Na pozemcích Bradavické školy čar a kouzel vládl klid. Většina studentů ještě byla v Prasinkách. Drobná brunetka a její doprovod už však mířili do hradu. Hope se měla odpoledne ještě zastavit v kabinetu svého otce na další trénink patronova zaklínadla. Sama byla překvapená tím, že jí mrzelo, když si uvědomila, že se schůzka s mladíkem s pískovými vlasy blíží ke konci. "Co se jít ještě před večeří projít?" navrhl chlapec. Dívka se usmála. Těšilo ji, že ji po několika hodinách, jež spolu strávili, jej ještě neomrzela. "Promiň, Seamusi, ale dneska už ne." odmítla chlapce. Nenamlouvala si totiž, že po dvou hodinách tréninku nebudete vyčerpaná k smrti. Nebelvír posmutněl, ale přesto neprotestoval. "Na procházky máme celý zítřek." zaculila se Hope. Když si všimla jeho zaraženého pohledu, znejistěla. "Jestli máš lepší plány, tak..." rozhodla se raději vycouvat. Chlapec si však zastavil. "Vůbec ne. Moc rád s tebou strávím další den." ujistil ji.

Ani se nenadála a už seděla na chladné kamenné podlaze v kabinetu profesora obrany proti černé magii. "Už nemůžu." postěžovala si, když se s pomocí svého otce vyškrábala na nohy. Uhladila si černou sukni a zrovna bílý svetr se srdíčky. "Pro dnešek už toho necháme." souhlasil Remus. Políbil svou dceru na líčko a pokynul jí ke dveřím. Dívka přikývla a téměř se rozběhla z kabinetu. Mezi furty se však ještě otočila, aby muži věnovala úsměv. "Mám tě ráda." v poslední době to neříkala často. Čím víc hrůz viděla, tím víc si vážila toho, že jsou její milování naživu.

Po večeři, na níž přišla se zpožděním, se vydala spolu s Katie do společenské místnosti Nebelvíru. Alice se držela zpátky. Nesouhlasila s tím, co Hope dělala. Ani jedna z dívek se však nechtěla hádat, a tak zvolily variantu, jež se jim zdála nejlepší. Omezily kontakt na minimum. Čím déle to však trvalo, tím více si uvědomovaly, že jim to spíše škodí, než pomáhá. Ani jedna ovšem nehodlala ustoupit, a tak v tom nesmyslu pokračovaly i nadále.

"Hope?" oslovil jasnovidku o rok mladší chlapec, když do sebe téměř narazili ve společenské místnosti. "Jo?" zeptala se dívka vyčerpaně. Snažila se usmát, ale už ani na to neměla sílu. "Co si jít zítra zalétat?" zeptal se. Katie, jež stála kousek od dvojice Nebelvírů, ztuhla. "Já..." "Promiň, chlapče." vložila se do toho dívka, v jejíž záchranu Hope už ani nedoufala. "Na tohle slečna Lupinová zrovna není a výsada vytáhnutí jí létat patří jen a pouze jejím kamarádkám." mrkla Alice na chlapce, načež zamířila za Katie. "Spíš bych šla k jezeru." navrhla dívka. "Sice je chladněji, ale pořád tam je krásně." Na Nebelvírovi s pískovými vlasy bylo vidět, že se mu tento nápad příliš nezamlouvá. Poněkud neochotně souhlasil. Nečekaně dívku objal kolem ramen a vedl ji ke schodům vedoucím k dívčím ložnicím. Zatímco on se spokojeně usmíval, brunetce a tvář byla tak nějak bez výrazu. "Mela by sis odpočinout." upozornil ji Seamus. Hope odevzdaně přikývla. Na rozloučenou se jím nechala obejmout a pak už zamířila do pokoje. K její radosti ji po delší době následovaly obě její kamarádky.

S prsty zabořenými do hebkého kožíšku svého kocourka, vyprávěla Hope dívkám, jak probíhala její schůzka se Seamusem. "Takže dobrý?" ujišťovala se Alice. "Dobrý." přitakala jasnovidka. "Nebudu ti lhát." zhluboka se nadechla. "Není to stejné jako s Fredem, ale je mi s ním fajn." "Jako s kamarádem?" zeptala se černovláska. V očích se jí mihla naděje. "Pohybuješ se na tenkém ledě, Spinnetová." varovala ji Hope se smíchem. "Popravdě, Hope..." začala nejistě Katie. "Nechtěla si s ním jít létat, protože bys celou dobu myslela na Freda, že?" Dívka zavřela oči. Přesně toho se totiž bála. Smutně se usmála. "Freda nikdo nenahradí. O to se ani nesnažím." ujistila své kamarádky. "Je špatné, že se chci zase cítit milovaná?" Alice chtěla namítnout, že je. Že jí miluje Fred. Byla si tím jistá. Nechtěla však své kamarádce ubližovat. Proto chápavě přikývla. Pokud Hope mohla být se Seamusem alespoň na chvíli doopravdy šťastná, nesměla jí stát v cestě. To přátelé nedělají.