Po ránu jsem se chtěl protáhnout, ale nešlo mi se ani pohnout, něco mě pevně svíralo kolem pasu k sobě. Rozlepil jsem oči a stálo mě mnoho sebeovládání, abych nevyletěl z postele. Jungkook mě pevně držel těsně u své hrudi tak, že jsem cítil snad každý sval, na kterém byla má hruď přitisklá. Vážně jsem se vyděsil, navíc když jsem si vzpomněl na včerejšek. Ach ne, to bylo tak trapné se před ním rozbrečet. Fňukal jsem, jako malá holka. Musel jsem mu usnout v náručí.

,,H-hyung.." zakňučí Jungkook ze spaní. Zvednu k němu pohled, vidím jak silně svírá víčka k sobě.  

,,Hyung, promiň... n-nechtěl jsem.." postupně se mu obličej křiví do bolestného výrazu a jeho srdce začne rychle bít.

,,P-prosím, neplač.. n-nikdy to.. už neudělám.." oddechuje zoufale, když si mě k sobě víc přitiskne, až pomalu nemohu dýchat. Zřejmě se mu něco špatného zdá. 

,,Jungkook-iie!" snaží se ho vzbudit, jenže má zdravá ruka, kterou bych do něj bouchl byla zaklíněná pode mnou.

,,Jungkook-iie!" křičím bezúspěšně na něho. Vážně pomalu přicházím o dech. Jungkook má tak neskutečnou sílu, že už mi i prokřupnul záda.

,,Sakra, Jungkook-iie!" kroutím se v jeho sevření, když už mě nenapadá žádná jiná možnost jak ho probudit, než tím co následně udělám.

Pořádně mu zkousnu bradavku, co prosvítá skrze jeho tričko. 

,,Aah~" bolestně vykřikne a jak sebou trhne, spadnu rovnou na zem, konečně schopen se nadechnout. Dokonce se i rozkašlu.  Teda nechtěl bych od Jungkooka někdy dostat ránu.

,,Sss~" zasyčí bolestí, když si mne bolavé místo. ,,Taehyung-iie-hyung, co to.." mračí se udiveně, dokud nezpozoruje že stále popadám dech.

,,Co se děje?" hned se ke mě nakloní. 

,,Málem jsi mě udusil!" dost nepříjemně na něho vyštěknu a cítím se za to hned špatně, co se mu vyděšeně rozšíří zorničky. 

,,C–cože?" zmateně se ptá z povzdálí.  

,,Aah.. promiň Jungkook-iie, že jsem na tebe křičel." povzdechnu si poté co se maličko uklidním. ,,Zdálo se ti asi něco zlého a ty jsi mě k sobě tiskl tak pevně, že jsem nemohl dýchat." 

,,Proboha, hyung. Málem jsem ti ublížil." pohladí mě po vlasech. ,,Moc se omlouvám." lítostivě se na mě mračí. 

,,To nic, Jungkook-iie. Nemůžeš za to." snažím se ho uklidnit úsměvem.

Pomalu se zvedám, přičemž se protáhnu a pročísnu rukou vlasy. Postřehnu jak si Jungkook vyhrnuje tričko se zkoumavým pohledem na svou rudou bradavku. Přiznám se, že jsem se mírně zhrozil. Doslova vypadala, jako by každou chvíli měla krvácet. Jakmile znovu sykne bolestí, uvědomím si, kam jsem Jungkooka vlastně kousnul a porád se mi nahrne červeň do tváří. 

,,Bolí to hodně, Jungkook-iie? Vážně se omlouvám, ale nešlo tě jinak vzbudit." křiví se mi obličej do stejně bolestné grimasy jako má on.

,,Ne~ v pořádku, Taehyung-iie-hyung, jen... jsem na ně dost citlivý." uchechtne se, kdy už se nemůžu červenat víc. Stáhne si tričko zpátky než se zvedne, že jde udělat snídani.

Oh bože, připadám si tak trapně. Jako by nestačil včerejšek. Na mou obranu jinam jsem ho kousnout ani nemohl, protože mi znemožňoval jakýkoliv pohyb a jeho bradavka byla to jediná, co jsem měl před sebou.

