Ředitel Theodor Lee střední školy Alana Turinga se mračil na papíry ležící na jeho obrovském stole a aniž by je nějak více četl, přikyvoval. Na čele se mu seběhly vrásky a byl tak shrbený, že připomínal stařenku nesoucí těžký nákup. Mělce dýchal, jako kdyby ho snad nějaký z papírů měl výpary otrávit, jeho bolestná grimasa se stále prohlubovala. Nakonec se ze shrbeného postoje svalil do starého křesla na kolečkách a rukou si zakryl obličej jako kdyby přítomným chtěl naznačit, že se vzdává. Vlastně to tak bylo.

Za šestadvacet let, co tu dělal ředitele, se mu nic takového nestalo. Ano, policie tu byla několikrát, je to střední škola, takže se tu sem tam řešila nějaká bitka mezi sportovci, opilí nebo sfetovaní studenti lehkými drogami, či nějaké ty krádeže, jež se vždy vyřešily napomenutím a jak tomu ředitel rád říkal "Škole prospěšnými pracemi", jako bylo pomáháni uklízečkám s odpadky, vytírání v kuchyni a jídelně nebo sbírání nedopalků na školním pozemku. Škole prospěšné práce fungovaly, málokdo pak provokoval znova, ale i takové případy tu byly.

Ale smrt - dobrovolná - tady ještě nebyla.

Mark Smidt se starostlivě na ředitele zadíval. V tomto muži nepoznával svého učitele dějin, když zde studoval a stejně jako spousta jiných sem tam prováděl nějakou tu neplechu. On se vždy usmíval, se studenty vtipkoval a kolikrát pomlouval ostatní učitele, nyní vypadal jako kdyby měl každou chvilkou začít plakat.

"Budete mě u toho chtít?" promluvil po několika minutách ticha Theodor Lee a váhavě se zadíval nejprve jednomu a pak i druhému policistovi do očí, rychle ucukl a zaměřil pohled na svou levou ruku, kde měl opálený proužek od nošení snubního prstýnku.

"Ne, potřebujeme jen váš podpis. Studenty si vyslechneme sami, popřípadě s jejich zástupci." odpověděl rychle mladší policista.
"Dobře." přikývl ředitel "Potřebujete ode mne ještě něco?"
"Ne, do tříd stále trefím." odpověděl vlídně Mark a soucitně se na učitele zadíval.
"Fajn," zabručel "tak kdyby něco, budu tady a kdybych se toulal po škole, zavolejte mi."
Policisté už víc neříkali a nechali ředitele samotného. S těžkým oddechem za sebou zabouchli dveře do kanceláře a podle Markových vzpomínek se vydali do učebny 12.

"Nemám rád tyhle případy." zaprotestoval mladší policista a upravil si límeček okolo krku.
"Já taky ne, bylo to ještě dítě." zamumlal Mark.
"Tak to nemyslím." řekl po chvilce a s lehkým ufouknutím přikročil k dalšímu poschodí.
"A jak tedy, Tylere?"
Promnul si neudržovaný knír "Je to zbabělé, nemyslíš? Své problémy si vyřeší tím, že nebude, ale co její rodiče, přátelé?"
"Třeba za to mohli zrovna oni." pokrčil Mark rameny a pro jistotu se podíval na nástěnku, kde bylo číslo patra "Nemyslím si, že je zbabělé ukončit svůj život. Myslím, že zbabělé je zničit člověka tolik, že bude chtít umřít a dokonce to udělá."
"Všechno se dá vyřešit." oponoval mu Tyler, aniž by nad slovy svého kolegy nijak více přemýšlel.

Dále nemluvili. Každý se toulal ve svých myšlenkách a cestou k učebně 12 občas narazili na nějakého studenta, který si rozhodl hodinu zkrátit pauzou na čůrání.
Mark bystře naslouchal všem zvukům, jako ti detektivové ve filmech, kteří čekají, až se vrah nějak prozradí. Nebylo toho slyšet moc. V rozmanitosti zvuků. Jejich kroky. Tylerovo funění. Občasné zaklapání podpatků učitelky. Hlasy studentů a vyučujících, těch bylo ovšem pomálu.

