,,Svlékni si košili, prosím," řekl Gaster, když položil Margaret na lůžko ve své ordinaci. V jeho očích bylo znechucení a vztek, které Maggie moc dobře viděla, ale bez protestů ho poslechla. Měla totiž strach, že by ji také mohl něco udělat. To by ji přišlo lepší, než když ji má teď ošetřit. Pomalu si roztřesenýma rukama začala rozepínat knoflíky u bílé halenky. Na své pobledlé kůži ucítila studený dotyk stetoskopu a jen se při tom malinko zachvěla. Stále ji v uších znějí jeho slova. Gasterova slova, když se mu dostala pod ruce. 

,,Proč tohle děláte?" zašeptala skoro neslyšně, když si stoupl před ni a kontroloval ji žebra a záda. ,,Co myslíš?" zeptal se tichým, ale klidným hlasem, přičemž si posunul brýle více do očí. ,,Proč mi teď pomáháte..?" podívala se na něj šedýma očima, ve kterých se odrážela dávná minulost, plná bolesti a utrpení, o kterém nikdo neví. Gaster se s povzdechem narovnal a došel ke svému stolu s počítačem, o který se opřel. 

,,Odpověď je jednoduchá.. Nevidím tě už takovou, jakou si byla předtím," řekl opět klidně a něco si zapsal do počítače.

,,Jak ti je mimochodem?" koukl na ni s lehce ustaraným výrazem, který ji nedělal dobře.
,,Mám být upřímná...?" Začaly ji slzet oči, ale nedovolila slzám najít si cestu ven. Už proplakala tolik dnů a nocí, že se sama diví, kde se ty proklaté slzy ještě mohou brát. ,,Je mi hrozně," začala pomalu. ,,Je mi tak, jak by se dalo čekat, když jsem unesla vlastní dceru a na jejím manželovi dělala pokusy. Je mi, jako kdyby se má duše měla okamžitě rozpadnout. Bylo by to vysvobození..," Po vrásčitých tvářích stekly dvě malé slzy. ,,Je mi zle, jen když se na sebe podívám v odrazu zrcadla. Je mi zle, jen když si lehám do postele, kde jsem kdysi spávala s mým manželem. Je mi zle, když procházím po tom prázdném domě," Pak řekla konečně tu myšlenku, která ji napadá už hodně dlouho. ,, Chci už umřít..,"

Když Gaster slyšel tu poslední větu, zúžily se mu zorničky a rychle si stoupl. Došel k ní a zvedl ji hlavu tak, aby se ji mohl podívat do očí. ,,Margaret, takhle prosím nemysli.. Všichni jsme ti už odpustili," Tedy skoro všichni, dodal si v duchu. ,,Dokonce i Frisk, ale ta teď také trpí. Jestli si nesrovnáš v hlavě své myšlenky, dopadne to s tvou duší a zdravím velmi špatně," řekl klidně a svůj pohled ji upírá do očí, které měli stále šedou barvu. ,,Ale proč bych měla žít? Kvůli mě zemřelo tolik monster," šeptla tichým a vyčerpaným hlasem. Pak se natáhla pro svou halenku, kterou si v rychlosti oblékla. ,,Zapomeňte na to.. Nashledanou," řekla a než stihl Gaster jakkoliv zareagovat, odešla.

Okamžitě popadl telefon a zavolal své ženě. ,,Dingu? Co se děje?" zeptala se hned, jakmile to zvedla. ,,Annie.. Margaret mi právě odešla z ordinace, ale není na tom vůbec dobře.. Její duše..," nechal větu vyznít do prázdna. Annie se za telefonem zarazila a pak začala usilovně přemýšlet. ,,To je zlé, hodně zlé," poznamenala tiše a podívala se pohledem po Alex, Thomasovi nebo Frisk. Viděla jen Thomase. ,,Nevíš, kam by mohla jít?" zeptala se pak Gastera. ,,Ne to netuším... Ale říkala, že chce.. zemřít," dořekl nakonec a pochodoval sem a tam. ,,To ne.. Řeknu to někomu a půjdeme ji hledat..," řekla, než zavěsila a běžela za Thomem.

