Adrien's POV
Z nějakého důvodu mi nechtěla říct své jméno.
Vypadala, že se rozbrečí a já se v tu chvíli cítil špatně, že jsem ji tu takhle držel, ale zvědavost mě užírala.
Pak zvedla ruku a dala si ji kolem krku a předstírala, že kašle. Sice se mi nechtělo věřit, že by to bylo kvůli bolesti v krku...a nebo že by jí v tom krku vůbec bolelo, ale radši jsem to nechal být.
Pustil jsem její zápěstí a ona se rychlým krokem vydala pryč.
Divný...a jak se znám tak na to budu ještě nějakou dobu myslet.
To je prokletí zvědavosti.
Jo...nic jinýho než zvědavost v tom být nemohlo.
Proč, že jsem vlastně tady?
Sakra....
„Adriene!“ slyšel jsem Nathalie hlas.
No to se to ubírá fakt super směrem teda.
Mám běžet nebo se nechat chytit...zase?
No nějaká chvíle venku navíc neuškodí.
Rozeběhl jsem se a kličkoval mezi ulicemi a párkrát jsem se otočil na Nathalie, abych zjistil jestli je furt za mnou.
Řeknu vám, že vidět ji běžet bylo komické a bodyguarda jak urychleně řídí limuzínu a najíždí na chodník taky. Již teď si připadám jak v kriminálce.
O pár uliček později už za mnou nebyl ani jeden z nich, tak jsem zpomalil na normální tempo a šel se projít po Paříži.

Marinette's POV
To bylo o chlup. Díky bohu, že už jdu domů.
Z toho mohla být pěkně nepříjemná situace.
To jsem ovšem ještě nečekala, co se stane...a koho cestou potkám...
Pak už jsem jenom cítila jak mě někdo přišpendlil rukama ke stěně v jedné opuštěné ulici.
Nechtěla jsem se tomu člověku ani podívat do očí, ale věděla jsem, že nemám na vybranou.
Podívala jsem se vzhůru a spatřila jeho.
Jednoho ze svých minulých šikanátorů. Ten jeho odporný pohled mi v žádném případě nechyběl. Ovšem teď po několika letech ho znovu vidím. Takhle na zvracení mi dlouho nebylo.
A to jsem si chtěla jen jít nakoupit....Tady už člověk nemůže ani vyjít z domu.
„No podívejme se na koho jsem to narazil. Marinette Dupain-Cheng! Jaká to náhoda, že zrovna jdu z posilky a už jsem měl jedno zahřívací kolo s boxovacím pytlem! Tak teď půjdeme na ostro a doopravdy! Klidně zatni zuby!“ 
Napřahoval se rukou a zatnul pěst.
„A víš, co je nejlepší? Nemusím se bát, že bys volala o pomoc!“ dodal a slizky se zasmál.
Začal se pěstí přibližovat mému obličeji, kterému uštědřil slušnou ránu do oka.
Ten monokl jentak před rodiči neschovám a už tak jsem je strachovala dost.
„To byla zatím jen první. Doufám, že nikam moc nespěcháš, mám jich totiž naplánovaných víc!“
„Hej! Brzdi!“
Najednou se prudce otočil a utekl.
Když jsem se otočila směrem, kterým se podíval, uviděla jsem Alyu jak tam stojí s baseballkou v ruce. Proč má v ruce baseballku?
„Jseš v pohodě, holka?“ zeptala se Alya, když ke mně doběhla.
Kývla jsem, že jo, i když si myslím, že mi to neprošlo.
„Nelži mi, Marinette....Pane bože, ten monokl je hrozný...“
Mě stejně celou dobu zajímala ta pálka na baseball, takže jsem na ní poklepala a podívala se na ní se zmateným výrazem.
„Když mám zrovna cestu touhle ulicí, beru si z domova baseballku... Přeci jenom to není zrovna přátelské prostředí.“
Na tom jsem jí kývla, protože to teda za nic nebylo.
„Kdo byl ten kluk?“

Další kapitola je zde!🤘
A už je 22!!! Jenom 2 dny do Vánoc! 👌
Nevím jestli do Vánoc stihnu další kapitolu, ale tak snad nějak jo.😂