Hnědovlasá dívka si narazila čepici ještě více do čele. Její společnice si ke krku více přitáhla šálu a rukama si několikrát přejela po stehnou. Doufala, že se alespoň trochu zahřeje. Nepovedlo se. "Jestli je Harry hodlá zabít, je na dobré cestě." zamumlala si pro sebe Hope. Nebelvírskou šálou by si nejraději omotala i celý obličej. Už jí mrzly i rty. "Ať nepočítá s tím, že mě sem ještě někdy dostane." přidala se k ní Hermiona. Původně si myslely, jak si užijí slunečné odpoledne čtením na tribuně a teď... Slunce samozřejmě zalezlo hned, jak jejich spolužáci nasedli na koště. Netrvalo dlouho a začalo hustě sněžit.

Hermiona tiše zamručela, zaklapla učebnici lektvarů a schovala ji do tašky. Naštvaně si ruce založila na prsou a pobouřeně si odfrkla. "A já si myslela, že se aspoň něco naučím." Hope se uchechtla a zavrtěla hlavou. "Jako kdybys to potřebovala." zasmála se. Úsměv jí však brzy zamrzl na rtech. Pohledem se setkala s chlapecem, jež se od návratu do Bradavic vyhýbal. Okamžitě uhnul pohledem a posadil se co nejdál od ní. Brunetka si povzdychla, hlavu složila do dlaní. "Neměla by ses tím trápit." ozvala se Hermiona. "Phoč?" zamumlala si dívka do rukou. "Protože ho to časem přejde." odvětila studentka šestého ročníku klidně. "To nemůžeš vědět." zamumlala vzdorovitě Hope. "Ale vím. Má tě rád. Je pro něj těžké vědět, že jsi šťastná s někým jiným. Jenže nakonec ti všechnu tu bolest odpustí. Nikdy by tě nedokázal nenávidět." nedívala se ani na Hope, ani na Seamuse. Svá bystrá očka upírala na Nebelvírského brankáře.

Zrzavý chlapec se akorát vybavoval se svým nejlepším kamarádem. Když se hřištěm ozvalo volání jeho jména, akorát zdrobněle, neuniklo dívce, že sebou cuknul. Nedivila se mu. Kdyby byla na jeho místě, utíkala by tak rychle, jak jen by mohla, aby se od toho uječeného stvoření dostala co nejdál. Zrzek naopak sletěl níž, aby dívku lépe slyšel. Nijak zvlášť nadšeně se však netvářil. Hope by nejradši řekla Hermioně, že nechápe, proč Ron s Levandulí zůstává, když se očividně trápí. Jenže to by lhala. Rozuměla mu. Rozumněla mu více, než kdokoli jiný. Možná onu dívku nemiloval, ale přesto jí nechtěl ublížit. Stejně jako Hope nechtěla ublížit Seamusovi. Přes všechny její snahy to před bolestí nedokázala uchránit. A teď se za to proklínala.

Trénink pokračoval. Harry vytrvale pobízel cleny týmu k lepším a lepším výkonům. Na nepřízeň počasí nebral ohledy. Studentů na tribunách ubývalo. Začalo stmívat, a tak už i Hope s Hermionou zamířily zpět do hradu. Ve vyhřáté společenské místnosti se uvelebily v křeslech u krbu a ponořily se do učení. Hermiona se už svědomitě začínala připravovat na zkoušky na konci ročníku, zatímco Hope na OVCE. Ať chtěla nebo ne, začínal jí tlačit čas. Zima se chýlila ke konci, blížilo se jaro. Ke zkouškám to už nebylo tak daleko, jak by si studenti přáli. Přesto valná většina z nich na učení ještě ani nepomyslela.

_______________________________________

Dnes už třetí kapitola 😁💞

💋🤗💖