,,Thomasi!" přiběhla k němu a její vnuk se na ní otočil. ,,Co je?" zeptal se klidně, i když se tak necítil. ,,Margaret si chce asi sáhnout na život," řekla s vyděšeným pohledem. Thomasovi se zúžily zorničky a sevřel pěst. Jen pokývl hlavou a rozeběhl se do deštného počasí směrem k domu, kde Margaret bydlí.

Nedal najevo únavu, nebo strach. Musí ji v tom zabránit! I když udělala spoustu špatných věcí a chyb, nikdy nechtěl aby si sáhla na život. Doběhl k hlavním dveřím a ty rychle otevřel. ,,Babi?! Margaret?!" zakřičel do tmavých místností. Nikdo se neozval, proto se ji snažil okamžitě najít. Našel ji.. Seděla v ložnici v rohu místnosti a objímala si kolena. Pomalu došel k ní. ,,Jsi v pořádku?" zeptal se tiše, když si vedle ní klekal. Neviděl žadný ostrý předmět, prášky ani krev. ,,Proč to všechny zajímá?" uslyšel v odpověď. ,,Měli jsme o tebe velký strach..," namítl Thom a díval se na ní. Bylo mu jí líto. V duchu se zapřísáhl, že se o ní a mámu musí postarat. ,,No a? To nemůžu ani jít domů, aniž by mě někdo hledal?" Podívala se na něj hnusným pohledem, který u ní ještě nezažil.

Thomas si povzdechl a koukal na ní stále klidným pohledem. ,,Jestli ti je život tak ukradený, tak si ho klidně vezmi.. Už toho mám až nad hlavu," řekl zatímco vstával a měl se k odchodu. ,,Změnila jsi se a všichni to vidíme.. Všichni jsme ti odpustili, dokonce i Alex, která ti chtěla zmalovat ciferník. Teď už musíš odpustit jen sama sobě," řekl než odešel z její ložnice. Nechtěl aby to vyznělo tak hnusně, ale někdo ji to už musel říct.

Aniž by počkal na odpověď, vydal se do deštivého počasí, aby si pročistil hlavu. Na chvíli se v dešti zastavil, zaklonil hlavu do zadu a nechal na sebe padat veliké kapky teplého letního deště. ,,To je dneska den," řekl si v duchu a nevědomky mu po tvářích stekly slzy. Pootevřel oči a zahleděl se do tmavě šedých mraků, rozlitých po obloze. Cítil se unavený jako nikdy. Psychicky vyčerpaný z toho všeho stresu, který teď panuje. Ruce se mu lehce třásly a duše bila lehce nepravidelně. Chtěl si dnešní den užít se svou milovanou. Touhle dobou by už byli na Hawaii a užívali by si líbánky. Mohli se už dávno válet na pláži a neřešit nic z toho, co se děje tady. Cítíl vztek na svého ignorantského otce, který jim ten den překazil. Už neví co má dělat, aby se všem zavděčil.

Pomalu se rozešel směrem do bytu, kde s Hope bydlí a cestou přemýšlel, jak by ji to vynahradil. Ale na nic nepřišel. Jakmile byl v bytě, uslyšel klidné tiché chrápání, které znal velmi dobře. Na rtech se mu objevil malý smutný úsměv a jen ve spodním prádle zalehl vedle své lásky. Viděl, že má na tvářích zaschlé cestičky od slaných slz, kterých musela prolít mraky. ,,Mrzí mě to," Zašeptal neslyšně, aby ji nevzbudil a rozhodl se spát pro dnešek na gauči. Vzal si polštář a deku a ustlal si na starším gauči. Jak se mu zavíraly oči, přemýšlel, jak vše napravit.. Nechtěl, aby ho jeho láska opustila..

Velice se omlouvám za to menší zpoždění, ale bylo ve škole moc písemek a do toho jsem chodila na brigádu :3
Snad se vám kapitolka líbila a rozhodně mi do komentářů napište svůj názor

Alex <3