Po snídani jsem se už zkusil obléct sám a kupodivu to nebylo tak hrozné. Rameno mě pobolívá, ale dá se to snést.

Vrátil jsem se i po ranní hygieně do obýváku a zapnul si televizi.

,,Hyung, ty už ses oblékl?" diví se Jungkook při pohledu na mě.

,,Jo, už to není tak zlé." usměji se na něho, načež mě zarazí čas na televizi. ,,Ty dnes nejdeš do práce?" ptám se udiveně se zamračeným čelem, protože v jedenáct Jungkook už bývá pryč. 

,,Ne. Dneska mám volno." Sedne si ke mě. ,,Taehyung-iie-hyung, můžeme si promluvit?" Ztiší ovladačem televizi. Začínám být nervózní. Sakra, o čem si může chtít promluvit?

,,Moc se omlouvám za to, jak jsem byl včera na tebe protivný." řekne velice provinilým tónem a poněkud mě překvapuje. 

,,C-cože? Kdy?" ptám se zmateně, protože si nepamatuji, že by byl na mě zlý.

,,Jak jsem ti odsekl a.. ty jsi potom začal brečet." mrzutě si povzdechne, načež hned zahanbeně skloním hlavu. Proč se o tom zmiňuje, připadám si teď jako ufňukánek. 

,,J-Jungkook-iie, to.. to já se omlouvám. Stěžoval jsem si jako nějaké děcko." ušklíbnu se rozpačitě. ,,Nechtěl jsem tě.."

,,To ne, hyung. Svěřil ses mi se svými pocity a já tě rozbrečel. Byl jsem naštvaný, že jsi na sebe tak tvrdý protože ty za nic nemůžeš a... měl jsem tě víc podpořit." Neklidně si neustále prohrabuje vlasy.

,,Jungkook-iie, já nebrečel kvůli tobě. Vlastně už si ani nepamatuju co jsi mi řekl. Jen že.. toho na mě v tu chvíli bylo nějak moc. Jak jsem řekl, hodně co jsem doma přemýšlím a... možná bude vážně lepší, když se vrátím do práce." usměji útěšně na něho, aby si nic nevyčítal. 

,,Ne, hyung. Chci říct.. pokud tě ta práce netěší a máš pocit že by jsi měl odejít, odejdi. Myslím, že teď je ta nejlepší příležitost." řekne povzbudivým tónem.

,,Ale Jungkook-iie, co peníze? Vydělávám ve firmě hodně peněz." povzdychnu si.

,,S tím se netrap, hyung. Víš, možná na to nevypadám, ale jako tatér si vydělám slušné peníze a nějakou práci ti určitě rychle najdem." usmívá se a já mám pocit, že tím úsměvem dokáže odstranit veškeré moje obavy. 

**

Před chvíli jsem se vrátil od doktora, který mi řekl že už nemusím nosit šátek a měl bych s tou rukou zkusit víc hýbat, nikoliv ji však namáhat. Objednal jsem se už na rehabilitace, ale stále váhám s prací. Opravdu mám odejít? Pracuji ve firmě víc něž tři roky, znám v ní mnoho lidí, vyznám se v práci, kterou dělám nicméně... opravdu chci další roky tvrdnou na tomhle místě? 

,,Taehyung-iie-hyung?" vytrhne mě z přemýšlení Jungkook, který si ke mě přisedne na gauč.

,,Co u doktora? Všechno v pořádku?" ptá se starostlivě, protože k doktorovi mě musel vzít Jimin. Jungkook teď přišel z práce.

,,Jo, všechno dobrý." poklidně se na něho usměji. ,,Od příštího týdne začnu chodit na rehabilitace."

,,Hmm~ vypadáš ale že tě něco trápí." nahlédne mi nelibně do tváře. Jen zavrtím hlavou. Jak je možné, že tak snadno pozná jak se cítím? A to jsem si o sobě myslel, že dovedu dobře skrývat své pocity i nálady. 

