Marinette's POV
Sakra co teď mám asi dělat?
Začala jsem se rozhlížet kolem a spatřila kus nějaký dřeva.
Rychle jsem pro něj šla a popadla ho.
Po špičkách jsem se pomalu plížila do místnosti, ale spatřila jsem něco hrozného.
Gabriel ležel na zemi a tekla z něj krev.
Ten odpornej chlap se hnusně šklebil.
Adrienovi se hrnuly slzy do očí.
Ten chlap stále mířil zbraní, tentokrát na Adriena.
V tu chvíli mi vyplo.
Vpadla jsem dovnitř a tím kusem dřeva jsem dala tomu chlapovi po hlavě.
Ten se sesunul k zemi.
Podívala jsem se po ostatních.
Adrien naštvaně praštil svého soupeře do břicha, podkopl mu nohy a začal do něj agresivně kopat.
Když ho odrovnal, kleknul si ke svému otci a slzy mu tekly z očí.
Agrestův bodyguard popadl svýma rukama hlavu svého soupeře a praštil s ní o zeď.
Jeho soupeř se sesunul k zemi a bodyguard mu dal poslední ránu.
Na zemi ležel i Luka, který taky vypadal, že nějakou dobu se nevzbudí.
Přešla jsem k Adrienovi a bodyguardovi a nejistě Adriena objala.
Adrien mi objetí téměř okamžitě opětoval a brečel mi do ramene.
Svůj zrak jsem přesunula na bodyguarda.
„Měli bychom ty čtyři odvézt a zavolat policii.“
Bodyguard kývnul hlavou na znamení souhlasu, všechny čtyři popadl a odešel s nima ven.
Zůstala jsem s Adrienem sama nad Gabrielovým mrtvým tělem.
„A-Adriene...“
Adrien ztuhl a vykuleně se na mě koukl.
„T-ty mluvíš... konečně se mnou mluvíš!“
„T-to teď neřešme...a prosím nemluv tak rychle. Nemůžu se pak soustředit na tvoje ústa, když mluvíš.“
„Proč bys musela- Počkat...Mari, ty jsi hluchá?“
Nervózně jsem kývla hlavou na znamení souhlasu.
„Mrzí mě to s tvým tátou...“
Adrien se smutně podíval na svého mrtvého otce.
„To mě taky, ale už tady není nic, co bychom mohli udělat. Jsem jenom rád, že jsem ho alespoň mohl vidět i při jeho posledních minutách života. Mimochodem děkuju moc za záchranu, Mari. Musím říct, že jsi ho pěkně sejmula.“ mrkl na mě.
„D-díky.... myslím, že bychom měli jít.“
„Asi máš pravdu. Řeknu gorile ať se postará o tátu.“
„Gorile?“
„Takhle říkám bodyguardovi.“
„Aha...“

Čekali jsme venku na příjezd policie a sanitky.
Ti dorazili během chvíle.
Police si odvezla ty tři a sanitka pana Agresta, potom co jsme řekli, co se stalo.
Na Adrienovi bylo vidět, že z toho byl furt špatný a nechtěl se o tom bavit.
Samozřejmě se mu nedivím. I já sama mám problém to všechno pobrat.
Po nějaké době ke mě Adrien přišel a znakovým jazykem mi řekl.
„Škoda že jsi mi neřekla, že jsi hluchá. Mohl jsem s tebou líp komunikovat už od začátku, ale na druhou stranu chápu, že jsi se s tím nechtěla nějak svěřovat. Obzvláště po tvé minulosti...“
„Jak ty o ní víš?“
„Jestli jsi ta Marinette, o které nám vyprávěla mamka, že byla její oblíbená pacientka, tak jsme o tobě oba s tátou slyšeli hodně. Vyprávěla nám téměř všechno, s čím jsi se svěřila. Chvíli to prý trvalo, než si se svěřila, ale když viděla modřiny a rány na tvém těle a vzpomněla si na její vlastní zkušenosti z dětství, trvala na tom, aby jsi jí řekla pravdu. Moc mě to mrzí, Mari. Ale musíš zapomenout na ty lidi. Nestojí ti za to, věř mi.“
„Díky...a já se snažím na ně zapomenout, ale je to těžký. A taky jsem ti chtěla říct, že když teď se stalo...to co se stalo, že...u nás máš dveře vždycky otevřený. A kdykoliv když se budeš cítit sám, můžeš nás navštívit.“
„Děkuju, Marinette, vážím si toho. Budu žít nejspíš s Nathalie a gorilou, tak kdyžtak se u nás můžeš stavit i ty. Nicméně teď půjdu do nemocnice za otcem. Zatím.“
„Zatím.“

Marinette šla domů a začala vyzpovídat rodiče.
Ty jí všechno řekli a potvrdili a vysvětlili, že nevěděli jak jí to vzdělit.
Po nějakém čase jim odpustila a o její hluchosti později řekla i Ninovi.
Stala se z nich čtyř nerozlučná parta.
Také se víc zblížila s Adrienem, který ji po nějaké době pozval na první rande.
Pohřeb Adrienova otce se konal týden po tragédii. Přišla Marinette, Alya, Nino a i jejich rodiče. Samozřejmě přišla i Nathalie i s bodyguardem.
Nathalie to hodně vzalo, protože k panu Agrestovi chovala hluboké pocity a milovala ho.
Nicméně i ona se zotavila a dál pokračovala v jeho módní značce.
Couffainovi jsou ve vězení a nějakou dobu tam i zůstanou.
Ale kde je paní Couffaine a Juleka? 
Po těch není ani stopy...

Tak a tady mám příběh končí! 😅  Děkuju moc za přečtení!
Doufám, že jste si ho užili a že se těšíte na nový, který bude trochu kratší a navíc ho vydám až budu mít od něj napsaný všechny kapitoly.
Nicméně dejte mi vědět vaše celkový pocity z tohohle příběhu a u další MLB ff zase zdár~ ✋