Seděla jsem na posteli s mým mobilem a střídala pohled mezi zprávou Můžeme si promluvit? a tlačítkem odeslat. Čím více jsem přemýšlela nad tím to zmáčknout, tak tím více jsem se bála odpovědi.

Nevěděla jsem, proč jsem měla strach. Byl to můj vnitřní pocit, že jsem opět udělala něco špatně. Možná jsem byla opravdu naivní a všechno okolo, mě ovlivňovalo. Ve skutečnosti bych si přála, aby se tohle odehrávalo jen v mé hlavě.

Zakroutila jsem hlavou a zmáčkla odeslat. Neměla bych se bát mluvit se svým nejlepším kamarádem.

Sky: Můžeme si promluvit?

Koukala jsem na displej a když nepřicházela odpověď, rozhodla jsem zamknout mobil a nechat to aspoň teď být. Co asi teď dělá? Je u něho devět večer..

Byla jsem na něm moc závislá a to nebylo dobré. Těžko se z toho vymotám, když s ním trávím pomalu polovinu svého času a je součást mého už téměř podělaného života.

Málem jsem dostala infarkt, když mi cinkl mobil s oznámením nové zprávy.

Kyle: Zavolej mi

Na nic jsem nečekala a vytočila jeho číslo. Po pár vteřinách mé nedočkavosti to zvedl. Třásly se mi ruce a srdce mi bušilo jako o závod.

,,A-ahoj," zašeptala jsem.
,,Ahoj Sky," promluvil.

Chvíli jsem čekala, jestli řekne něco dalšího, ale mlčel stejně jako já. Došla mi slova, neměla jsem mu najednou co říct a řekla jsem první věc, která mě napadla. ,,Užíváš si to v Anglii?" Vyznělo to spíše naštvaně až ironicky než zvědavě.

,,Sky, nemusíš dělat, že tě to zajímá," řekl podrážděně.
,,Co? Ne! Jenom.. promiň."
,,Za co se momentálně omlouváš?"
,,Za to, co jsem udělala."
,,Když si nic neprovedla, tak nevím o čem to mluvíš," nechápal.
,,Líbala jsem se s Dylanem," řekla jsem rychle a doufala, že se zeptá cože.

Jeho povzdychnutí mě absolutně neuklidnilo. ,,Proč?" A takovou otázku jsem taky rozhodně nechtěla slyšet.
,,Promiň mi to."
,,Nemusíš se mi omlouvat, když jsme kamarádi.. vlastně jsem rád, že to vím. Kamarádi si takové věci říkají, no ne?"
Kdybych viděla tvůj obličej, tak ti nevěřím ani slovo, cos teď řekl..

,,Kdy přijedeš?" snažila jsem se změnit téma.
,,Brzo," odpověděl jednoduše, ,,jak jdou tréninky?" Vážně jeví zájem nebo to předstírá?
,,Skvěle," zalhala jsem. Už jen kvůli tomu, že mu tajím, kde se to s Dylanem stalo.
,,To rád slyším. Asi bych se měl vrátit do tří dnů."
,,A.. můžeme se potom vidět?"
,,Předpokládám, že jo. Neměl bych mít moc práce."
,,Těším se na tebe," řekla jsem popravdě.
,,Já na tebe taky. Potom si popovídáme víc, jo?"
,,Jasný," zkousla jsem si spodní ret, ,,zavoláš?"
,,Předpokládám, že tohle byla řečnická otázka," zasmál se.
,,Může být."
,,Měj se, Sky."
,,Ty taky," vzdálila jsem mobil od ucha a tipla hovor.

Cítila jsem se líp, i když jsem toho vlastně nic moc nevyřešila. Ale opravdu jsem volala z důvodu, že jsem mu chtěla sdělit zprávu ohledně Dylana? Chtěla jsem zjistit, proč semnou nemluvil a co ho donutilo jet do Anglie. V ten moment mi asi vážně došla všechna slova.

Víceméně bych řekla, že jeden problém jsem měla vyřešený, ale.. ne.
Měla bych se víc soustředit na to, co chci říct během rozhovoru. Při nejmenším si to někam začít psát.