Marinette's POV
„V-vaše žena byla hluchá?"
„Ano. S Adrinem jsme se kvůli ní naučili znakový jazyk. Bohužel v tu chvíli mi nevěnovala pozornost a tak jsem ji nemohl nějak varovat." povzdechl si smutně Gabriel.
„Už to budou dva roky bez ní... Snažím se být dobrým otcem pro Adriena, když přišel o matku, ale můj přehnaný strach o něj mi v tom brání. Bojím se ho i pouštět ven a bráním mu mít normální život..."
„Chcete ho jen chránit... Ch-chá
pu to, ale občas musíte dát obavy stranou nechat ho jít..."
„To máš asi pravdu.."
„Chtěla bych se vás na něco zeptat..Jakou nehodu jste myslel, pane?"
„Ty o ní vážně nic nevíš?"
„Ne pane..."
„Tu nehodu kvůli které si přišla o sluch. Kdyby ses narodila hluchá nebyla bys schopná se mnou takhle komunikovat. Měla jsi sluch do svých sedmi let, než si o něj přišla při nehodě na jedné exkurzi. Bylo v to muzeum různých zařízení jako repráky, odposlouchávací zařízení a tak. Ovšem došlo tam k havárii a hodně zařízení to dohnalo k výbuchu. Nejspíš ty zvukové vlny, co z toho šly tě připravily o sluch. Takhle nějak mi to řekla moje žena."
Nemohla jsem tomu uvěřit. Tolik let jsem žila s vědomím, že jsem už takhle narodila.
„Al-le já si z toho nic nepamatuju."
„Narazila ses prý pěkně silně do hlavy. Nejspíš si ztratila nějaké vzpomínky."
„P-proč mi o tom rodiče nic neřekli?"
„Nejsem ten, koho by ses měla ptát."
Bylo toho na mě moc. Až zachráníme Adriena s panem Agrestem, budu mít dlouhý rozhovor s rodiči.
Jak mi tohle mohli zatajit? Řekli by mi to vůbec někdy? Proč mi to prostě neřekli narovinu?
Tyto otázky se mi teď honily hlavou. Nicméně to pro teď musí počkat.
„A jak vůbec chcete zachránit Adriena? Nevíte ani, kde je..."
Kde je sakra vůbec Tikki? Měla zjistit, kde je a ještě se nevrátila.
Snad se Adrienovi nic nestalo.
„To ještě přesně nevím. Ale nejspíš ho budou mít u sebe doma. Měli bychom vyrazit k přístavu."
„Oni mají barák u p-přístavu?"
„O barák kvůli mně přišli. Bydlí na lodi."
Hmm, by mě zajímalo, proč jsou asi naštvaní.
A Tikki se pořád nevrátila. Nikde jsem ji neviděla.
Prosím, Tikki, pospěš si...
Ale co by mě ještě zajímalo je...
„P-pane, a Adrien ví o tomhle všem? O t-tom, co se stalo a k-kdo to zapříčinil?"
Gabriel si povzdechl a složil hlavu do dlaně.„Neví. Nemohl jsem mu to říct. Nevěděl jsem jak. Řekl jsem mu, že náhle dostala infarkt a že ji nešlo pomoci. Bolelo mě to říct, protože jsem moc dobře věděl, že to mohlo dopadnout jinak. Ovšem to už je minulost a tu nezměním. Ovšem jak tak vidím, Couffaine má za potřebí vytahovat minulost a dělat nepříjemnosti. Ale tentokrát to skončím. Za únos mého syna skončí v base celá ta jeho rodina. Pak už od nich bude klid."
Kývla jsem na znamení, že jsem to pochopila.
„Takže k přístav-vu?"
„K přístavu." kývnul na souhlas.
S Gabrielem a jeho bodyguardem jsme vyrazili k přístavu.
Už jsme seděli v jeho limuzíně a pomalu vyjeli, když v tom oknem proletěla červená tečka.
„Nechoďte k přístavu..."

Už jen pár kapitol do konce~~
A pak přijde na řadu Hwarang ff.
Ale nebojte, jednu kratší MLB taky chystám.😏
A možná bych se mohla věnovat i ŌkaRyū. I když teda to moc lidí nečte, ale tak mě to pořád baví, takže bych se do toho mohla znova pustit. 🙃
Jak si myslíte, že tenhle příběh vůbec dopadne?