Zatímco se všichni vydali porozhlédnout se po obchodech, Hope zůstala v tom, jež se právě připravoval na otevření. "To je šílené." vydechla. "To jo." uznal Fred a natáhl se pro pusu. Hope se smíchem zavrtěla hlavou. "Myslím to vážně." jednou rukou jej hladila po ruce, zatímco druhou natáhla k jeho bratrovi, aby mu pocuchala vlasy. Když je tak viděla spolu, docházelo jí, že by je ani za nic na světě nemohla rozdělit. Oni potřebovali být spolu. Potřebovali jeden druhého. Nutilo jí to přemýšlet, jestli by její vztah s Fredem vůbec mohl dlouhodobě fungovat. Kde by bydleli? Byli by vůbec někdy sami? A co časem? Jak by to bylo, až by měli děti? Zarazila se. Začínala až příliš přemýšlet nad budoucností. Cítila se, jako kdyby si tím podepisovala rozsudek smrti. Plánovala si budoucnost s někým, kdo byl od narození zvyklý být se svým bratrem. Jen výjimečně je člověk mohl vidět osamocené. A to to většinou trvalo jen několik minut.

Trochu rozhozeně se od Freda odtáhla. Postavila se na nohy a došla ke dveřím. Vzala za kliku a opustila dílnu. Zrzci si vyměnili nechápavý pohled, načež jako jeden vyskočili na nohy a vydali se za ní. "Hope?" oslovil ji chlapec, když za ní mířil chodbou. "Hej!" doběhl ji, pevně ji objal kolem pasu, čímž ji přiměl zastavit. "Kam jako jdeš, moje malá čarodějko?" zeptal se jí hlasem plných obav. Začínal se bát, že až odjede do Bradavic, vše se vrátí do starých kolejí. Dál bude randit s Finnigenem a on se bude v Londýně utápět ve vzpomínkách. Už ji nechtěl znovu ztratit. Bál se však, že mu Hope nedá na výběr. Mohla rozhodnout i za něj a on by si s tím nic neudělal.

Když ji Fred chytil kolem pasu, ztuhla. Při jeho slovech se vsak uvolnila. Nechala se objímat a jen mlčky si vychutnávala teplo jeho tělo. V odpověď na jeho otázku rozhodila rukama. "Nemám tušení." přiznala. Chlapec ji otočil čelem k sobě. Jednou dlaní ji držel za pas, aby mu nikam neutekla, zatímco druhou jí přiložil k tváři. Palcem jí přejel po spodním rtu a jemně se usmál. "Chyběla si mi." zašeptal naléhavě. Hope odvrátila pohled, načež pomalu zavrtěla hlavou. Co to dělám se svým životem? Pomyslela si, když se vytáhla na špičky, spojila ruce za Fredovým krkem a své rty přitiskla k jeho. Jednalo se o naléhavý polibek, jímž jeden druhému ukazovali, že jsou na tom stejně. Oba bezhlavě zamilovaní, zmatení a ztracení bez toho druhého.

Fredova ruka se z její tváře přesunula na záda. Jemnými pohyby jí po páteři přejížděl v malých kroužcích. Když se od něj Hope odtáhla, aby popadla dech, kladl jí cudné pusinky na hranu spodní čelisti. Dívka se sladce zasmála, načež jej znovu políbila na rty. Tentokrát se jednalo o něžný polibek, jež byl plný lásky. Chvilku si hleděli do očí, načež si s ní chlapec propletl prsty a kývl hlavou ke schodům. "Něco ti ukážu." usmál se na ní a už jí vedl do dalšího patra. Byla zde spousta jakýchsi oddělení, do nichž nevedly žádné dveře. Pouze průchody. Jediné dveře, jež se v tomto patře nacházely, byly otevřené. A právě do oné místnosti Fred mířil. Jednalo se o menší byteček, jež byl větší, než čekala. Netrvalo dlouho aby pochopila, že právě sem se kluci stěhují. "Je to jen provizorní!" ozval se ze vzdálenějšího pokoje George. "Na tohle padly všechny peníze, co jsme dostali." objasnil Fred. "Chceme si časem pořídit byt mimo obchod a z tohohle udělat další oddělení." vysvětlil. "Zatím je tohle ale nejlepší řešení." přidal se druhý zrzek. "Stejně tu trávíme většinu času." přitakal Fred. Hope nestačila zírat. Nový obchod, zařízení, dokonce i byt. Měla jednu jedinou otázku. "Kdo vám dal tolik peněz?"