Dveře do učebny dvanáct byly otevřené. Jak policistům ředitel sdělil, byla to domovská třída studentů, mezi něž patřila i Alice Blandová.
Právě dveře upoutaly pozornost obou policistů. Byly celé z vnitřní strany polepeny připomínkovými lístky, jaké má snad každý na stole. Bílá a neonové barvy vytvářely na dveřích jakýsi abstraktní obraz. Na každém jednotlivém lístku byl vzkaz.

Alice, proč?

Snad už je ti líp.

Chybíš nám.

Měli jsme tě rádi.

Mrzí mě to.

Avšak žádný nebyl podepsán. Ani jediný. Oba strážníci je přejeli pohledem, ty zajímavě vypadající si přečetli a některé zdokumentovali fotoaparátem.
Tyler, se sehnul do dřepu a pročítal i ty nejspodnější, zatímco Mark dumal nad určitými frázemi;
Kdo ji měl opravdu rád? Plakal?
Komu opravdu chybí? Trápí se?
Koho to doopravdy mrzí? Pochopil?
Kdo opravdu doufá, že je jí už líp? Není trošku pozdě?

"Tady se snad sešla celá škola." zachrčel mladší z policistů a s hlasitým zapraskáním v koleni se postavil. Zavalitými prsty si promnul spodní část zad, kde ho nepříjemně zatlačilo.
"Jen patro," poučil ho Mark "prý jí dávají ještě něco na lavici a dole má pomníček a skříňku."
"Jdu se tedy podívat do třídy."
Šli oba.

Aliciinu lavici nebylo vůbec těžké poznat; byla zavalena plyšáky, květy a dopisy. Oba dva se na okamžik zastavili a jen se dívali. Bylo jasné, že zde nikdo nebude chtít sedět, takže vlastně nevadilo, když se na stůl, pod něj, a do nejbližšího okolí naskládala ta hromada věcí. Dokonce i židle patřící k lavici byla popsána krátkými větami, výjimečně se objevila nějaká básnička.

Mark vzal do rukou jednoho plyšového medvěda, měl na břiše jemně napsáno Chybíš mi. Vypadal spíš jako valentýnský dárek. Dost možná byl.
"Myslíš, že to někdo myslí vážně?"
Tyler protočil očima "Přestaň filozofovat, máme tu nějakou práci. A ne, takový krámy se dají koupit u Suzanny ve městě, těch pár drobných nikoho nezabije a vypadá přitom soucitně."
"To bude nejhorší."
"Co přesně?"
"Inu, že je to pravda."

Policisté nahlédli ještě do několika dopisů, které by rozhodně neměl číst učitel jazyka. Jedny vzpomínaly na nějaký zážitek, jiné uvažovaly proč to udělala nebo jak se má teď. Byly to ty lístky na dveřích v delší verzi.
"Z těch dopisů je mi těžko." utrousil Tyler a jeden, co četl, vrátil na své původní místo "Nebo to bude ta snídaně od Emmy."
"Nejsi vtipnej." ohradil se Mark a ještě si přečetl několik vět. Nenašel v nich ale nic, co by mu pomohlo najít něco, co jí někdy tolik ublížilo.
"A ty vážnej. Nemůžeš si to brát osobně, pokud nechceš aby ti hráblo."
"Já vím, taky si to jindy osobně neberu." zamrmlal.
"A proč tady jo? Krom toho, žes sem chodil do školy..."
"Seděl jsem v téhle lavici," ukázal na tu za Aliciinou "prostě mě nenapadlo, že se sem vrátím kvůli tomuhle."
"Hm, večer tě zvu na panáka."
"To asi nebude od věci," pousmál se Mark a lehce kývl.

Když odcházeli z učebny dvanáct, zrovna zvonilo na přestávku a těch devatenáct set studentů okamžitě zaplavilo chodby celé školy. Okolo jídelních automatů se nedalo projít, na schodech byla téměř zácpa a jeden narážel do druhého.

