Tiché, prázdné, rozlehlé a popletené chodby. Existuje něco děsivějšího? Samozřejmě. Vše se odvíjí od toho, čeho se člověk bojí nejvíc. Drobná dívka se bála spousty věcí. Od tmy, jež děsila i její matku, po bolest, které se zase děsil její otec. Prožil jí tolik, až se stala nesnesitelnou. Hope zahnala touhu ohlédnout se. Připomněla si, že jí nic nehrozí. Zatím. Od chvíle, kdy utekla z hřiště, přemýšlela nad tím, proč tam její babička nebyla. Jako ředitelka Nebelvírské koleje tam neměla chybět. Její tým bojoval o Famfrpálový pohár. Nikdy si nenechala ujít jediný zápas. Natož finále. Hope přidala do kroku. Jakmile se dostala do chodby, v níž se nacházel kabinet profesorky McGonagallové, rozběhla se. Nenámahala se klepat. Prostě vzala za kliku, prudce otevřela dveře a vtrhnula dovnitř.

Kromě vysoké ženy se rty staženými do úzké linky se v kabinetu nacházel ještě mladík, jež se při pohledu na Hope zamračil. "Nathane." kývla dívka na pozdrav, načež se otočila na svou babičku. "Potřebuji s tebou mluvit." oznámila jí. "Ale jistě." přitakala žena. Rukou pokynula Primusovi ke dveřím. "Ale paní profesorko..." "Už jsem řekla." zarazila jej Minerva. Nebelvír zatnul čelisti. Nic už však nenamítal. Opustil kabinet ředitelky své koleje. Jakmile se za ním ravřely dveře, starší čarodějka si odfrkla. "Chtěl, abych ti uložila školní trest na celý měsíc. Prý aby ses odnaučila toulat po chodbách." Za normálních okolností by Hope začala protestovat, že si dává pozor, aby ji nikdo neviděl. V tuhle chvíli nad tím však mávla rukou.

"Je mi to fuk. Musíš za Brumbálem a..." "Profesorem Brumbálem, Hope." opravila žena svou vnučku. "U Merlina, babi! Můžeš toho nechat?" požádala ji Dicka netrpělivě. Žena se zamračila. "Děje se něco?" "Ano! Během hodiny na školu zaútočí Smrtijedi. Vím, že se do školy nedostanou, dokud je tu Brumbál, ale..." "Albus před pár hodinami vyrazil na ministerstvo, Hope." začala opatrně Minerva. Její vnučka byla víc než rozrušená a ona se bála, že další šok už nevydrží a zhroutí se. Nepřekvapilo by to ani ji, ani Hope. Brunetka sama cítila, že už toho na ní začíná být moc. "Cože?!" vyjekla zoufale. Nepochybovala, že se jedná o předzvěst zla. Ruka jí vystřelila ke spánku, jež si začala zběsile masírovat. "Nemáš se čeho bát, Hope. Bradavice jsou zabezpečeny kouzli. Dovnitř se nikdo nedostane." uklidňovala ji Minerva. "Jednou se sem už dostali nebo ne?" připomněla jí bitvu, jež se v Bradavicích odehrála před lety. Tehdy se v jejím čele ocitla dívčina matka se svými přáteli. Jedna z Eleanořiných nejlepších kamarádek zemřela a Hope se obávala, že přesně to čeká jednoho z jejích milovaných. Jako kdyby se minulost měla opakovat.

Ředitelka Nebelvírské koleje prudce vstala ze židle. Obešla stůl, svůj neteř popadla za ramena. Její neteř byla přírodně hodně bledá. Nyní se její kůže zdála téměř průsvitná. "Poslouchej mě." naléhala. "Půjdu teď vzbudit profesory. Pošlu zprávu na Ministerstvo. Potřebuji, abys vlezla do krbu a letaxem se dostala pryč, dobře?" Hope zalapala po dechu. Zmocňovaka se jí panika. "Hej, hej, hej." profesorka pohladila dívku po tváři. "Bude to dobré. Jen musíš zmizet, Hope. Ano?" Dívka zavrtěla hlavou. "Alice, Kate, Harry a Heather..." "Budou v pořádku. Pokud je to Carmen, půjde jí o tebe. Chce se pomstít Eleanor." toho si Hope byla vědoma. Nechala se dostrkat do krbu, sáhla po letaxovém prášku. Zahlásila adresu Weasleyových a rozevřela dlaň. Prášek dopadl na zem. Zelený plamen se však neobjevil. Minerva si vyděšeně rukou překryla ústa. Tohle znamenalo jediné. Byli v pasti.