Ahoj, lidicky.
Určitě jste si mysleli že jsem přestala psát ale tak to není.
Potřebovala jsem se dostat přes blok, který mě chytil a až teď jsem dostala novou chuť psát.
Doufám, že tuto kapitolu oceníte.
Alex🖤

Po návštěvě se Alex, již s klidnými nervy, vydala domů. Potřebovala pořádné objetí od svého přítele, ale něco v podvědomí ji zastavilo. Ohlédla se za sebe, směrem k nemocnici, kde teď její matka bojuje o život.

Z hrdla se ji vydral tichý povzdech, když si vzpomněla jak táta a máma ležely u Al v laboratoři, oba dva v bezvědomí. Myslela si, že to bude v pořádku až se probudí.

Rozhodně měla v hlavě tisíce katastrofických scénářů, co se s její rodinou stane, až tohle všechno skončí. Také se ji myšlenky točili kolem Margaret.

Margaret již nebyla žena, kterou potkala v laboratoriu. Neměla šílený úsměv na rtech, ani ďábelský odlesk v očích. Teď to byla jen vyčerpaná starší žena, která se, se vší pravděpodobností, budí zalitá studeným potem, jak ji dohání vzpomínky, přetvořené do nočních můr.

Nedokázala si přesně představit, jak by měla všem pomoct, ale zvoneni telefonu, který se ji rozvibroval v kapse u volných tepláků, ji probral ze zamyšlení.

Zvedla to a podle hlasu poznala vedoucího důstojníka, který je její nadřízený. ,,Ano, pane. Sbalim si a okamžitě vyrazim," řekla a položila hovor.

,,Tolik k dovolené," pomyslela si otráveně zatímco si doma sbalila par náhradních kousků oblečení a svou zbraň. Napsala vzkaz a pripnula ho na lednici. ,,Zase se vrátím..," zašeptala ještě, zatímco rychlým a rázným krokem šla na místo určení, kde ji vyzvednou. Jen si přála, aby to byla nějaká klidnější mise.

~~~~~~~~

,,Jen se prospi, zlatíčko.. Bude dobře," zašeptala tiše Maggie a pohladila svoji dceru po skoro šedivých vlasech.
Jakmile Frisk usnula pod náporem sedativ a analgetik, vzala ji jemně za ruku. ,,Mrzí mě to.. Tak moc mě mrzí to, do jaké situace jsem tebe a tvou rodinu dostala.. Je mi to strašně líto," skryla jeji ruku ve své vrásčité a palcem prejizdela po hřbetu ruky.

,,Kdybych nebyla sobecká.. Mohli jsme být rodina.. Ty, tvůj otec...a já..," hlas měla chraplavý od pláče, kvůli kterému si již vyplakala hlasivky. Byla vyčerpaná, unavená a hlavně ji srdce stále svírala vina, kterou si za tohle všechno dávala.

Pritiskla jemně rty na Frisčino čelo a ji se zdálo že napětí z obličeje její dcery zmizelo. Ale to nemůže být pravda.

,,Ona vám už dávno odpustila," ozval se za ni jemný hlas, který ji docela vylekal. Otočila se směrem ke dveřím, kde stála Annie s jemným úsměvem na tváři. Až teď si Margaret všimla, že i ženy z její rasy mohou být krásné. I přes to že jeji teli bylo kostlivčí, měla magické proporce lidské ženy. Tváře mela lehce růžové i když v jejím tele nebyla zadna krev.

Zahanbeně sklopila hlavu, přičemž se ji nedokázala podivat do očí. Annie si prisedla vedle ni do volného kresilka a pohladila Frisk po noze.

,,Frisk byla vždycky zvláštní povaha," začala Annie klidným hlasem.
,,Vždycky usměvavá, odhodlaná pomoci každému, kdo to potřebuje. Pomohla spouště lidem, pomohla i těm kteří si to podle ostatních nezaslouzili. Kdyby nebylo ji, spousta z našeho lidu by ještě byla dole v podzemí, bez naděje na nový a svobodný život. Udělala toho pro nás spoustu. Vrátila nám naději," pohledla na Margaret, v očích laskavý výraz.
Té se do očí tlačily nové a nové slzy
,,Nesmíte ztratit to jediné co vám nikdo jiný vzít nemůže. Nesmíte ztratit naději, kterou máte hluboko v srdci. I my jsme vám odpustili. My všichni," usmala se a dala ji ruku na koleno.

,,Teď už stačí jediná a nelehká věc.. Musíte odpustit sama sobe a zapomenout na to zle co se stalo v minulosti. Přemýšlejte nad tím, co se stalo krásného. A to krásné co můžete ještě zažít se svou rodinou..," zvedla se  a usmala se. S mírným pokývnutím hlavy odešla z nemocničního pokoje.

,,Odpustit sama sobě..?" zašeptala Margaret neslyšně. Hřbetem ruky si otrela slzy z tváří a vydechla.
,,To nebude tak snadné.. Že..?" podivala se na Frisk, jako by čekala na odpověď, která se ale nedostavila

Nakonec i Margaret pomalu odešla z pokoje a nechala Frisk aby si pořádně odpocinula.

Před Maggie se vytvořila nová cesta. Cesta, na kterou ona sama chce dobrovolně vstoupit, aniž by to zanechalo nové rány na duši a na srdci jejich blízkých.

Na cestu odpuštění.

Na závěr chci poděkovat dvěma lidem, kteří mě drželi nad vodou i přes ten můj blok.
Velké díky bych chtěla věnovat
AnytCz.
Je to skvělá holka a moc mi pomohla
A také Danhelka. Moje kamarádka již několik let a stále má se mnou trpělivost.
Vážně vám moc děkuji, děvčata 🖤