnout bylo snadné. Skopla jsem z nohou černé kotníkové boty a cestou do koupelny odhodila kabát, šaty a kalhotky. Ženy už dnes naštěstí nemusely skrývat svá prsa v nepohodlných podprsenkách. K tomu fungovaly vyztužené svršky, které byly přilnavé, zabraňovaly nechtěnému pohupování a tření, ale nikde netlačily.

Sprchový kout, který automaticky nastavil vodu dle teploty těla uživatele, se činil. Sedla jsem si na vestavěnou židli a nechala proudy vody masírovat mé unavené tělo. Ačkoliv se to zdálo fyzicky nemožné, mé slzné kanálky vyprodukovaly další slzy. Hrdlo bolelo stažením, stejně jako hrudník, ale nešlo s tím vůbec nic udělat. Pocit zrady nezmizí za jedno odpoledne.

O čtvrt hodiny později už jsem ležela v pozici dítěte, schoulená pod dekou na posteli, která byla bez bývalého nepříjemně prázdná. Po zaťukání vešel dovnitř Erik se sklenicí v ruce. Nápoj uvnitř byl nechutně nahnědlý. Proč farmakologové vyvinuli lék na kocovinu s tak odpornou barvou, byla záhada.

„Vypij to, jinak budeš zítra na poradě nepoužitelná."

Lék byl nahořklý a trochu páchl po lékořici. V duchu jsem mu nadávala a blahořečila jej zároveň. Takový hnus, ale účinný.

S poděkováním jsem vrátila skleničku. „Víš, co mi řekl úplně na konci?" kníkla jsem.

Přetáhl mi deku výš přes ramena, aby mi nebyla zima. Byl skutečně tím nejlepším přítelem. „Co ti ten mizera řek?"

„Že všeho moc škodí," povzdechla jsem si. „Co tím asi myslel?"

S cvaknutím vypínače místnost potemněla. „To vážněnetuším. Nesnáším zastaralé obraty. A teď už spi, ať jsi ráno schopná vypadatjako člověk," řekl potichu, než za sebou zavřel dveře.