,,To nic." snažím se ho odbít úsměvem. 

,,Víš, dnes jsem potkal svého známého, Taehyung-iie-hyung." spustí nadšeně. ,,Vlastní menší kavárnu a shání nové lidi. Co ty na to?"

,,Páni! Vážně?" hned se mi rozsvítí oči. Kavárna je přesně místo, kde bych si přál pracovat. Je jedno kolik budu vydělávat, přeci jen peněz mám teď dost, jen si chci vyzkoušet dělat něco, co mě bude doopravdy bavit. 

,,Domluvil jsem se s ním, že se tě zeptám a ty mu zavoláš, pokud budeš mít zájem. Je to moc pěkná kavárna, hyung. Prodávají se v ní i květiny." líčí Jungkook s velkým zápalem. 

,,A jemu nebude vadit, že nemám žádné zkušenosti?" dělám si menší starosti, protože já ani kávu nepiju, takže o ní nic nevím.

,,Ne. Většinu času je stejně u kávovaru, protože se nerad baví s lidmi, takže kafe připravuje on, ale zmínil se, že by mu nevadil ani nějaký brigádník nebo student, všechno by ho naučil. Jde o to, že potřebuje někoho spolehlivého, jelikož dvě holky které tam zaměstnává to těžce flákají." vysvětlí mi Jungkook s naštvaným pohledem jako by je znal.

,,Proč je nevyhodí?" Pozvednu udiveně obočí. 

,,Protože nemá moc zaměstnanců, takže je rád, když se jednou za čas ukážou. Myslím si, že až sežene dva lidi, co by je mohli nahradit, s radostí je vyhodí." ušklíbne se škodolibě.

,,Zatím to zní vážně dobře, Jungkook-iie." radostně se na něho culím, protože už se představuju v nějaké malé, útulné kavárně kde si odbudu svou směnu a s klidem půjdu domů bez starostí, zda jsem nezapomněl na nějaké papíry či schůzky.

,,Takže zavoláš hyungovi, že to bereš?" zazubí se vzrušeně. 

,,Zavolám mu, že mám velký zájem, ale ještě jsem neskončil se svou současnou prací." připomenu mu o něco vážněji. Přeci jen se sluší nejprve dát výpověď, než si domlouvat novou práci.

Jungkook mi dal číslo na svého hyunga. Jmenuje se Min Yoongi a vlastní kavárnu s názvem "First love". Popravdě nikdy jsem v ní nebyl, ani o ní neslyšel, takže netuším jak vypadá, ale jméno majitele je mi trochu povědomé. 

Na první dojem zněl jako by se zrovna probudil, když jsem mu zavolal, měl hrubý hlas. Slušně jsem se mu představil a optal se zda neruším, řekl jsem mu, že jsem na něho dostal kontakt od Jungkooka a on hned věděl. Vysvětlil jsem mu svou situace, načež  tvrdil, že by mě mohl stejně zaměstnat až od nového měsíce, což je za víc jak dva týdny. Domluvil jsem se s ním, že se ještě určitě ozvu, ale může se mnou počítat, poněvadž mám opravdu zájem. Těžko jsem z jeho hlasu poznal zda má radost, jelikož zněl stále jednotvárně, ale když se se mnou loučil, působil mile.

Protože jsem odjakživa velmi zvědavá povaha, podíval jsem se kde se nachází a jak vypadá ona kavárna "First love", ve které se chystám pracovat. Zjistil jsem, že se jedná o spojenou kavárnu s květinářstvím. Vypadá to tam doslova jako v nějaké zahradě, také jsem narazil na fotku toho Min Yoongiho sedícího u hnědého piana. Působí jako milý člověk, jeho tón sice zněl, jako kdyby neměl nejmenší zájem se mnou vůbec mluvit, ale hovořil zdvořile.

Ozve se klepání na dveře, které otevře Jungkook.

,,Jak ses s Yoongi-hyungem domluvil?" zvědavě se ptá.

,,Že nejdřív skončím ve své práci a potom mu dám vědět. Říkal, že by mě stejně mohl zaměstnat od nového měsíce." odpovím mu, přičemž přistoupí k mému pracovnímu stolu, kde teď sedím.

