"Archie? Co tu ještě děláte?" nechápala brunetka. Na jedné z postelí seděla Bridgit. Bradu měla hrdě vystrčenou, avšak spodní ret drtila mezi zuby. V očích se jí leskly slzy. Kolem ní seděli chlapci prvního ročníku včetně Archieho, jejího dvojčete. "Bridgit má zraněnou nohu." vysvětlil jeden z chlapců. "Ukaž mi to." pobídla děvčátko brunetka, když došla až k posteli. Holčička si stáhla podkolenku, čímž odhalila rychle se rýsující modřinu. Jasnovidka jí po lýtku přejela. Zlomenina. Polétlo jí hlavou. Nejradši by dívce ránu ošetřila. Nebyla si však jistá, zda by to dokázala. Ruce se jí třásly, sotva dokázala racionálně uvažovat.

Ani se nenamáhala ptát, jak se to dívce stalo. Beze slov jí vzala do náruče a vyrazila ke dveřím. "Pojďte." pobídla chlapce, načež vyšla z pokoje. Společně s chlapci z prvního ročníku sešla do Velké síně, kde se přidali k ostatním. Hope se prodala s Bridgit v náručí až k východu, u nějž se nacházely nejen její kamarádky, ale i Hermiona. Kousek od nich Harry držel za ruku Ginny. Ron se Seamusem, Deanem a Nevillem stáli opodál. Brunetka přešla k chlapcům, přičemž oslovila nejvyššího z nich. Ron okamžitě pochopil. Převzal si od ní Bridgit, přičemž Archieho chytila za ruku Ginny. Hope věděla, že ani jednoho z nich nemusí žádat, aby se o dvojčátka postarali. Pro zrzavé sourozence znamenali mladí Stoneovi stejně, jako pro ni. I pro ně ro byla rodina.

Brýlatý chlapec nervózně těkal očima po plánku. Brunetka se ani nemusela ptát, čí jméno hledá. Bylo jí to jasné. "Podívám se po ní." ujistila Harryho. "Ty musíš odvést Nebelvíry do bezpečí." "Jak to myslíš?" Hope si povzdychla. "Nepůjde s námi." odpověděl za ní Harry. Tušil to. Tušili, že zatímco všichni odejdou, ona zůstane. "Harry mi ukáže na plánku cestu. Musíme odsud dostat ostatní." "Půjdeme s tebou." navrhla Katie. Bylo jí však jasné, že brunetka odmítne. Tohle nebyla jejich válka. Hope se rozhlédla kolem. Viděla hrůzu ve tvářích svých spolužáků. Slyšela vzlyky dětí, utěšování, ale i nadávání. Přes strach však všichni v ruce svírali své hůlky. Odhodlání a bojovnost je neopustily. Hodlali se rvát nejen o své životy, ale i o životy svých přátel. Ne nadarmo se o Nebelvíru říkalo, že je to kolej stačených.

Nepříjemný tlak v hlavě upozornil brunetku na blížící se vidinu. Hope zalapala po dechu. Udělala krok dozadu. Cítila, jak se jí kolem zápěstí omotaly teplé prsty. Slyšela smích, jež jí drásal uši. Třásla se hrůzou. "Harry, ta chodba... Kam vede?" "Do Prasinek." dolehl k ní chlapcův hlas z dálky. "Je nějaká... Cesta, kterou byste vyšli jinde, než v Prasinkách?" Brýlatý chlapec zavrtěl hlavou. To však dívka nemohla vidět. "Není." vyslovil, když si uvědomil, že dívka momentálně vidí něco úplně jiného. "Do háje..." zanadávala. "Hope, co se děje?" Seamusův hlas ji vrátil zpět do reality. Pohlédla na chlapce s pískovými vlasy a zavrtěla hlavou. Nemohla mu to říct. Vím méně lidí vědělo, kým je, tím lépe. Musela něco vymyslet. Nenapadalo jí však žádné řešení, při němž by neomezila něčí život. Zdálo se, že nemá na výběr.

Nejprve chtěla požádat Primuse. Ten však nebyl v dohlednu. Obrátila se proto na o rok mladší dívku. Vzala ji za ruku a odvedla stranou. "Trefíš k chodbě jednooké čarodějnice?" Dívka poněkud neochotně přikývla. "Jednou jsem jí prošla." přiznala. "Fajn. Potřebuji, aby si šla napřed. Harrymu a ostatním bude trvat, než se tam společně dostanou." vysvětlovala rychle. "Musím tě ale varovat. Prasinky jsou plné Smrtijedů." upozornila ji. "Jediné, co ti můžu říct je to, že se zatím drží na kraji. Nezaručím ti však bezpečí." Hermiona přikývla. "Nežádala bych tě o to, kdyby to nebylo důležité." ujistila ji. Ani trochu se jí nelíbilo, že jí do toho zatahuje. Nedokázala si však představit, že by se někdo pro tento úkol hodil lépe, než právě ona. "Chápu to, Hope. Jen mi řekni, co chceš, abych udělala, až se tam dostanu." "Přemístila se." odpověděla Hope jednoduše. "Neohlížej se na nic a na nikoho. Projdi chodbou a přemísti se."