Policisté nepřitahovali takovou pozornost, jak by si jiní mohli myslet. Studenti se mezi sebou bavili nebo zírali do telefonů, takže ti dva vlastně v klidu mohli pozorovat, kdo se jak chová a jak zareaguje.
"Dávej bacha!"
"Uhni!"
"Blbečku, stojíš mi v cestě!"
Taková slova se ozývala chodbou. Asi nic neobvyklého, pomysleli si oba, přesto byla cítit jakási zvláštní, nepříjemná atmosféra.

"Ředitel nám nedal klíče od její skříňky." poznamenal Tyler.
"A na co by nám byly? Věci už si odnesli její rodiče."
"Aha, viděl si něco z toho?"

"Ano," přikývl Mark a vážným pohledem sjel namachrovaného kluka, co postrčil maličkou dívku "ale neměla žádný tajný deníček nebo tak, ani doma. Pokud ano, zničila to. Byl jsem s Patrickem tři dny zpátky u nich doma. Ještě uvidíme, jestli se Mikovi povede dát dohromady ten její telefon, třeba tam něco bude."
"Vždyť ho vyresetovala ne?"
"Přesně, nevím, zda se mu to povede obnovit, počítačům jsem nikdy nerozuměl."

"Pojď sem." křikl Tyler na drobnou plavovlásku, kterou ten kluk už po několikáté postrčil. Vyděšeně vyvalila oči, stáhla si rukávy až po konečky prstů a s očima upřenýma k zemi se k nim vydala.
Chlapec si neodpustil ještě jednou do ní strčit, takže do Tylera vrazila.
"Moc se omlouvám." vypískla a zakryla si pusu dlaněmi.
Mark udělal krok vpřed a důrazně se mladíka zamračil, ten však jen pokrčil rameny a nebyl daleko od toho mu ukázat prostředníček. Nic neudělal, policie proti němu byla bezmocná. Alespoň si to myslel.

"Jak se jmenuješ?"
"Whiteová Riley." zamumlala dívka "Vy se mě chcete zeptat na něco okolo Alice, viďte?"
Oba si povšimli, že kdykoliv s nimi navázala oční kontakt, velmi rychle zase ucukla a svůj pohled zaměřila na dlaždičky nebo na své snědé prsty rukou.
"Možná," připustil Tyler.
"Odvedeš nás k její skříňce?"
Místo odpovědi kývla a vydala se lehce kolébavou chůzí vpřed. Oba policisté byli potichu, sledovali ostatní studenty, a zastavili se, až když si Riley stoupla ke své skříňce s číslem 502.

"Tamta je její." řekla a ukázala naproti na skříňku, která se nedala přehlédnout. Byla stejně zavalená věcmi jako její lavice.
"Tys jí znala?" zeptal se Mark.
"Jen od vidění. Měla uzavřený kruh kamarádů jinak se s ostatními nějak moc nebavila."
"A proč tu tedy má - i ve třídě - tolik věcí, když se se zbytkem moc nebavila?"
"Asi od těch, co mají špatný pocit a chtějí se ho zbavit." špitla.
"Takže jí tu někdo ubližoval?" vyzvídal Tyler.

"Párkrát jsem slyšela, že jí někdo něco řekl, ale to není tak hrozné ne? Občas pak utekla na záchod, kde plakala..."
"Protože hajzlíky jsou topový místo na vyjadřování emocí." zachechtal se kluk se svým kumpánem, co procházeli a Riley zaslechli.

"Co tihle? Nevíš, zda ji někdy neublížili?"
"To asi ne, ale měli kecy na jejího kluka, vím, že to snášela dost blbě."
"Co tím myslíš?"
"Oni, vlastně i holky, hlavně některé holky, se jí smály, že není hezký, tak proč s ním je... No pak prohlásili, že takovýho tukana by stejně nikdo jiný nechtěl."
"Tukana?" nechápal Tyler.
"Měla trošku delší nos,"

U Aliciiny skříňky byl hlouček studentů, přibývaly plyšáci i květiny, sem tam někdo přilepil nějaký ten dopis. Policisté si všimli, že tam klečí kluk, mohlo mu být jen o pár let víc než Alici, vyndaval z broušené vázy lehce uvadlou růži, možná ani ne den starou a nahrazoval ji novou. Tváře měl zarudlé od slz, plakal podstivě. Starou růži sevřel v dlani a pak její květ roztrhal a vyhodil do opodál stojícího koše.