,,Koukám, že jsi zvědavý." zazubí se směrem k obrazovce notebooku.

,,Jo." ušklíbnu se. ,,Našel jsem i fotku tvého hyunga. Vypadá mile." rozkliknu mu ji na větší plochu.

,,Aah~ sedí u svého piana." usměje se měkce na obrazovku. ,,Yoongi-hyung, je vážně hodný člověk. Nelekni se, protože na první dojem působí drsněji než já, moc se neusmívá, nevtipkuje a proboha nepřej si ho naštvat." kroutí hlavou s výrazem, jako by se mu to kdy povedlo. ,,Ve skutečnosti je ale hodně ohleduplný a vnímavý. Jakmile si z něho uděláš přítele, překvapí tě jaká je s ním zábava." usměje se.

,,Takže je skoro stejný jako ty.." pousměju se na Jungkooka, jež se zatváří překvapeně. ,,Myslím, že si s ním budu rozumět." s povzdechem zaklapnu notebook a zvedám se ze židle.

,,Půjdu se vysprchovat." oznámím mu, načež též vyrazí ke dveřím s poznámkou; ,,Vydrž, jen si dojdu pro oblečení."

Nejspíš mu nedošlo, že už se mnou do sprchy nemusí, tak jsem se zasmál.

,,Ehm.. Jungkook-iie, myslím že už to zvládnu sám." protáhnu na něj pobaveně obličej, zadržujíc smích. Zastaví se chvíli na místě s vykulenýma očima než mu docvakne situace.

,,Ježíš..." plácne se do čela, ,,promiň, Taehyung-iie-hyung. Vždyť už jsi zdravý." uchechtne se rozpačitě. Pobaví mě i potěší, že tentokrát je to on kdo se červená. Málokdy se totiž přede mnou červená.

,,To je v pohodě. Jsi hodný, Jungkook-iie. Vážně jsem ti moc vděčný, jak ses o mě celou tu dobu staral. Nevím co bych si bez tebe počal." pohladím ho po rameni, než pokračuji v cestě.

Cítím se hrozně divně, když se po dlouhé době sprchuji sám. Rameno mě sice už tolik nebolí, ale je nepříjemné s ním pohybovat při mytí vlasů. Najednou mi v hlavě probleskne vzpomínka, jak jsem tehdy osahával Jungkooka, když se mi dostal šampón do vlasů. Páni, ty jeho svaly... ještě teď když si vzpomenu jak jsem po nich přejížděl svou rukou...

Proboha na co to zas myslím?

Právě teď mi neskutečně hoří tváře. Měl bych si pustit studenou vodu. Jakmile vlažná voda zchladí mou hlavu, mám pocit že se můj stav ještě zhoršil. Nevím co se děje s mými myšlenkami, že se najednou vrací k představám, jaký je Jungkook milenec. Vím však co dělají s mým tělem. Snažím se to opět svést na mou dlouhou absenci pohlavního styku a ignorovat to. Nechci se uspokojovat s myšlenkami na Jungkooka. Není to správné. Jungkook je můj kamarád. Nejlepší kamarád. Neměl bych na něj mít tak nemravné myšlenky. 

Co nejrychleji se vysprchuji a zabalím do županu, aby nebylo nic poznat. Myslel jsem, že bleskově proběhnu do pokoje, ale jako naschvál se mi do cesty připlete Jungkook s lžičkou v ruce.

,,Ochutnej, Taehyung-iie-hyung." Hrdě mi přiloží lžičku k ústům, kdy se víc zachumlám do županu a jen otevřu pusu, do které mi hned přiletí lžíce omáčky. Uznale Jungkook kývnu, že je to moc dobré, dřív než vůbec polknu, jak jsem nervózní. Bojím se, že když dám ruce pryč z mého županu, rozhrne se nebo mi spadne. Chystám se už odejít, načež mě Jungkook ještě chytí za rameno a palcem mi setře z koutku úst kapičku omáčky, kterou z něho olízne. Zírám na něho jak na zjevení, zatímco on jen nonšalantně pokrčí rameny.

