Společenská místnost byla plná studentů. Drobná dívka seděla v křesle u krbu a čekala, až hodina ručiček spočine na jedenáctce. Čekal ji školní trest. Už se nemohla dočkat. Zaslechla kroky a tak se otočila. Někdo utíkal. Snažil se uniknout svému pronásledovateli. Hope viděla rozmazaně. Podle toho poznala, že se dostala mimo přítomnost. Opět se nacházela v budoucnosti. Sem tam se kolem ní mihla nějaká postava. Ona ji však viděla rozmazaně. Dokonce neviděla jasně ani tvář osoby, jíž slepě následovala. Zbývalo pár kroků. Nevěděla, jak to ví, ale byla si jistá, že se blíží k cíli. Opravdu. Ocitila se v místnosti plné lidí. Jedinou z tváří neviděla jasně. Tentokrát však byla schopna soustředit se na okolí. Vyděšeně zalapala po dechu. Na malou chvíli zadoufala, že se plete. Že právě vidí minulost, a ne budoucnost. Protože kdyby se skutečně jednalo o výjev toho, co se brzy skutečně stane...

Pomalým kromem do Velké síně vstoupil muž. Hope netušila, s kým měla tu čest. Jedno věděla jistě. Znala jej. Cítila také, že osoba, kterou následovala na toto místo, s jistotou ví, kdo to je. Dříve tomu odmítala uvěřit, ale nyní si tím už byla jistá. "Je to tvoje chyba." Hope ztuhla. Bylo to tu zase. "To ty za to můžeš. Je to tvoje chyba." muž nekřičel. Naopak. Šeptal tak tiše, až ji zarazilo, že jej může slyšet. Jeho slova ji děsila. Otřásla jí až do morků kostí. Je to tvoje chyba. Ta slova se neustále opakovala. Smrtijed nyní mlčel, ale přesto mohla dívka zřetelně slyšet jeho hlas. Je to tvoje chyba. Chytila se za uši a přikrčila se. Tvrdě se kousla do rtu aby nekřičela. Měla pocit, jako kdyby se jednalo o předzvěst jejího osudu.

Se strachem v očích hleděla na muže, jež namířil hůlku na osobu, kterou dovnitř sledoval. Viděla jej otevírat ústa, avšak jeho slova už slyšet nemohla. Cítila jak se vzdaluje a následně ji pohlcuje únava. Doufala ve vysvobození. V konec zlých předtuch. Místo toho se jí dostalo pohledu na rodinný domek, jež byl v plamenech. Požár se rozšiřoval. Všude byl křik, ve vzduchu byl cítit kouř, jež Hope dusil. Rodinné prokletí se projevovala ve své plné síle. Oči dívku štípaly. Přesto viděla ostře. Sledovala obyvatele okolních domů, jak vybíhají na ulici a následně propadají panice. Nedivila se jim. Z ničeho se mezi nimi zhmotnily postavy v dlouhých pláštích, tváře zakryté maskami. Jeden po druhém vytahovaly postavy hůlku, jíž mířily na obyvatele vesnice. Metaly kolem sebe jednu kletbu za druhou. Na nic neohlížely. Nešetřily nikoho. Ani děti. Bezbranné mudlovské děti, jež se neprovily ničím jiným než tím, že neměly kouzelnické nadání. A i kdyby měly... Zemřely by ještě bolestivější smrtí kvůli svému původu.

Tenhle zvrácený svět drobnou brunetku děsil. Nenáviděla jej. Nenáviděla jej více, než cokoli jiného. Přála si to všechno ukončit. Jednou provždy. V tu chvíli nenáviděla celý svět. Tolik utrpení. S trhnutím se probrala. Stále seděla na tom samém místě. V krbu plál oheň a ona přesto mrzla. Vstala proto a bez jediného slova zamířila do svého pokoje. Vběhla do koupelny, zamkla za sebou a vlezla do sprchového koutu. Nehleděla na to, že je ještě oblečená. Prostě zapnula vodu, posadila se do rohu a nohy si přitáhla k hrudi. Netušila, jak dlouho tam seděla a plakala. Věděla jen to, že v momentě, kdy konečně přestala brečet a vzhlédla, si uvědomila, že nikdo ani z daleka netuší, jak vyděšená doopravdy je.

_______________________________________

Užijte si víkend 😉💞

Já ho strávím přípravou kapitol... 😁

💋🤗💖