Tento příběh sice skončil, ale ty vaše ne. Vykašlete se na osud tak, jak to udělala Eleanor. Hoďte za hlavu to, jak si vaši budoucnost představují ostatní. Zavřete oči. Zhluboka se nadechněte. Vyčistěte svou mysl a představte si sami sebe v bílé mlze. Co se kolem vás objeví, když myslíte na další den? Kam půjdete a s kým? Co bude za rok? Půjdete na to stejné místo? Budou s vámi ti stejní lidé? Ano? Pak je to v pořádku. Ne? Na tom není nic špatného. Jen si uvědomte, proč někoho, koho po svém boku máte nyní, nevidíte ve vzdálenější budoucnosti. Možná mu nevěříte. Možná víte, že ho postupně ztrácíte. Odcizujete se jeden druhému. Možná se změnil. Nebo jste se změnili vy?

Jak moc je potřeba k tomu, abyste pro jednou přestali myslet na ostatní a udělali to, co si přejete vy? Přestali se ohlížet na ty, kteří s vámi nesouhlasí. Nemusíte jít jejich cestou. Můžete jít svou vlastní. Vím, že je to těžké. Poznala jsem to. Dlouho jsem se snažila držet v ústraní. Nevyčnívat, nevybočovat, kráčet s ostatními, jež mi měli být rovni a vyhýbat se těm, kteří měli být víc než já. Dlouho jsem ostatním ustupovala z cesty. Tak dlouho, až jsem ztratila tu vlastní.

Trvalo, než jsem konečně otevřela oči, chopila se otěží a začala svůj život řídit sama. Něco na tom, že naše budoucnost je nějak dána, bude. Nikdo ale netvrdí, že to nemůžeme změnit. Že s tím nemůžeme pohnout. Když už uhneme z cesty a postaví se před nás nějaká překážka, nesmíme se vzdát, utéct nebo se ji pokusit obejít. Někdy ta cesta, která se zdá jako nejobtížnější, je ve finále ta nejsnazší.

Nemám právo vám kázat. Říkat, co máte dělat a co ne. Dělám chyby jako každý jiný. Nejsem dokonalá. NIKDO není. Bohužel na to spousta lidí zapomíná. Pokud jste ale jako já, raději se schováváte v koutě, abyste nebyli ti špatní, děláte všechno, abyste pomohli ostatním a ono se to nakonec vždycky obrátí proti vám, položte si jednu jedinou otázku. Proč bych zrovna já měl mlčet a ustupovat ostatním, když můžu dokázat mnohem víc, když se přestanu konečně bát a ohlížet se na někoho?

Máte stejnou váhu. Všichni jsme si rovni, i když se tak k sobě často necháváme. Všichni máme na něco nadání a v něčem jsme naprosto mizerní. To ale neznamená, že bychom se měli vzdát. Já například neumím zpívat. Ale vůbec. Zpívám falešně, a co je na tom? Koncerty nepořádám, platit mi za to nikdo nemusí... Když můžu, tak si zpívám a pokud někomu vadí, že to neumím, tak ať nejprve začne u sebe. Umí kreslit? Umí na něco hrát? Trefí se do brány oběma nohama? Ne? Ha! Já jo!

Neberte tohle úplně vážně. Jen jsem se s vámi chtěla podělit o něco, na co mně osobně trvalo přijít strašně dlouho. Protože ať žijete kdekoli, děláte cokoli a jste kdokoli, zasloužíte si víc. Zasloužíte si jen to nejlepší. Jste výjimeční a v tom je vaše síla. Tak na to pamatujte, až příště budete chtít ustoupit někomu, kdo si myslí, že je víc, než vy. A nebo víte co? Ustupte mu a jděte jinou cestou. Cestou za svým vlastním štěstím.

A teď k tomu, kvůli čemu tu teď jsme...

Děkuju.

Děkuju za všechno.

Za všechny ty chvíle, kdy mě vaše komentáře rozesmály.

Za všechny ty okamžiky, díky nimž jsem se díky vám cítila víc, než jen jako obyčejná holka, co sem tam napíše něco ucházejícího.

Za to, že jste mi ukázali, že ve psaní nejsem úplně marná.

Za to, že jste tu se mnou po celou dobu tohohle příběhu byli.

Povzbuzovali jste mě, chválili, radili.

A já? Já vám za to nikdy nebudu schopná dostatečně poděkovat.

Díky vám tento příběh něco znamená a já vám za to jsem vděčná.

Přeju vám hodně štěstí, ať se vám daří vše, co si umanete. Já totiž věřím, že když budete chtít, dokážete cokoli. 😉

Ještě jednou a naposledy,

DĚKUJI!