,,Mmm~ vážně dobré." usměje se a vrátí ke kuchyňské lince.

Musel jsem hned odejít do pokoje, protože tohle jen zhoršilo problém mezi mýma nohama. Rozvážu si župan a podívám dolů ke svému klínu. Co mám kruci dělat? Teď se vážně nemůžu uspokojit.

,,Já vím, že jsem se ti dlouho nevěnoval kámo, ale prosím teď vážně ne." žalostně domlouvám svému nabuzenému přirození. Připadám si v tuhle chvíli vážně komicky. Dlouho jsem ho takhle neviděl.

Obléknu se do volného oblečení, aby nebyl tolik vidět s nadějí, že se uklidní. Sedím v posteli přikrytý peřinou s myšlenkami na hnusné věci, jednou z nich je má bývalka se svým milencem. Jakmile si vybavím ten hotel a sebe, jak stojím před těmi prokletými dveřmi, má mysl nabírá úplně jiné obrátky. Zjišťuji, že mě to stále bolí. Stále vidím sebe před těmi dveřmi a představuji si ji za nimi. V mých představách je ke mě otočená zády, jako by mezi námi nikdy nic nebylo, jako by mě už nikdy nechtěla vidět. Jediné co dělám je, že skrze ně hledím na její záda s váhavými myšlenkami, zda ji mám chytit nebo nechat jít.

,,Taehyung-iie-hyung.. Hyung!" najednou před sebou vidím Jungkooka, jak mi třese ramenem.

,,Oh.." konečně se probudím a vydechnu zadržený vzduch, jako bych se zrovna vynořil z vody. 

,,Jsi v pořádku? Co se stalo?" přejede mi prstem po tváři až ke koutku oka, z něhož setře slzu. To brečím? Proč nic necítím? Jak jsem se ze sexuální frustrace dostal k depresi?

,,Ano, jen... asi jsem se příliš zamyslel." ušklíbnu se a setřu zbytek slz z tváře.

,,To ano. Vůbec jsi na mě nereagovat, měl jsem strach." vyděšeně si Jungkook povzdychne a prohrábne vlasy.

,,Promiň." usměji se na něho. Má tak vlídnou tvář, pouhý pohled na ni mě dokáže uklidnit i přivést opět do transu. 

,,Copak?" též se na mě zmateně usměje.

,,Jsi vážně krásný, Jungkook-iie." řeknu bezmyšlenkovitě s upřímným výrazem, přičemž na mě zůstane nehybně hledět než se s úšklebkem začervená.

,,C-co... tak najednou?" ptá se s odvráceným pohledem. Oba chvíli trapně mlčíme, až to nevydržím a odpovím mu;

,,Jen mám rád t-tvoji tvář. U-uklidňuje mě." vykoktám ze sebe rozpačitě. Neodvažuji se mu podívat do očí. Mé tváře už tak dost hoří z jeho blízkosti a slov co jsem mu nerozvážně řekl.

,,Mě zase ta tvá zneklidňuje." poví zvláštním hlubokým tónem, kdy se na něho poprvé podívám. Hledí mi do očí v nichž se odráží plno myšlenek, jež bych chtěl znát, ovšem tím výrazem v očích dává jasně najevo ať už vědomě či nechtěně, že mi je nikdy nehodlá prozradit.

,,J-jak to myslíš?" dotknu se přeci jen nechápavě své tváře. Zasměje se a zase odtáhne pryč z mojí postele.

,,To nic. Pojď jíst hyung, nebo ti to vystydne." nabádá mě, když odchází z pokoje.

Co to mělo být? Srdce mi ještě teď buší jako o závod. Co myslel tím, že ho má tvář zneklidňuje? Je tak špatná? Tvářím se snad ošklivě? Odpověděl mi "to nic", což znamená; nic dobrého. 

***

Zdravím lidi.

Omlouvám se, že jsem na vás včera zapomněla, nějak jsem vytuhla, když jsem přijela domů z práce 😅