"Kdo to je?" zeptal se Mark jednoho z chlapců, co postávali u skříňky.
"Hm? Dobrý den," rychle pozdravil, když si všiml, že na něj mluví policie.
"Kdo je ten kluk? Co měl s Alicí Blandovou společného?"
"To je její kluk Will. Chodí sem každý den a dává jí sem novou růži." vysvětlil "Já jsem Chip, s Alicí jsme kamarádili."
"Jdu za tím Willem, zůstaň tu s Chipem." řekl Mark a v podstatě Tylerovi řekl, že každý vyslechne jednoho.

Chip neměl žádný problém se s policistou bavit, rychle odpovídal na všechny otázky, ale bylo poznat, že to chce mít co nejdříve za sebou.

Mark opatrně dohnal odcházejícího Williama.
"Hej, chlapče." oslovil ho, ten se na něj okamžitě otočil a sjel ho modrýma očima. Mark si pomyslel, že opravdu není nějak extra pěkný, ale to nebyl důvod, aby ho Alice nemohla mít ráda, zjevně měla. A moc.

"Hm, je to tady. Vlastně se divím, že za mnou ještě nikdo nebyl." povzdechl si.
"Slyšel jsem, že sem chodíš denně." řekl Mark a vydali se pomalým krokem chodbou. Každou chvílí mělo zvonit, takže už byl víceméně klid.
"Jo, domluvil jsem si to s ředitelem. Není povolené, aby sem někdo chodil, když zde nestuduje, ale on mi vyšel vstříc."
"Dobře."

"Zatknete mě?" zeptal se Will. V té otázce nebyl žádný strach, nic. Byla to jen položená otázka.
"Máme důvod?" podivil se Mark.
"Zabil jsem jí. Psala mi, že se mnou potřebuje mluvit a já... já jí odbyl, že teď ne. Myslel jsem, že půjde o nějakou kravinu, ne že je na tom tak zle. Pak mi její máma, Romy, napsala ať za nimi přijedu a všechno mi u nich řekli. Možná kdybych jí zavolal, možná by tu byla..."
"Možná. Neodpovědět ale není trestný čin, chlapče," zavrtěl hlavou policista "ale vzal bych si na tebe kontakt, budeme s tebou ještě chtít mluvit."
"Samozřejmě." přikývl Will a napsal své jméno a číslo na kousek papíru, který Markovi podal "Na všechno odpovím."
"Tak to bude nejlepší." pokýval policista hlavou.

"Střední Alana Turinga. To zní skoro směšně, že?" zamumlal Will a schoval ruce do kapes mikiny.
"Je smutné, jak snadno dokážete ublížit člověku, viďte?"
"Velmi snadno."

__________________
1938 slov, bez obhajoby.
Chyby v dopisech budou záměrné.
Doufám, že jsem moc nezklamala, protože si myslím, že jste asi čekali něco víc, když si vzpomenu na ty tuny komentářů a podpory, tak snad...
______________________
Pro ty, kteří nevědí, kdo byl Alan Turing: britský matematik, který pomohl rozšifrovat stroj jménem Enigma, pomocí kterého so Němci posílali zprávy, které mohl každý přijmout, ale nikdo přečíst. Po konci války se přišlo na jeho homosexualitu a dostal na výběr mezi vězením a hormonální kastrací (zjednodušeně prášky). Vybral si prášky, aby i nadále mohl pracovat. Bohužel ho prášky natolik zničili, že si kousl do jablka napuštěné kyanidem (pravděpodobně) a ukončil svůj život. Královna Alžběta II. mu posmrtně darovala milost. A tohle tak trošku o tom, že milost, pochopení, omluva... po smrti už k ničemu pro daného člověka není.
_____________________

Je to první příběh, co píšu er formou, prosím o shovívavost v tomto směru :)